Kaprálová, Dora: Pachy Berlína

Kaprálová, Dora
Pachy Berlína

sloupek beletrie česká

Berlín je plný městských lišek. Abych byla přesnější, v Berlíně existuje zhruba 1400 liščích revírů a městem pobíhá asi tisíc sedm set lišek.

Pachy Berlína

Dají se potkat dokonce kolem Sprévy na rušných křižovatkách, přebíhají obezřetně staveniště, nadchody i podchody, jsou tajemné, majestátní a nepolapitelné. Jsou nepolapitelné, protože jejich inteligence tkví v nedůvěře k lidským pachům. A Berlín přece je – zvlášť kolem U-Bahnu – plný lidských pachů! Moc na tom nezměnily ani pandemické roušky.

Často mě napadá, s jakou opatrností asi probíhají lišky přes most Oberbaumbrücke mezi západem a východem města. Přes most, který svým ohraničeným územím nikoho a všech symbolizuje v jemné grotesce sjednocený živoucí prostor Evropy, tlející, a přesto svým způsobem nutný i okouzlující.

Opravdu byste v Berlíně nenašli pachově významnější místo, než je cihlový „most nad stromy“ Oberbaumbrücke.

Ten dvoupatrový mostní živočich je plný emocí a nemocí. Roku 1902 tady otevřeli první linii metra, vozem se tehdy projelo 19 pasažérů. Tahle informace mě dojme pokaždé, když se v přecpaném U-Bahnu jedoucím přes Sprévu mačkám se stovkou dalších spolucestujících, z nichž každý je cítit jinak.

Dnešní velkolepost mostu Oberbaumbrücke spočívá kromě jiného v intenzitě zápachu moči. Jako by se všichni tajní vyznavači urinoterapie z celého světa setkávali právě tady, na hraničním místě mezi bývalým západním a bývalým východním Berlínem, v území nikoho a všech. Friedrichshain byl po válce sovětskou zónou, Kreuzberg americkou. A dnes tohle místo už dávno zabydleli lidé bez domova…

Jenže sláva tohoto mostu sahá daleko hlouběji do historie a nebojím se říct, že je to historie spojující prvky magického realismu a hluboké melancholie. Když byl v roce 1732 slavnostně postaven dřevěný padací most přes řeku Sprévu, který daleko později nahradil cihlový most v novogotickém stylu, močil u kořene stoletého dubu i pomocný dělník Heinrich. A protože byl zrovna listopad, uklouzl Heinrich na blátě a skončil ve vlnách rozvodněné Sprévy, kde se utopil.

Jaká je v tom tragickém skonu hluboká symbolika. Most, jehož oporou byly původně kořeny stromů, most, který nedokázal zachránit jednoho ze svých tvůrců.

Napadá mě to pokaždé, když se mostem Oberbaumbrücke prodírám davem turistů, úředníků, filmařů, bezdomovců, bláznů, snivců – tohle místo prostě sjednocuje a smutně polidštuje mystický nadčasový zápach Heinrichovy moči. Nenávidím to tam, a přesto se na mostě zápachu ocitám znovu a znovu, v poblouznění, jako ta liška, která pro samý zápach ztratila orientaci a směr.

To, co je na mostě cítit, je totiž ze všeho nejvíc lidskost ve své nejsurovější podobě.

Dost možná, že historie střední Evropy smrdí močí. A dost možná, že proto je dnes Berlín živé a empatické místo k životu. Podíváte-li se směrem k jihu, uvidíte na Sprévě slavné trojsoší Molecule Man amerického umělce Jonathana Borofského.

Tři třicetimetrové postavy v důvěrném říčním hovoru.

Jsme prach a v prach se obrátíme.

Jsme molekuly a v molekuly se obrátíme.

I naše molekuly budou po Sprévě objíždět bezstarostní kajakáři.

Z mostu na nás bude ostřížím zrakem hledět socha orla a laskavějším pohledem socha medvěda.

A v útrobách mostu, který je i není domem, budou nadále spát, tančit i močit lidé bez domova.

A my, procházející pasanti, my ucítíme zápach Berlína v jeho delikátní čichové podobě: v radosti i děsu z živoucího organismu nad řekou.

 

Další sloupky

 

© Dora Kaprálová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 474x

Inzerce
Inzerce
Inzerce