Petruševská, Ljudmila: Nezralé bobule angreštu

Petruševská, Ljudmila
Nezralé bobule angreštu

recenze beletrie zahraniční

Hlad, strach či žebrotu jako součást každodenního života ve válečném a poválečném Rusku, ale i malá dětská dobrodružství při schovávání se před babou Jagou – to vše zachycuje nevinným dětským pohledem Ljudmila Petruševská ve čtyřech autobiograficky laděných povídkách. Její prózy jsou upřímné a střízlivé, dalo by se říci až nerusky nepatetické.

Nejvíc se cenila hrubá fyzická síla. Ruská spisovatelka vzpomíná na své dětství
Ljudmila Petruševská
: Nezralé bobule angreštu. Přel. Erika Čapková, Pistorius & Olšanská, Příbram, 2020, 160 s.

V roce 2020 vyšel soubor čtyř autobiografických povídek s názvem Nezralé bobule angreštu ruské spisovatelky Ljudmily Petruševské (nar. 1938). Cyklus zahrnuje prózy Holčička z hotelu Metropol, Nepotřebná, Sněženka a povídku, po níž je výbor pojmenován. Texty přeložila Erika Čapková ze svazku autorčiných povídek Nikomu ne nužna. Svobodna (Nepotřebná. Svobodná), publikovaného v Moskvě v roce 2017.

Prózy jsou řazeny chronologicky a časově jsou umístěny do období Velké vlastenecké války (1941–1945) a následných poválečných let. Kromě autorčiných vlastních vzpomínek se zde objevují také příhody, které jejímu narození předcházely, popřípadě ty, jichž se sama neúčastnila, ale o nichž se doslechla z vyprávění druhých. V centru zájmu neleží velké historické události, nýbrž jejich reálný dopad na životy obyčejných lidí. Svět, ve kterém vypravěčka vyrůstala, je vyobrazen z pohledu malé, naivní a bezbranné dívky, jež se stala svědkem situací, které nemohla v tak nízkém věku chápat. Tyto skutečnosti jsou na mnohých místech doplněny poznámkami již dospělé ženy, která s náznakem ironie a cynismu zpětně rekapituluje své dětství. V krátkých komentářích autorka mnohdy předznamenává vývoj věcí budoucích.

Přes všechny naturalistické popisy nikdy neutuchajícího hladu, všudypřítomné tuberkulózy a dalších onemocnění, přerozdělování prostorů k bydlení a systému potravinových lístků tu nejde o obžalobu tehdejšího systému. Hlavní hrdinka, vychovávaná tetou a babičkou, později umístěná na převýchovu na pionýrské tábory a nakonec do několika dětských domovů, přijímá realitu takovou, jaká je, neuvědomujíc si, co obnáší život s nálepkou „čé er“ (v originále „če es“ z úředního výrazu „člen sem’ji vragov naroda“), tedy člen rodiny nepřátel státu: „To je ta věčná otázka po existenciálním pocitu štěstí – marná pomoc, skutečně intenzivní štěstí člověk pociťuje skrze nedostatek.“ (s. 58)

Jednotlivé příběhy se prolínají s autorčinými úvahami o životě, radostech a smutku, umění, o lidské povaze, dobrodiní a zlu. Je patrné, že si je Petruševská vědoma nemalého vlivu podmínek, ve kterých vyrůstala, na svůj vlastní život, na výchovu svých dětí, na vlastní uměleckou tvorbu („Ó, výchova, bitva neřešitelných protikladů. Nicméně když se mě zeptali, o čem se píšou divadelní hry, odpověděla jsem bez váhání – o neřešitelných problémech“ – s. 64). Přeplněné místnosti, časté spory s tetou, babičkou či sousedy, spaní na truhle nebo život s matkou pod jídelním stolem jsou zdroje, z nichž se rodí protagonistčina nezkrotná povaha a neutuchající touha po svobodě. A právě ty dovolují malé holčičce z Metropolu žít na vlastní pěst, na nikoho se nespoléhat, nikomu nevěřit. Umožňují jí přežít. Malý špinavý pokoj, jedna matrace nebo temný roh místnosti se zde střídají s prostorem dvora či ulice, které jako by představovaly zmenšený vnější svět, pro nevinnou dívku zvláště nepřátelský a nehostinný. Tematika osamocení člověka uvnitř společnosti a narušených rodinných, ale i sousedských vztahů se promítá i do další spisovatelčiny tvorby (např. divadelních her Hodiny hudby, Tři dívky v modrém nebo Temná komnata).

Autorka píše prostým jazykem, avšak na malé ploše dokáže rozehrát velké konflikty (ve vypjatých vztazích mezi dětmi i dospělými, kvůli neopětovaným citům, žebrání o almužnu, strachu z těhotenství). Zároveň se tu v rychlém sledu střídá tragické s komickým, a tak se stává, že čtenář soucítí s dětmi, které z hladu ujídají ve školce lepidlo, a v následujícím odstavci se směje jejich důvěřivému strachu z prázdných chodeb, kde číhá baba Jaga a Kostěj Nesmrtelný.

Rozhodně však nelze v souvislosti s tvorbou Ljudmily Petruševské mluvit o sentimentálním vzpomínání na období dětství. Jak sama píše: „Děti si vážily toho, čeho si na lidech vážíme v každé době – síly, povýšenosti, mlčenlivosti, soustředění, odhodlání k čemukoli, tedy ve zkratce charakteru. Sebeúcta byla taky v kurzu, ale nejvíc se cenila prostá, hrubá fyzická síla.“ (s. 101)

Sbírka povídek neusiluje o vytvoření celistvého pohledu na tehdejší ruskou společnost, dokonce ani nepřináší komplexní popis spisovatelčina dětství a dospívání. Nabízí fragmenty vzpomínek, které čtenáři ozřejmí rysy autorčiny tvorby, poskytnou určitý úhel pohledu na vybrané aspekty sovětských dějin a připomenou mu některé ruské umělce či kulturní reálie země. Rozhodně jej však tyto texty donutí soucítit s drobnou, ale náruživou dívenkou, zavzpomínat na vlastní mládí a navíc mu poskytnou bohatý čtenářský zážitek.

 

© Markéta Ščotková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 23 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Erik T., 20.11.2021 18:01
Petruševská, Ljudmila: Nezralé bobule angreštu
Skvělá recenze
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.