Pilátová, Markéta: Podobnost čistě náhodná

Pilátová, Markéta
Podobnost čistě náhodná

sloupek beletrie česká

Jsem už doma od minulého března, ale přesto se mě ještě pořád lidé ptají, jestli se mi nestýská po Latinské Americe. Je to záludná otázka.

Podobnost čistě náhodná

Strávila jsem tam dvanáct let a ano, občas se mi stýská. Po přátelích, skvělé kávě, vůni čerstvých ananasů a po milionu dalších věcí. Na druhou stranu po dalším milionu věcí se mi nestýská. Máme je totiž doma. Třeba neustále zpožděné vlaky. Po létě a podzimu stráveném na cestách za čtenáři ve vlacích nejrůznějšího druhu a v nejrůznějších evropských zemích, kde čtu na nejrůznějších akcích, festivalech, veletrzích, školách a knihovnách, mám s vlaky hodně těsný vztah. A tahle životní zkušenost se té latinskoamerické podobá opravdu velmi.

Tak například po cestě z Velkých Losin do Ostravy, kdy měly všechny vlaky zpoždění devadesát minut, jsem pochopila, že nestačí dát si na příjezd rezervu dvě hodiny, ale člověk musí na akci, která je naplánovaná na večer, vyrazit už dopoledne – a přesně to bych udělala v jakékoli latinskoamerické zemi, kde je nedůvěra v dochvilnost jakéhokoli dopravního prostředku předpokladem jakékohokoli jiného druhu dochvilnosti. Když si to tak v hlavě sumíruju, vůbec si nedokážu vybavit, který vlak letošního léta a podzimu přijel na čas. Spíš si silně vybavuju pocity, kdy na světelné tabuli v Zábřehu na Moravě, kde přesedám nejčastěji, začne naskakovat zpoždění.

Nejdřív nenápadných pět minut, pak deset, třicet, padesát a pak už víte, že musíte urychleně vymyslet, na který jiný vlak si koupíte novou jízdenku. V Zábřehu na Moravě, důležitém to železničním uzlu, není žádná možnost důstojného občerstvení (kromě ulepeného pajzlu U Welzla a párku v rohlíku u okénka) a záchody se zamykají pro jistotu v šest večer. Na dotaz, jestli by se s oním prostorem, kde trávím tolik hodin svého života, nedalo něco pozitivního podniknout, jsem odkázána do mlhy neuchopitelného propletence vlastníků oné nádražní budovy. Na dotaz, proč má RegioJet devadesát minut zpoždění, vyprskne slečna s fialovými vlasy ve své žluté kukani smíchy a zeptá se: „Proč bych to jako měla vědět?”

RegioJet se v posledních měsích podobá latinskoamerickým dopravním prostředkům ze všeho nejvíc. V jeho vlacích si totiž nejste jistí vůbec ničím, ani životem. Když jsem v srpnu jela z Vídně do Prahy, bylo pětatřicet stupňů vedra a ve vlaku, kde se nedají otevřít okénka, na celých pět hodin přestala fungovat klimatizace. Po vlaku lítala zjevně bezmocná manažerka, která neustále opakovala, že za nic nemůže. Ze zoufalství jsem psala řediteli firmy a odpovídal mi firemní robot, že mi brzy odpoví.

V těchto chvílích se mi stýská hlavně po klidu, s nímž bych v Latinské Americe na tyhle situace reagovala – tam se totiž zdání jakékoli neupřímné korektnosti neudržuje. Nikdo neví, proč má ten který autobus, vlak nebo letadlo zpoždění. Prostě ho má. Žádný ředitel vám nikdy neodepíše (stejně jako ten český). Důležité je mít dostatečnou časovou rezervu, najít stánek s horkou kávou a neustále být ve střehu – kdykoli může přijet jiný spoj jiné společnosti nebo se může cokoli změnit. Pokud si na Latinskou Ameriku dokážu v těchto chvílích vzpomenout, je to posilující.

Třeba onehdá v Brně, kdy měl vlak do Vídně zpoždění devadesát minut. Brněnské nádraží vyhrává všechny soutěže o nejhnusnější prostředí roku, a to i poté, co se do soutěže přihlásilo autobusové nádraží v Buenos Aires a nádraží v hlavním městě Guatemaly. Večery, kdy čekáte na zpožděný rychlík, jsou obzvlášť povedené. Na nádraží se nacházejí dvě řady kovových sedaček, na které se člověk posadí jenom z donucení. Ostatně ony sedačky, jak jsem se dozvěděla na výstavě ve vídeňském muzeu designu MAK, jsou navrhované záměrně tak, aby si na ně nikdo nesedal, a když už si na ně někdo sedne, aby na nich nevydržel sedět dlouho. Jsou navrhované z nepříjemných, studivých kovových materiálů pro veřejné budovy a prostranství. Cílem je naprostá nelidskost. Ti, kteří je do veřejných parků, nádražních budov a čekáren nakupují, totiž nechtějí, aby si na ně sedali nebo nedejbože lehali lidé bez domova a ona veřejná prostranství svou přítomností hyzdili. Přesto na nich sedíme, protože nemáme jinou možnost. Zoufalci, smíření s čísly neustále hopsajícími na světelné tabuli.

Ale v těchto chvílích se Brno znova podobá São Paulu nebo Riu de Janeiro, protože cestující se spolu dávají do řeči, nadávají a svorně se střídají v otravování paní v kukani, která jediná ví, co se s vlakem děje. „Už stojí v Ivanovicích!” hlásí radostně moje nová známá, která letí z Vídně na Kypr. Žila stejně jako já nějaký čas v Latinské Americe, v Kolumbii, a tak si vyměňujeme čistě náhodné podobnosti. Shodneme se, že v oné nedůstojnosti, špíně a nahodilosti nám chybí lákavé vůně latinskoamerických pouličních jídel, všudypřítomná možnost něco dobrého sníst a v jakoukoli hodinu si dát horké, silné a levné kafe a poddat se pak osudu alespoň s plným břichem. V Brně zrovna zavřeli poslední trafiku, kde si člověk může koupit gumovou bagetu z ledničky.

Ale možná, že právě po tomhle se mi stýská nejvíc. Po schopnosti s lehkostí čelit náhodě, být pořád ve střehu a pozorný k tomu, co člověk zrovna prožívá. Ostatně Latinoameričané říkají, že spěchají jenom ubožáci.

 

Další sloupky

 

© Markéta Pilátová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 968x

Inzerce