Borkovec, Petr: Poznámky k Tereze

Borkovec, Petr
Poznámky k Tereze

sloupek beletrie česká

Už deset let se mi na začátku podzimu zastavuje dech. Než řeknu z čeho, řeknu, jaké to zastavení je. Nepodobá se totiž ničemu jinému v mém životě!

Poznámky k Tereze

Už deset let stojím v září na zahradě mezi jiřinami nebo v lese plném hub, když zazvoní telefon. Vezmu ho, řeknu trochu nejistě „Čau, Teréz“, a pak už jenom valim voči, říkám tiše a pořád dokola „jo“, rozhovor ukončím statečným „tak jo“, típnu to a – hodinu nedýchám, uléhám do jiřin, omdlívám v mechu.

Takhle to celé je: „Čau, Teréz, tak jo“ – a potom zástava a trochu mdloba.

Nikdy, ani jednou, jsem neudělal nic, abych podzimní pohromě předešel. Jsem jako jelen, co večer nakráčí před posed a čeká – má spoustu nápadů a plánů, jak to udělat, aby tam nestál (například utéct, nepřijít, něco si vymyslet, najít za sebe náhradu), ale koneckonců tam poslušně stojí a čeká, smráká se, myslivec s puškou stoupá na posed, podívají se na sebe, snad si i nenápadně mávnou na pozdrav, myslivec čistí zbraň atd. – až do úplného konce.

Jsem ten jelen a paní Tereza je ten myslivec.

Začíná podzim, zvoní telefon.

„Čau, Petře, letos mám pro tebe samý highlighty,“ rozmáchle zahájí paní Tereza.

„Jo?“

„Hele, zásadní je Olga Lomová, dvouhodinovej rozhovor v Jednotě. Pak Jamek, prózy, Pelán, jeho překlady, dyť to všechno znáš. Uděláš úvody a potom nějaký otázky. Česká próza, můžeš si vybrat: Hůlová, Platzová, Ryšavý, Sidon – Sidona můžu vzít já, ale ty tři nestíhám, ty musíš uvést a trochu se jich ptát. A pak ještě nějaký drobnosti, řekneme si pozdějc.“

„Terezo, neblbni – Olga Lomová? A o čem to má bejt?“

„No, je to Z očí do očí – takže úplně volně o životě a práci, o překládání, o Číně. Přátelskej rozhovor. Můžete mezi tím trochu číst.“

„Terezo, já ji obdivuju – ale přátelé nejsme. Já se před ní stydím. A o Číně se neumím bavit ani doma v kuchyni sám se sebou. Navíc jsem nečetl její poslední překlady.“

„Petře, Olga je strašně fajn, to vůbec neřeš.“

„Ale já nejsem strašně fajn, zvlášť před ní a před lidma, proto to řeším.“

„Jasně. Hele a vzal bys i toho Sidona? On teď píše úplně skvělý knížky.“

„Terezo, nečetl jsem ani Platzovou ani Ryšavýho, natož Sidona.“

„Prosim tě, ty s tím naděláš. To stihneš. Máš celej tejden.“

„Dobře. Tak mi aspoň škrtni toho Jamka. On je strašně přísnej.“

„Jamka musíš. Dyť už jsi ho měl ve Fra.“

„No jo, ale to byly překlady, ne prózy. A je to dávno.“

„Napiš mu, ať ti ty prózy pošle. Jsou krátký. A nemusíš se zas tak připravovat. Buď přirozenej a improvizuj. Já taky nic nestíhám.“

„Ty nemusíš. Seš ředitelka a zakladatelka.“

„Ha, ha, ha,“ směje se ředitelka – a jakoby nic říká, že mi Karola Sidona pošle v pdf, abych do toho kouknul.

A tak dál. A tak dál.

Když se proberu, smutně myslím na to, co bude.

A taky na to, co bylo.

Paní Terezu jsem poprvé viděl někdy v devadesátých letech na schůzce časopisu Babylon. To ještě nebyla ředitelka a zakladatelka. Nebyla ani paní. Myslím, že jsme dohadovali něco ohledně překladů ruských básníků. Měla tenkrát na sobě černé jednoduché šaty, které jí padly – vidím to i dnes před sebou – tak nějak nejednoznačně. Na jedné straně působily velice elegantně – jako by v nich na redakční schůzku přišla proto, že po ní má nějaký slavnostní program, na který se nestíhá převléct. Zároveň ale šaty vyhlížely tak trochu jako zástěra i noční košile, jako něco – promiňte mi to – z „útrob domácnosti“. V každém případě měla Tereza na sobě něco, co odkazovalo do různých stran a co se rozhodně míjelo s naší redakční schůzkou. Ale se mnou se to nemíjelo. Když jsem se na ni díval, jak v těch šatech, které mi ji ukazovaly v různých prostředích zároveň, energicky gestikuluje a nahlas a zpěvavě mluví o básních, které jsem jí nabízel, jak mi s nadšením a rychle ukazuje a líčí, jaký obrazový doprovod k veršům vybrala a jak ta stránka bude „perfektní“, začal jsem se ztrácet.

A když jsem později ze schůzky odešel a šel Prahou, usoudil jsem – a svůj úsudek jsem tehdy považoval za opravdu trefný – že bychom se s Terezou k sobě hodili. Potom – stále ještě v pražských ulicích – jsem si ohromeně připomněl, čí je dcera (i takto literární adepti uvažují!), a umínil jsem si, že na tom celém budu pilně pracovat. Což jsem udělal. Nabídl jsem Tereze publikaci její povídky v revui pro křesťanskou kulturu Souvislosti a dohodl s ní schůzku, o níž jsem snil, že bude zásadní. Měli jsme se sejít – což jsem považoval za úspěšný začátek – u ní, ve vinohradském bytě. Ale setkání nedopadlo. Když jsem vyšlapal schody až k půdě činžáku a promotal se chodbou a jakousi komůrkou, ocitl jsem se v malé kuchyni, kde oslnivě stála Tereza (ve stejných matoucích šatech jako minule, v botách na pořádně vysokých podpatcích, které byly trochu špinavé, rozesmátá a s rukama nad hlavou při pouhém pozdravu). Tohle bylo pořádku a já byl jak očarovaný. Jenže – v rohu kuchyně, opřený o sporák, stál jakýsi hubený kudrnatý mladík, jako by tam byl trochu zapomenutý, s obrovskýma očima, kterými se na mě podíval jaksi zespoda, ačkoli to byl zároveň pohled přímo do očí. Melancholicky houkl: „Juraj“ – a podal mi chlupatou ruku s ohrnutým rukávem košile (vlastně si z té chvíle pamatuju jen tu chlupatou ruku, která vypadala, že právě něco šikovně dokončila, nějakou opravu, stavbu, spoj, krov, základy, něco podobného – mně spíš vzdáleného). Dál už z toho setkání nevím nic – jen to že ta ruka mi později donesla kafe a ještě později za mnou zavřela dveře. Terezina povídka v Souvislostech později vyšla – doprovázena moc pěknými linoryty!

Druhá scéna, kterou si už deset let na podzim v mdlobách připomínám, se odehrává později a u krásného lesního jezera, k němuž jsme se pod vedením paní Terezy jednoho léta vydali za koupáním. Několik rodin s malými dětmi v kočárcích, v šátcích, za ruku. A pes. Bylo nás hodně. Hlučně jsme přenesli všechny kočárky přes všechny borovicové kořeny a nadšeně se blížili k vodní ploše mezi stromy. Před námi se otevíralo ztracené jezero v plné kráse, zasluněné, s velkými hladkými balvany a kamennou pláží. A báječné ticho! V krátké chvíli se ale ukázalo, že to ticho se skládá z úplně něčeho jiného, nežli jsme předpokládali. Na každém, na každičkém hladkém kameni i na pláži ležela tichá nahá opálená těla, ani jedno z nich se nehýbalo, splývaly s kameny, neslyšně sály slunce a bez jediného slova vychutnávaly to splynutí, ten svatý klid. Troufám si tvrdit, že jsme všichni – dokonce i nejmenší děti a pes – při tom zjištění zaváhali.

„Ty vole, Terezo,“ řekl jsem (úplně stejně jako později ohledně Sidona, Lomové, Jamka a Pelána), „já tam nejdu.“

Po mně to myslím řekl ještě někdo. Ale nevím.

Tereza na mě koukla a houkla diagnózu, která mě ohromuje dodnes:

„Hele, Borkovče, co kdyby ses konečně přestal pozorovat.“

A udělala něco, na co opravdu rád vzpomínám. S kočárkem, psem, všemi svými dětmi a dětmi všech ostatních se vřítila mezi tichá nahá těla, která se v jediném okamžiku prudce rozestoupila, rozstříkla, rozprskla. Naháči v panice hledali svršky, třeštili oči, jeden druhého se ptali, zda to, co vidí, je skutečnost! Zvláštní bylo, že nejprve kladli otázky šeptem (byli úplně spletení). Šepot je ale brzy přešel – a začaly chvíle uražených hlasitých komentářů. Tereze to ale nepřekáželo v tom, aby s celým hejnem dorazila na pláž (přejela přitom několik osušek, pobořila dvě ručníkové ohrádky a bůhvíčím pocákala jeden nádherný naturistický pár), shodila šaty, vylovila dítě z kočárku a vnořila se v plavkách do veliké modři. Pes za ní. Všechny děti za psem. A za nimi všechny naše ženy.

Stál jsem se sklopenou hlavou na pláži mezi navztekanými opálenými starousedlíky, kteří ze mě nespouštěli oči, a nevěděl, co mám dělat. Potřeboval jsem něco vzít do ruky, něčím se zabývat. Jediné, co se mi zdálo nadějné, byl šéfredaktor deníku Sme Matúš Kostolný, který vyděšeně stál u nějaké skalky, zíral na celou situaci a v náručí křečovitě svíral nemluvně.

„Nechceš ho třeba nějak podržet,“ řekl jsem úplně nemožně.

„Netreba,“ procedil Matúš mezi zuby jako by šlo o něco, co rozhoduje o životě a smrti.

Krásně jsme si porozuměli.

Nakonec jsme se vykoupali všichni. V úplně prázdném jezeře s úplně prázdnou pláží, na které ležely nádherné, rozlehlé, úplně prázdné balvany.

Vypadá to, že mě čekají klidnější začátky podzimu.

Myslím, že nejsem rád.

Tomuto poslednímu ročníku Tabooku jsem dal tajnou přezdívku „Předposlední“.

Nejspíš se nechytne.

Nejsem rád.

Ale neměl bych se pořád tak pozorovat.

Díky, Terezo!

 

Petr Borkovec

Tereze Horváthové, zakladatelce Tabooku, který v neděli nadobro skončil.

 

Další sloupky

 

© Petr Borkovec

Diskuse

Vložil: Michael Alexa, 09.09.2021 10:34
Borkovec, Petr: Poznámky k Tereze
Nádherný text.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1228x

Inzerce
Inzerce
Inzerce