Vargas Llosa, Mario: Rozhovor u Katedrály

Vargas Llosa, Mario
Rozhovor u Katedrály

recenze beletrie zahraniční

Mnoho postav, překrývající se vrstvy vyprávění, nečekané skoky v čase, narušená linearita příběhů, protichůdné informace o postavách a jejich činech, relativizace věrohodnosti vypravěče, otevřené lži: jako jakýsi prototyp „totálního románu“ popisuje Rozhovor u Katedrály peruánskou společnost v celé její pestrosti, představuje i dobové myšlení, politiku, reálie někdejšího Peru. Dílo z konce šedesátých let dostáváme v českém překladu do rukou sice opožděně, ale čas jeho originalitu nesetřel.

Hra na kočku a myš v kulisách katedrály
Mario Vargas Llosa
: Rozhovor u Katedrály. Přel. Anežka Charvátová, Argo, Praha, 2021, 608 s.

V češtině po více než padesáti letech od původního vydání vychází neopominutelný román peruánského spisovatele Maria Vargase Llosy, který je podle překladatelky Anežky Charvátové dokonce lepší než Sto roků samoty Gabriela Garcíi Márqueze a z něhož, podle autorových vlastních slov, Mario Vargas Llosa zešedivěl.

Tento román bývá někdy označován jako tzv. diktátorský román (novela del dictador), a dal by se tak zařadit mezi podobná díla, která již v češtině vyšla, jmenovitě Náprava dle metody (1974, česky 1978) Aleja Carpentiera, Já nejvyšší (1974, česky 1982) Augusta Roa Bastose nebo Podzim patriarchy (1975, česky 1978) Gabriela Garcíi Márqueze. I když Rozhovor u Katedrály Maria Vargase Llosy vyšel již v roce 1969, a tedy dříve než zmíněná díla, v dnešní době vůbec nevyznívá zastarale. Jeho úctyhodných šest stovek stran čtenáře strhne, polapí a obohatí hned v několika rovinách, tedy pokud se nezalekne složitější struktury a mnohovrstevnatých dialogů.

Od wrestlera k rozhovoru
Napsat román Rozhovor u Katedrály zabralo Mariu Vargasu Llosovi víc než tři roky. Zpočátku se jednalo o nepropojené příběhy, přičemž některé se odehrávaly v Limě a jiné mimo hlavní město. Celý první rok psaní byl, jak sám říká, zmatený, a to až do momentu, kdy jej napadla myšlenka propojit všechny příběhy pomocí rozhovoru. Původní název románu La historia de un guardaespaldas (Příběh bodyguarda), jehož „spojovací postavou“ měl být cachazcanista, tedy někdo jako wrestler nebo zápasník ve volném stylu na peruánský způsob, se tak po letech proměnil v Rozhovor u Katedrály. Rozhovor je totiž zásadní pro celou strukturu díla, jež je na dialogy velmi bohaté, a dialog se také stává jedním z inovativních prvků románu, který se tak podobně jako v Zeleném domě (1966, česky 1981) nebo v Pantaleónu a jeho ženské rotě (1973, česky 1994) různě klikatí. Druhý rok už prý autorovi šlo psaní o mnoho lépe a ve třetím roce přešel na „seškrtávání“ textu, kdy se zbavoval hlavně přebytečných přídavných jmen a příslovcí. Vznikl tak velmi promyšlený, propracovaný a čistý text, který Vargas Llosa monumentálně vystavěl jako katedrálu. Slovo „katedrála“ v titulu románu však odkazuje k názvu ošuntělé putyky, kde dochází k zásadnímu rozhovoru, jež je páteří celého příběhu. Se vznešeným chrámem má tato „kantýna pro žebrotu“ (s. 23) jen pramálo společného.

Tento ústřední rozhovor probíhá mezi dvěma postavami – Santiagem a Ambrosiem. Oba na první pohled nesourodé muže spojuje kousek společné minulosti. Santiago, třicátník, který po bouřlivém mládí sklouzává do šedé mlhy limské každodennosti, se s Ambrosiem, jenž kdysi pracoval jako šofér jeho movitého otce, setkává nečekaně, po mnoha letech bez vzájemného kontaktu. Místem jejich nenadálého setkání je psinec, kam se vozí psi s podezřením na vzteklinu. Drastická scéna, v níž se popisuje, jak se zaměstnanci psince přemnožených psů zbavují, navozuje ovzduší brutality, které na stránkách románu rezonuje ve vzpomínkách postav.

Setkání Santiaga s Ambrosiem funguje jako roznětka vyprávění – pro Santiaga nejen znamená šanci reflektovat dosavadní život, ale také mu skýtá možnost vynést na světlo některé události z minulosti, které jsou buď nedořešené, nebo opředené tajemstvím. Hned na začátku příběhu tedy autor vzbudí ve čtenáři zvědavost, protože se společně se Santiagem snažíme detektivním postupem odhalit, co se kdysi stalo. To je však pro čtenáře ztíženo tím, že je v románu naprosto rozbitá jakákoliv linearita, časové roviny se převalují jedna přes druhou – od Santiagovy adolescence, studia na státní univerzitě San Marcos a následně práci v novinách během diktatury generála Odríi (1950–1956) až po vládu Manuela Prada (1956–1962). Vargas Llosa totiž svou katedrálu nejen rozbil, ale i pořádně „rozdrobil“, a tak se čtenář musí na dešifrování textu aktivně podílet.

Myšlenky za clonou
Vedle postavy pochybujícího Santiaga, který při hledání ryzosti odmítne komfortní život své třídy, a Ambrosia, urostlého, ale ustrašeného zamba, vystupuje v románu několik dalších desítek postav. Ty odrážejí širokou škálu peruánské společnosti a prozrazují autorovu snahu o zachycení reality v její celistvosti. Objevují se tu (mimo jiné) služky, studenti, novináři, dělníci, indiáni, prostitutky, tanečnice a dlouhá řada vojenských či politických představitelů. Nejde tu však jen o prezentaci společenských tříd, ale i o zachycení myšlenek, složitých rodinných vazeb či nelehkých životních osudů jednotlivých „hrdinů“ spolu s představením politické skutečnosti a reálií tehdejšího Peru. Díky velkému množství postav se ke čtenáři dostávají i rozdílné, někdy dokonce protichůdné popisy románového světa, protože role tradičního vševědoucího vypravěče je potlačena. Dochází tak k relativizaci vyprávění – a na povrch vystupují dosud neznámé charakterové rysy, odhalují se lži. To všechno by samo o sobě mohlo stačit na vytvoření tzv. totálního románu, o který Vargas Llosa usiloval, ale asi nejúctyhodnějším počinem autora je to, že dovedl příběhy svých postav spojit do souvislého, koherentního příběhu bez trhlin. Do příběhu, který se nerozpadá ani nepůsobí lacině: jde o velmi přirozeně a uceleně vyznívající fikční svět.

Mezi dalšími postavami románu Rozhovor u Katedrály vyčnívají dvě z nich – služka „chola“ Amalia a Cayo Bermúdez, míšenec, který vychází z reálné postavy šéfa úřadu vlády Alejandra Esparzy Zañartu, s nímž se Vargas Llosa během studií osobně setkal. Z těchto čtyř ústředních postav – tedy Santiaga, Amalie, Caya a Ambrosia – však poznáváme pouze myšlenky prvních tří zmíněných. Ambrosio se zdá být za jakýmsi neprostupným, zamlženým sklem. Dozvídáme se o něm především z vyprávění ostatních postav či z jeho replik, uvedených v přímé či polopřímé řeči. Přestože jsou mnohokrát popisovány scény, v nichž vystupuje, jeho vlastní myšlenky nebo představy jsou téměř zcela zatemněné – víme sice, co říká, ale jen tušíme, co si myslí. Tato metoda má v celkové struktuře románu svůj význam a podtrhuje opravdu detailní promyšlenost příběhu. Naopak Santiago je jakýmsi hlavním zřídlem myšlenek a pocitů, ostatně v knize se objevuje jako první a lze jej považovat i za hlavní postavu. Díky pohledu Amalie se čtenář více dozvídá především o podivně se chovajícím Ambrosiovi a o jejích rozličných zaměstnavatelích. Konečně myšlenky Caya Bermúdeze jsou do textu zakomponovány s nápaditostí úsporného, úderného stylu – objevují se například během rozhovorů s jinými postavami, kdy zmizí obvyklá uvozovací věta typu „řekl rozzlobeně“ a místo ní autor naservíruje Cayovu jedovatou poznámku. Stane se tak například i tehdy, když Cayo rozmlouvá s donem Fermínem, Santiagovým otcem, o tom, že se Santiago rozhodl jít na státní univerzitu San Marcos. To je něco, co don Fermín nelibě nese, a nepřímo, nejspíš i nevědomky Caya urazí kvůli jeho původu:

„Taky už nemá tu úroveň jako dřív. Teď se to tam hemží přičmoudlíky, jaké tam ten náš kluk může navázat známosti.“ Nic neřekl, jen se na něho díval, viděl, jak rozpačitě mrká a klopí oči. „Ne, že bych měl něco proti míšencům,“ došlo ti to, hajzle, „naopak, vždycky jsem byl demokrat, všem se má měřit stejně…“ (s. 263).

Katedrála slov
Román je nadmíru výborně vystavěn. Autor nejen zvládá navodit napětí tím, že předá ve správný moment pouze to nezbytné a výtečně se mu daří pomalu odkrývat identity jednotlivých postav, ale zároveň precizně pracuje s již zmíněnými dialogy. Ty se mohou na první pohled jevit jako neupravené houští, avšak postupně se tato živelná džungle čím dál více vyjasňuje, katedrála slov nabírá na konturách. Mario Vargas Llosa, stejně jako překladatelka Anežka Charvátová, mistrně spojuje rozličné rozhovory, kdy dochází k přechodu z jedné časové roviny do druhé, a to jen díky evokaci nějakého slova, slovního obratu, pocitu či tématu. Může se tedy lehce stát, že na otázku vyřčenou „tady a teď“ odpoví postava v čase před mnoha lety, jen čtenář si toho všimne až po chvíli. Tato hra na kočku a myš nutí čtenáře být neustále ve střehu, ale zároveň mu dopřává i momenty pobavení a překvapení.

Vyprávění dále reaguje i na stavy mysli. Text například zhoustne v jeden souvislý celek, když se Santiago opíjí s Ambrosiem a alkohol začne působit (s. 24–26), nebo se strhne jako dravý tok, když Amalia vzpomíná, jak se zamilovala a zklamala (s. 266–267). Rychlost vyprávění je jindy vytvářena opomíjením slov: „Zachoval jsem se ošklivě, Anito, já se zachovala ošklivě, Santiago, ani nevíš, jak zle mi, Anito, já proplakala celé, Santiago“ (s. 521). Vargas Llosa neúnavně využívá i juxtapozice, například když se vyobrazení supa kroužícího nad krajinou střídají s popisem, jak Cayo Bermúdez obsadil univerzitu San Marcos – tím autor nejen jednotlivé části srovnává, ale i graduje napětí. Osvěžující je také použití kontrastu, třeba když vleklé politické schůzi dodají šťávu Cayovy představy lesbického sexu (s. 302).

Obsahově je román nesmírně bohatý. Vyobrazuje se prales i „povadlá fauna nočního města“ (s. 348), nevěstince, vězení, alkoholové dýchánky, přibližuje se novinářské řemeslo, líčí se nesvoboda tisku, vybarvuje se peruánská nedochvilnost, „liknavost, limská lenivost“ (s. 374), ukazuje se rasová nerovnost, předsudky, mučení, perzekuce, korupce, politické pletichy… I když se nejedná pouze o politický román – lze jej číst i jako román dospívání, červenou knihovnu nebo existenciální román –, politika a její vliv zanechává otisk na společenských a rodinných vztazích, na institucích. Právě část, která působí podmanivě, popisuje Santiagovo studium na státní univerzitě San Marcos. Santiago se tam nejen poprvé opravdově zamiluje, ale dochází zde i k jeho definitivnímu rozchodu s rodinou, jejíž ideály nesdílí. Zpočátku přilne ke komunismu, avšak docela brzy vystřízliví, protože si uvědomí, že jej komunistická ideologie naplno nepřesvědčila. To by také mohlo být jedním z důvodů, proč toto opus magnum nevyšlo již krátce po svém prvním vydání i u nás. Santiago však v důsledku zpochybňuje vše kolem sebe. Jeho život není takový, jaký by si přál, je „podělaný“, ale sám není schopen odhalit, kde nastala ona osudová chyba, která vše způsobila. Spolu s rozporuplným vztahem k otci se jedná o dva neodbytně se vracející leitmotivy.

Konečné vyznění knihy je sladkobolné jako valčíky, které autor v románu zmiňuje: cokoliv změnit je nemožné, ukazuje se neschopnost kohokoli osvobodit společnost udušenou „všeobjímající“ korupcí. Jak komentuje Cayo Bermúdez: „Kdyby se mělo Peru vyčistit od krys, muselo by se na nás shodit pár bomb a vyzmizíkovat nás z mapy“ (s. 55). Jediný Santiago, kterému se podaří změnit směr svého nalinkovaného života, však nezakouší opojný pocit vítězství, ale obsesivně rozpitvává svůj dosavadní život a paradoxně tvrdí: „Nic jsem neudělal sám od sebe. Spíš to všechno udělalo mne“ (s. 491).

Dobrá zpráva pro české čtenáře je, že se můžou těšit z výborně odvedené práce na celé knize. Překlad Anežky Charvátové, která o tomto románu napsala i diplomovou práci, velmi pečlivě zachycuje všechna specifika díla. Vzhledem k hutnému, napěchovanému textu, který i v samotném originále obsahuje chyby, a dále potřebě přetvořit do češtiny různorodé, u nás neexistující jazykové roviny, musel být i velmi pracný. Příjemně působí i celková grafická úprava textu. Na obsáhlých šesti stech stranách se objevuje jen hrstka přehlédnutých drobností redakčního charakteru, které lze ve vyleštěném textu považovat za marginálie.

Tato působivá kniha o Peru padesátých let s přesahem do dnešních dnů by neměla českým čtenářům uniknout, přestože to nebude zadarmo. Konečný pocit katarze za to však rozhodně stojí.

 

K poslechu:
Česky:

„Lepší než Sto roků samoty. V češtině vyšel totální román peruánského nobelisty Maria Vargase Llosy“
„Prezentace knihy: Rozhovor u Katedrály (Čtenáře je ale třeba upozornit, že v tomto videu se odhalí i nejdůležitější tajemství románu.)

Španělsky:
„La novela cumbre de Vargas Llosa se acaba de traducir al checo“
„Mario Vargas Llosa reflexiona sobre los cincuenta años de Conversación en La Catedral

 

© Markéta Šimková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 26 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   68%čtenáři

zhlédnuto 790x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce