Rabinow, Paul: Reflexe terénního výzkumu v Maroku

Rabinow, Paul
Reflexe terénního výzkumu v Maroku

recenze sociologie

Americký kulturní antropolog sepsal před více než čtyřiceti lety zevrubné svědectví o tom, jak vypadá setkání s jinakostí v praxi. Český překlad nyní potvrzuje, že si kniha dodnes zachovává přesvědčivost a relevanci.

Podvody, využívání i blízká setkání
Paul Rabinow
: Reflexe terénního výzkumu v Maroku. Přel. Michaela Konopíková, Malvern, Praha, 2020, 168 s.

Originál knihy amerického kulturního antropologa Paula Rabinowa (1944–2021) pochází už z roku 1977. Rabinow zde líčí svůj výzkumný pobyt v Africe čili to, co s nadsázkou nazývá nezbytný přechodový rituál svého oboru, „metafyzický ukazatel“, který odděluje antropology od ostatních vědců bádajících hlavně v knihovnách. Neplatí to ovšem pro některé starší antropology, jako byl například James Frazer – ani ti totiž nikdy neopustili bezpečí svých knihoven. Rabinow osobně odešel ze Západu, který jej unavoval, aniž by „věděl proč“. Do jiné kultury pronikal v několika fázích a s takovými obtížemi, že může mít čtenář po přečtení knihy pochybnosti, nakolik se mu to vůbec podařilo. Rabinow velmi názorně dokládá, že skutečný antropologický výzkum se neodehrává v laboratoři, ale během mezilidské interakce: „Dochází k němu mezi subjekty.“ Už proto je vždy neúplný. Nejvíce času totiž antropolog stráví vysedáváním a čekáním na informátory, vyřizováním drobných praktických záležitostí, pitím čaje, zaznamenáváním genealogií, urovnáváním sporů, odmítáním dotěrů žadonících o svezení a marnými pokusy o rozhovor s „domorodci“.

Nemalá část knihy je věnována právě tomu, jak autorovi informátoři a další lidé, jež má zkoumat, testují „meze situace“, což je v marocké kultuře normální a standardizované chování. Takže zacházejí dál a dál, aby zjistili, co vše si antropolog ještě nechá líbit a co vše bude ochotný za ně například zaplatit. Rabinow se postupně učí, že chování, které by v jiné situaci bylo možná neodčinitelné, je v jiném kontextu žádoucí, že „hra s ohněm“ je v Maroku součástí každodenního života a důvtip je nezbytností. (Součástí neverbálních mocenských vyjednávání a přetahování je například i okamžik, kdy nechá Rabinow svého spolupracovníka Alího vystoupit z auta a dojít domů pěšky.)

Komu připadne nábytek
Průkazným znamením, že Maročané Rabinowa přijali mezi sebe, je paradoxně to, že si v jeho přítomnosti povídají o jeho návratu do Ameriky a přitom určují, komu připadne jeho nábytek. Autora prý zpočátku urážela otevřenost a obchodnický tón takových debat, ale pak si je začal užívat. V Maroku se totiž materiální pohnutky nepovažují za nic špatného: „Podezření naopak vyvstává při jejich absenci.“

Rabinow zdůrazňuje i význam výběru informátora; sám jich během svého výzkumného pobytu vystřídal několik, přičemž každý z nich mu pomohl proniknout do jiného aspektu tamní rozvrstvené sociální reality. Užiteční jsou pro něj ti, kteří se nacházejí „na okraji kontrolních mechanismů komunity“. Díky tomu se dostává i ke skutečnostem, o nichž většina odmítá komunikovat. Až když se ostatní dozví, že jeden informátor západnímu antropologovi popsal vlastní verzi jistých traumatických událostí, rychle překonávají původní „ztrátu paměti“ a přicházejí s protiverzemi. („Když si spočítali, jaké příběhy si byl Alí schopný vymyslet, zachvátilo je zděšení. Najednou jsem spolupracovníky získával velmi snadno,“ dodává autor.)

Ušlechtilý divoch?
K antropologické praxi patří i to, že si badatel musí pravidelně vyslechnout opakující se litanie: „Všichni vesničané jsou lháři a oklamou tě, já jsem jediný, který ti sdělí pravdu. Ostatní mě pomluví, ale ty máš ohromné štěstí, že jsi mě našel, protože tě ochráním před těmi ničemy a divokými zvířaty, kteří se tě jen pokoušejí okrást o peníze…“

V tomto smyslu se antropolog nesetkává s hypotetickými ušlechtilými divochy ani s jakousi imaginární monolitickou jinakostí, ale s řadou jedinečných bytostí, z nichž mnohé se jej pokoušely podvádět a využívat, ale s některými se mu podařilo sblížit. O jednom z Maročanů v závěru píše: „Neobýval krystalický svět neměnné jinakosti o nic víc než já. Vyrostl v historické situaci, jež mu poskytla smysluplné, ale pouze částečně uspokojivé interpretace jeho světa, stejně jako jsem v jiné historické situaci vyrostl já. Naše jinakost nebyla nepopsatelnou podstatou, ale spíše souhrnem různé historické zkušenosti. Oddělovaly nás rozdílné sítě významů, ovšem tyto sítě se teď alespoň částečně proplétaly.“

Klasika experimentálního psaní
Navíc, jak napsala Mariana Pflegerová ve své Antropologii subjektivity (Nadace Universitas, Brno, 2007), každé nové setkání Rabinowovi otevírá nejen pohled na zkoumanou kulturu, ale také na sebe sama. Ironicky přitom líčí svoje prvotní očekávání důstojné badatelské role, kterou bude v Maroku plnit. V jedné textové pasáži se tak zpětně skoro vysmívá vlastním pocitům, které prožíval v jisté alžírské lokalitě, kde všechno působilo nesmírně „etnograficky“ a údajně naplňovalo jeho idealizované představy o sobě samém jako antropologovi sedícím „v nitru tisíc let starého, hradbami obehnaného města s přáteli v turbanech po boku, zápisníkem na klíně, popíjejícím čaj a provádějícím zúčastněné pozorování“.

Slavný a vlivný antropolog Clifford Geertz Rabinowa varoval, že si vydáním této knihy může zničit dobře nastartovanou kariéru. Jak konstatují autoři českého doslovu Martin Heřmanský a Martin Soukup, k tomu naštěstí nedošlo, spíše naopak. Rabinowovy Reflexe se postupně staly jednou z klasických prací experimentálního etnografického psaní. Rabinowovi se totiž podařilo otevřít debatu právě o těch tématech, která do té doby zůstávala v kuloárech. A je tak každopádně dobře, že tato klasika, stejně jako podobně napsaná kniha Tuhami: portrét Maročana, vyšla konečně i česky.

 

Na podobné téma:
Vincent Crapanzano
: Tuhami: portrét Maročana

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.