iLiGlosa: Strážci jazykové nezávadnosti

iLiGlosa
Strážci jazykové nezávadnosti

aktualita beletrie zahraniční

Diktát lektorů dbajících o jazykovou ideologickou nezávadnost literárních textů pokračuje. Nechají se nizozemští spisovatelé a překladatelé zotročit touto formou redakční cenzury?

Strážci jazykové nezávadnosti

Když jsem tu před půl rokem psala o aféře kolem výběru nizozemského překladatele básně Amandy Gormanové, kterou přednesla na lednové inauguraci amerického prezidenta Joea Bidena, dalo se očekávat, že odstoupením nebinární bílé spisovatelky a básnířky Marieke Lucase Rijneveld od překladatelské zakázky peripetie neskončí. V červnu bylo oznámeno, že báseň přeloží Zaïre Krieger (nar. 1995), básnířka v žánru „spoken word“, studentka mezinárodního práva na univerzitě v Tilburgu a jedna z organizátorů demonstrace pod heslem Black Lives Matter v loňském roce v Rotterdamu. Báseň v dvojjazyčném anglicko-nizozemském vydání a s předmluvou Oprah Winfreyové vyšla 7. září. V rozhovoru pro deník Trouw (6. září 2021) Kriegerová popisuje, jak práce na překladu probíhala. Kromě mimořádně silné redakční podpory, pochopitelné vzhledem k tomu, že Kriegerová neměla žádnou překladatelskou zkušenost, je zvláštní, že i nad ní – obezřetně vybranou tak, aby byla co nejpřesnější etnickou, genderovou i žánrovou kopií autorky (tj. mladou černou ženou a „spoken word artist“, kterou navíc stejně jako Gormanovou vychovala matka samoživitelka) – bdělo několik „sensivity readers“. „Dostala jsem od nich třikrát soupis připomínek,“ říká Kriegerová v rozhovoru. „Popsali o mém článku (sic!) pokaždé dvě stránky. Někdy se jim nezdál tón některých věcí. Nebo řekli, že určité slovo by se přece jen mělo změnit. Třeba slovo slave (otrok). V nizozemském překladu se z toho stalo tot slaaf gemaakten (zotročení). V tom byli sensivity readers zajedno.“ Zde je třeba vysvětlit, že v rámci současného očišťování nizozemštiny od ideologicky nevhodných slov se skutečně obecně prosazuje, aby se nemluvilo o otrocích, nýbrž o zotročených – i za cenu toho, že na rozdíl od češtiny k tomu nizozemština potřebuje tři slova. Také v angličtině přitom existuje vedle slova slave termín enslaved, ten však Amanda Gorman nepoužila. Nicméně nizozemští jazykoví strážci rozhodli jinak.

Jak dopadl překlad jako celek? Dieuwertje Mertensová v deníku Het Parool chválí řešení některých slovních hříček (arm ve významu zbraň i paže, kde si nizozemština pohrává se slovem hand a handgemeen, tedy ruka a rvačka), ale zároveň poukazuje na to, že původní báseň určená k přednesu při konkrétní slavnostní příležitosti ztrácí mimo tento kontext a v tištěné podobě na síle. „Zjistíme, že Gormanová používá velké množství klišé; blahopřání a otřelých (přírodních) metafor. Už jenom titul The Hill We Climb. Pak už to jde jen z kopce.“ Jako by se své kritiky zalekla, končí: „Ale to je příliš snadný odsudek, vždyť tohle je vytištěná a přeložená příležitostná báseň v žánru spoken word, a tak ji nelze hodnotit ryze literárními kritérii, protože jde o mnohem víc.“ Také Geertjan de Vugt v deníku De Volkskrant (7. září 2021) připomíná slabinu tištěné podoby této básně. Spekuluje o podílu redakčního týmu na překladu a domnívá se, že šlo zřejmě hlavně o pomoc s vytvářením rýmu tak, aby se tím nezamlžil význam. Vedle zdařilých řešení poukazuje i na „místy svéhlavý překlad“ a podivuje se nad paradoxním výrokem Kriegerové, že nizozemština je „střízlivý, nudný jazyk“, a zároveň že v ní „všechno zní divně a moc nabubřele a zbytečně emocionálně“. Uvádí příklad, kdy střízlivé vyjádření originálu přeložila skutečně květnatěji, i když by to nebylo nutné. Konečné hodnocení překladu však recenzent přenechává čtenářům. Rozruch vyvolala jednoznačně nadšená, pětihvězdičková recenze básníka, aktivisty a výtvarníka (ale ne recenzenta) Quinsyho Garia v předním deníku NRC Handelsblad. Na twitteru se rozpoutala živá diskuse s šéfredaktorkou kulturní přílohy Toef Jaegerovou, která volbu Garia na úkor profesionálních literárních recenzentů zdůvodnila takto: „Hledali jsme někoho, kdo se vyzná v poezii a v mimotextových odkazech v této básni. To jsme si mohli myslet, že to zase vyvolá nářky.“ Například spisovatel Jamal Ouariachi (mimochodem syn marockého otce a nizozemské matky) si v reakci nebral servítky: „Mimo páteční knižní přílohu umístíte trapně rozsáhlý text nanicovatého recenzenta o nanicovaté básni, s ideologickým podtextem. A pak bagatelizujete kritiku jako nářky.“ Spisovatel Pieter Waterdrinker žijící už léta v Moskvě ironicky konstatuje, že „politická báseň zřejmě zasluhuje politickou recenzi“, což mu připomíná situaci v SSSR za Stalina, kdy se uznání dočkali výhradně spisovatelé, jejichž tvorba byla v souladu s linií komunistické strany. Nizozemské literární kruhy se tedy ideologickému diktátu (zatím) brání zuby nehty.

 

© Magda de Bruin Hüblová

Diskuse

Vložil: Josef Soukal, 28.09.2021 09:24
iLiGlosa: Strážci jazykové nezávadnosti
Ještě než jsem dočetl k citovanému příměru o situaci v SSSR, vybavovaly se mi vzpomínky na léta v paměti naštěstí většinou dávno převrstvená. Jen tak dál, a čeká nás úžasná volba před obdobou byvšího svazáckého blbství a trumpovského primitivismu a destrukce.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 699x

Inzerce
Inzerce