Stegurová, Karolína: I ženy chtěly bojovat

Stegurová, Karolína
I ženy chtěly bojovat

recenze historie

Dnes není pohled na ženu ve vojenské uniformě ničím neobvyklým, ještě počátkem čtyřicátých let tomu ale bylo jinak – dokud britská vláda nezačala ve velkém organizovat ženské pomocné sbory, do jejichž řad vstoupilo i několik set žen z okupovaného Československa. Proč se o nich ale dosud ví tak málo?

V boji proti nacistům i předsudkům
Karolína Stegurová
: I ženy chtěly bojovat: Československé ženy v britských armádních pomocných sborech ATS a WAAF za druhé světové války. Academia, Praha, 2021, 288 s.

Shodou okolností spatřily letos na jaře světlo světa hned dvě monografie zabývající se československými ženami, které během druhé světové války vstoupily do vojenských jednotek, aby podpořily válečné úsilí Spojenců. Zatímco kniha Václava Kameníka a Milana Kopeckého s lehce poetickým názvem Andělé se samopaly, vydaná v nakladatelství Epocha, se zabývá československými výsadkářkami působícími na východní frontě, nakladatelství Academia v knižní prvotině mladé historičky Karolíny Stegurové (nar. 1986) s názvem I ženy chtěly bojovat zavádí čtenáře na frontu západní, konkrétně na britské ostrovy a v menší míře také na Střední východ.

Povědomí o ženách bojujících za druhé světové války v řadách Rudé armády je mezi veřejností poměrně silné, což s ohledem na čtyři desítky let povinného nekritického obdivu ke všemu, co se týkalo Ruska, není příliš překvapivé (knihy o těchto ženách si ale našly své čtenáře i v současnosti, jak ukazuje příklad nobelistky Světlany Alexijevičové a její úspěšné knihy Válka nemá ženskou tvář). Stejně tak mají lidé s alespoň minimálním zájmem o vojenské dějiny povědomí o existenci ženské pomocné letecké služby WAAF působící v rámci britské RAF – stačí si jen vzpomenout na známé filmy Bitva o Británii nebo Tmavomodrý svět, kde byly tyto ženy umělecky zachyceny. Že v rámci těchto útvarů působily i Češky, ovšem bylo dlouho známo jen úzké skupině odborníků – snad vůbec první samostatná monografie na toto téma vyšla až v roce 2016 z pera Ivana Procházky pod názvem A královskou korunu měly. Vzhledem k tomu, že kniha vyšla ve Vojenském historickém ústavu a do běžné distribuce se nedostala, byl její dopad na širší čtenářskou veřejnost mizivý. Stegurová ve své knize na Procházku v mnohém navazuje, často jej cituje a lze doufat, že se jí konečně podaří zvýšit povědomí o daném tématu.

Ženské pronikání do armády
Text knihy vychází z autorčiny disertační práce, obhájené v roce 2019. Momentálně autorka působí v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd, kde se zabývá československými dějinami první poloviny 20. století s důrazem právě na protinacistický odboj.

Myšlenka umožnit ženám službu v armádních jednotkách, jakkoli v první polovině 40. let revoluční, se pochopitelně nezrodila ve vzduchoprázdnu. Pomineme-li příklady žen ze starší doby, které o vlastní vůli a často v utajení vlastní identity bojovaly po boku mužů, např. Eleonore Prochaska, můžeme první institucionální zapojení žen do vojenského prostředí vysledovat v první světové válce. Autorka se blíže zaměřuje na Polsko, Francii a Velkou Británii, přičemž v řadě ohledů jsou si tyto příklady podobné: nikdy se neuvažovalo o přímém nasazení žen do frontové linie a vlastně ani o tom, že by ženy vůbec byly oprávněny nosit zbraň. Spíše se s nimi počítalo pro kancelářskou, kuchyňskou a zdravotnickou práci. V menším měřítku využívala jejich služeb v těchto funkcích i rakousko-uherská armáda, jak ale autorka podotýká, zjevně v natolik malém rozsahu, že národnostně čeští a slovenští vojáci s těmito ženami nepřišli do kontaktu. I v tom autorka vidí jeden z důvodů, proč prvorepublikové předpisy s přijímáním žen do armády vůbec nepočítaly (pravdou ovšem je, že i jiné země ženské pomocné útvary krátce po skončení první světové války rozpustily).

Britská armáda jako jediná možnost
Po vypuknutí druhé světové války tak bylo alespoň částečně možné na určitou tradici navazovat, přesto se ženy-dobrovolnice v řadách WAAF i méně známých odpovídajících jednotek ATS u pozemního vojska a WRNS u námořnictva (posledně jmenovanou službou se autorka v knize blíže nezabývá, neboť podle dosavadního stavu bádání ve WRNS sloužila všeho všudy jedna Čechoslovačka) potýkaly s řadou předsudků ze strany svého okolí, mnoha vojáků z povolání a také oficiálních míst – v neposlední řadě těch československých. Důkladnému rozboru kampaně, kterou britské úřady pro nábor spustily, věnuje autorka velkou pozornost, a to i z hlediska dobového vnímání tradičních mužských a ženských rolí, které musely tato kampaň i ženy samotné překonat. Snad jen škoda, že příslušná kapitola není doprovázena bohatším obrazovým materiálem, aby si čtenář mohl udělat lepší představu o vizuální podobě tehdejší mentality. Okrajově se autorka zabývá i náborovou kampaní prostřednictvím rozhlasu a krátkých filmů promítaných v kině. Na tomto místě je snad vhodné doplnit, že do kampaně britská vláda zapojila i Williama Earla Johnse, duchovního otce populárního pilota Bigglese. Johns následně napsal jedenáct románů a několik povídek o dobrodružstvích Joan „Worrals“ Worralsonové, působící právě v řadách WAAF.

Československé exilové úřady zaujímaly v otázce přijímání žen do armády značně odmítavý postoj, vedle tradičního konzervatismu jej ovšem autorka přičítá i prosté skutečnosti, že prioritní bylo zapojit do úsilí muže, kteří z nějakého důvodu nebyli schopni nasazení přímo u bojových jednotek. Ať už je pravda kdekoliv, k vytvoření ženských jednotek československé exilové armády na západní frontě nedošlo – na rozdíl od exilových armád Norska či Francie – a Čechoslovačkám tak zbyla jediná možnost, a to vstup do armády britské. Zde ovšem nebyly soustředěny v národnostně samostatných jednotkách, nýbrž byly umisťovány do nejrůznějších útvarů, což jednak komplikovalo jejich možnosti prosazovat své požadavky vůči britským i československým úřadům, jednak ztěžuje i dnešní historický výzkum. V neposlední řadě měla tato skutečnost dopad i na jejich psychiku. Specifická pak byla situace na Středním východě, kde československé úřady ženy ke vstupu do podpůrných jednotek naopak dosti nevybíravými metodami tlačily, nezřídka nad rámec požadavků vznesených britskou vládou.

Pachuť nespravedlnosti (nejen) ve výslužbě
Autorka věnuje pozornost i praktickým otázkám spojeným s výcvikem (první, co se ženy učily, bylo správně zdravit nadřízené důstojníky) a průběhem činné služby, zaměřuje se přitom především na institucionální fungování a ego-dokumenty, jako jsou rozhovory s pamětnicemi, a jejich sepsané memoáry užívá spíše pro dokreslení atmosféry. Pokud by se snad některý z čtenářů těšil na dobrodružné historky s našimi krajankami v hlavní roli, bude v tomto ohledu zklamán. Na své si naopak přijdou milovníci právních kliček a zastánci názoru, že nevděk světem vládne. Ženy, které do ATS a WAAF vstoupily, jistě nebyly primárně motivovány výhledem na pozdější vyznamenání, chování československých úřadů ještě v posledních dnech války a zejména po jejím skončení v nich ale muselo zanechat určitou pachuť. Za všechny příklady právně nenapadnutelných, ale lidsky velmi pochybných rozhodnutí stačí uvést to, dle kterého se ženám započítávala pro případné výsluhy a důchod služba pouze do května 1945, ačkoliv zejména ženy na Středním východě byly vzhledem k okolnostem, souvisejícím především s praktickými potížemi při repatriaci, nuceny sloužit v pomocných sborech až do jara 1946. Přitom právě ženy sloužící v tamních klimatických podmínkách, pro Středoevropany velmi náročných, si ze služby často odnesly trvale podlomené zdraví – autorka zmiňuje, že z více než stovky těchto Čechoslovaček se po válce podařilo stát matkou jen čtyřem (!) z nich. Několik z nich se sice dočkalo alespoň symbolického ocenění svých služeb v podobě vyznamenání, nárok na něj ale nebyl zdaleka automatický a kritéria jeho udělení zůstávají dodnes nejasná. Mnohé naopak čelily po únorovém převratu problémům v zaměstnání a/nebo sledování tajnou policií, některé skončily i ve vězení.

Ačkoliv se autorka zaměřila spíše na politicko-organizační stránku věci než na konkrétní lidské osudy, i tak se jí podařilo vytvořit čtivý text, který má potenciál najít čtenáře i mimo úzký okruh odborníků. Války se koneckonců nevyhrávají jen hrdinnými akcemi jednotlivců, ale i vytrvalým odhodláním mnoha jedinců čelícím nejen nepřátelským útokům, ale nezřídka i předsudkům, nekompetentnosti a neochotě na vlastní straně. A ačkoliv je bezesporu ostudné, že komplexní zhodnocení práce několika stovek československých waafek a ej-tý-esek přichází až tolik desítek let po skončení války, jedná se o zhodnocení ideologicky nezatížené, vyvážené a srozumitelné širší veřejnosti.

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 520x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce