Clarke, Susanna: Piranesi

Clarke, Susanna
Piranesi

recenze krimi

Druhý román autorky, která se proslavila knihou Jonathan Strange & pan Norrell, dlouho působí nesrozumitelně. Později se sice důmyslná kompozice vyjeví, přesto kniha připomíná spíše nataženou povídku.

Příliš dlouhé bloudění v antických síních
Susanna Clarková
: Piranesi. Přel. Viktor Janiš, Argo, Praha, 2021, 248 s.

Když v roce 2004 v „harrypotterovském“ nakladatelství Bloomsbury vyšel rozsáhlý román Jonathan Strange & pan Norrell, způsobilo to malou senzaci. Dosud neznámá autorka Susanna Clarková (nar. 1959) přišla s poměrně netradičním pojetím fantasy a kniha získala nominace i na nežánrové britské ceny (Man Booker, Whitbread), přičemž ty žánrové většinou vyhrávala (Hugo, Locus). Kouzlo knihy spočívalo mimo jiné v tom, že v ní vše vyhlíželo jako v klasickém britském románu z 19. století. Jen se dějem občas mihly nadpřirozené bytosti a jevy. Tradiční fanoušek fantasy zprvu nejspíš zívl, protože tam bylo málo magie, soubojů chladnými zbraněmi a dalších prvků, které od žánru očekává, avšak ti, kdo u poměrně pomalu plynoucího děje vydrželi, náhle žasli, jak efektně dokázala autorka magické prvky do děje zapojit a jak věrohodně, a přitom naléhavě působily. Neboli u knih, kde se dá bubák čekat na každé stránce, je potřeba magií nešetřit, avšak když čteme příběh, který vyhlíží jako od Dickense, působí náhle jakýkoliv závan nadpřirozena mnohem mocněji a hrozivěji.

Postupně vycházelo najevo, že autorka na knize pracovala deset let a že podrobně promyslela zásvětí (jinak se děj odehrává v období napoleonských válek), což potvrdila povídkami v souboru Dámy z Grace Adieu a jiné povídky (2006), které se odehrávaly v tomtéž fiktivním světě – tedy v reálných historických kulisách, mírně pozměněných nadpřirozenem.

Fanoušci byli natěšeni na další autorčino dílo a asi doufali, že po velkém úspěchu jí psaní bude trvat méně než deset let. To se ovšem dost přepočítali, protože následující kniha se objevila až po šestnácti letech od debutu, v roce 2020. Jmenuje se Piranesi, česky vyšla hned rok po britském vydání a fanoušci budou nepochybně překvapeni a možná dost zklamáni.

Neznamená to, že Piranesi je špatná kniha. Jen v ní autorka až příliš natahuje expozici, v níž mate čtenáře podivným prostředím rozsáhlého opuštěného antického labyrintu. Používá v současné literatuře čím dál oblíbenější figuru nespolehlivého vypravěče, zde konkrétně takového, který ztratil paměť a tak trochu i příčetnost, protože je pevně přesvědčen (a dlouho v tom dojmu drží i čtenáře), že labyrint je vše, co zbylo z lidského světa a že on je jeho jediným obyvatelem, spolu s Tím druhým, kterého ale potkává jen občas.

Více se o ději vlastně napsat nedá, aby nebyla prozrazena pointa, kterou čtenáři začínají tušit zhruba někdy počátkem druhé třetiny knihy. Pak už se text čte jedním dechem, byť finále si autorka trochu zjednodušila, když hlavního padoucha odstranila příliš snadno. Do té doby je to ale tak trochu tortura, matení čtenáře, který pátrá po inspiracích u Borgese, v antice či u jména Piranesi (vypravěč je pojmenován po italském výtvarníkovi, architektovi a archeologovi z 18. století, jehož jedním z nejslavnějších děl je cyklus grafik imaginárních vězení nazvaný Žaláře). Vše tu tak trochu najdeme, ale následně se (naštěstí) ukáže, že všechny ty naznačované symboly a poetické obrazy měly hlavně připravit čtenáře na blížící se odhalení, jak to s hlavním hrdinou a jeho síněmi vlastně je.

Odhalení pravé podstaty hlavního hrdiny a jeho osudu je chytré a nečekané a není nepodobné nadpřirozenému zlu z autorčiny první knihy. Potíž je v tom, že tento motiv (a celý příběh okultního učence a jeho skupinky) Clarková už dál nerozvíjí, že zůstává soustředěna na ohrožovanou příčetnost vypravěče knihy. A příliš mnoho věcí je nejasných, včetně motivace hlavního padoucha.

Další drobné nejasnosti a nedotaženosti se objevují v průběhu (jinak sugestivně napsaného) vyprávění. Není jasné, proč Piranesi používá v některých případech při pojmenování věcí a jevů velká písmena a jindy ne. Ale to je jen trochu otravné, brzy to přestaneme vnímat a koneckonců to lze svést na zmateného vypravěče (kniha má formu jeho deníkových zápisků). Horší je nedůslednost, s jakou Piranesi snadno přijímá některé moderní předměty (či jejich označení), zatímco jiným (zejména zeměpisným názvům) naopak až bolestivě nerozumí. Jistě, všechno to lze svést na nevyzpytatelnou, možná selektivní Piranesiho paměť.

Ale asi největší výhradou k novince Susanny Clarkové je prostý fakt, že na těch 250 stranách se toho stane trestuhodně málo, že děj je řídký a rozmělňovaný, že dobrý výchozí nápad sice našel pozoruhodnou formu, ale obojímu by více slušel formát delší povídky. Těžko říct, jestli autorka po těch letech prázdna chtěla vyhovět nakladatelství anebo dychtivým čtenářům. Místo vynikající povídky tak vznikl pokus o román, který je bohužel jen mírně nadprůměrný.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 16 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Gregor, 19.09.2021 19:51
Clarke, Susanna: Piranesi
Recenze se mi zdá docela přísná. Osobně považuju Piranesiho za čtenářský zážitek roku. Ne kvůli ději (k němu skutečně lze mít výhrady), ale kvůli úžasnému jazyku (skvělému překladu), atmosféře, hlavnímu hrdinovi, možnosti objevovat tajuplný nový svět...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   65%čtenáři

zhlédnuto 657x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce