Pavlátová, Michaela: Moje slunce Mad

Pavlátová, Michaela
Moje slunce Mad

recenze film

První celovečerní animovaný film Michaely Pavlátové potvrzuje návrat české animace na výsluní. Adaptace románu Petry Procházkové už několik festivalových cen posbírala a bez šance není ani při oscarových nominacích.

Jak se žije v patriarchátu
Moje slunce Mad. Režie a výtvarník: Michaela Pavlátová. Scénář: Ivan Arsenjev podle knihy Petry Procházkové. ČR/Francie/Slovensko, 2021, 85 min.

Jestliže v poslední době o sobě dávali ve světě i doma vědět především studenti katedry animace na pražské FAMU, letos se konečně dočkala také jejich pedagožka Michaela Pavlátová (nar. 1961). Po osmi letech příprav a práce měl premiéru její možná trochu překvapivě první celovečerní animovaný film. Pavlátová totiž do té doby pracovala hlavně na kratších formátech (za krátké kreslené filmy Řeči, řeči, řeči…, Repete, Karneval zvířat či Tramvaj dostala mnoho menších cen) a ten celovečerní si vyzkoušela na filmech hraných (Nevěrné hry, 2003 a Děti noci, 2008).

Když vyšlo najevo, že si jako předlohu pro svůj první celovečerní animovaný film vybrala román Petry Procházkové Frišta, bylo to trochu překvapení: Pavlátová totiž ve zmíněných krátkých filmech oslňovala hravostí, humorem a erotickými fantaziemi, což jsou prvky, které jsou s převážně dojemným a nepříliš veselým dějem románu téměř v protikladu. Ne že by próze scházely vtipné momenty, nicméně její děj postupně houstne a směřuje k tragédii. Pavlátová to ale respektuje a svůj jindy temperamentní projev ukázňuje až nečekaně. Jen občas a zlehka si dovolí fantaskní nebo snové obrazy – svou charakteristickou videoklipovou scénu zmnožených tančících a veselících se (případně souložících) bytostí použije jen jedinkrát a film tím alespoň na chvíli rozzáří optimismem a nadějí.

Jinak ale detailně, pozorně a citlivě sleduje osudy dívky, která se přivdala do afghánské rodiny žijící v Kábulu a zprvu nadějeplně, později s čím dál větší skepsí poznává běžný život ve společnosti, která je výrazně patriarchální a zaseklá ve spleti rodových, rodinných a náboženských tradic a zvyklostí. Scenárista Arsenjev původní postavu, která pochází z Ruska a je napůl tádžického původu, změnil na trochu naivní českou blondýnku. Její takřka dětskou naivitu a okouzlení mužem, který se chová jako muž, a ne jako děcko, chytře využil k velmi rychlému přechodu z Prahy do Kábulu, kde se odehrává téměř celý děj filmu. Helena (ve skvělém dabingu Zuzany Stivínové), která je zároveň vypravěčkou příběhu, působí s blond vlasy a modrýma očima v Kábulu dost nepatřičně, ale rychle se přizpůsobí. Rodinné jistoty i spořádanost se jí zalíbí a je za ně ochotná obětovat osobní svobodu, se kterou si v Praze stejně nevěděla rady, podobně jako většina jejích nezralých vrstevníků. Později v dialozích s humanitární pracovnicí docela pregnantně a srozumitelně vysvětluje svou volbu i to, proč z čím dál nebezpečnějšího prostředí už dávno neutekla zpátky do Evropy.

Postupně se však začne ukazovat, že středověké zvyklosti jsou v afghánské společnosti příliš hluboko zakořeněné a že i liberální rodina Helenina muže (dva její členové padli v bojích proti Tálibánu) je dodržuje v míře, která je pro Evropanku čím dál hůř snesitelná. Jde především o to, že jsou zde ženy a rodina považovány za majetek a chloubu každého správného muže a selhání v této oblasti je vnímáno jako největší potupa – Afghánci přitom na pověst svou a své rodiny velmi dbají. Názir je sice převážně milující, pozorný a přiměřeně autoritativní manžel, jakmile však Helena začne pracovat pro Američany a oba se začnou dostávat do situací, které jsou s afghánskými zvyklostmi v rozporu (když je Násir považován za pouhého řidiče Evropanky, když Helena musí sama do hlídané americké vojenské základny nebo když si dá cigaretu s evropskou kolegyní v práci), objeví se první vážné rozepře. Ty jsou přitom jen slabým odvarem toho, co zažívá Násirova sestra Frišta provdaná za neschopného venkovana.

Helena vše vypráví v poklidném tempu i tónu, dlouho to vypadá, že jde o běžné nesnáze běžných lidí, jen ve světě, který evropskému divákovi připadá cizí, zaostalý a nebezpečný. Když se ale žena podřídí, může se zde pohodlně zabydlet. Jen krátce dojde na analýzu mužů a jejich světa: okázale sice opovrhují pokleslou západní kulturou a obnažené ženy považují za děvky, nicméně videoklipy a televizní filmy i seriály denně hltají, a erotické scény samozřejmě nejvíce. Kruh nepochopení a kulturních rozdílů se uzavírá, když se vyjeví, že Sharon Stone z erotického thrilleru Základní instinkt považují za prototyp americké či evropské ženy. I tohle všechno Helena vnímá a vypráví bez karikování, v souvislostech, s jistým pobavením, ale i obavami.

Rezervovaný, nenásilný způsob vyprávění podporuje jednoduchá kresba Michaely Pavlátové, tlumené odstíny světlých barev i jemně plynulý pohyb postav (kromě zlobících dětí). I tady je dříve eklektická režisérka a výtvarnice vzorně uměřená, výtvarná složka tu slouží vyprávění a posiluje ho jak metaforickými, tak naturalistickými scénami. Dvojrozměrná kreslená animace může možná pro mladší diváky působit konzervativně až zastarale, avšak dospělí, jimž je film především určen, díky ní do příběhu rychle vklouznou. Ostatně jeden z hlavních konkurentů v případném boji o Oscara, dánský snímek Flee, který Moje slunce Mad „porazil“ na festivalu v Annecy (Pavlátová zde dostala cenu poroty), používá stejnou techniku a má podobný vizuál (i styčné body v ději, protože vypráví o afghánském uprchlíkovi v Dánsku).

Scenárista Arsenjev děj oproti knize (vyšla roku 2004 a sleduje dění v prvních letech po porážce tálibánské diktatury) posunul až ro doku 2011, patrně hlavně proto, aby mohl využít scénu dopadení a zastřelení Usámy bin Ládina, kterou i protitalibanští členové Násirovy rodiny komentují s nevraživostí vůči Američanům. Při psaní této scény zřejmě netušil, jak snadno se po více než dvaceti letech americké a evropské materiální i intelektuální pomoci Afgháncům a pokusům o jejich civilizační „převýchovu“ Tálibán vrátí k moci. Film Moje slunce Mad letošními afghánskými událostmi samozřejmě získal na aktuálnosti. Aniž by to potřeboval. Příběh o lásce, naivitě, omezenosti a strachu z moderního světa, který přerůstá v nenávist a agresivitu, je univerzálně srozumitelný a bude fungovat v jakékoliv době a situaci.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 26 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

90%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 702x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce