Sorrentino, Paolo: Tony Pagoda a jeho přátelé

Sorrentino, Paolo
Tony Pagoda a jeho přátelé

recenze beletrie zahraniční

Vypravěč z první Sorrentinovy knihy se vrací, aby se podělil o trochu nostalgie. Jeho vyprávění však působí dojmem, jako by si nedokázal vybrat a natáhl si přes nablýskané mokasíny krále večírků teplé papuče rozněžnělého důchodce.

Mnoho pohledů zpět a málo kroků kupředu
Paolo Sorrentino
: Tony Pagoda a jeho přátelé. Přel. Alice Flemrová, dybbuk, Praha, 2021, 152 s.

Jednoho z nejznámějších režisérů současnosti, zvlášť pokud necháme stranou anglofonní tvůrce, asi netřeba obšírně představovat. Paolo Sorrentino (*1970) byl za své filmy opakovaně oceněn v Cannes (např. za filmy Mládí nebo Božský), snímkem Velká nádhera si vysloužil Oscara za nejlepší zahraniční film a provokativním seriálem Mladý papež a jeho pokračováním Nový papež si našel cestu i k televizním divákům.

Ani v literárním světě není nováčkem: je podepsán nejen pod scénáři, ale i pod sbírkou povídkových portrétů Gli aspetti irrelevanti (Nepodstatné záležitosti) z roku 2016, jež v roce 2018 vyšla v překladu Petry Najmanové v nakladatelství Omega, s výraznějším ohlasem se však setkala jeho prvotina Hanno tutti ragione (Všichni mají pravdu) z roku 2010, kterou u nás vydalo nakladatelství dybbuk v překladu Alice Flemrové až v roce 2019. Román se dokonce ocitl v úzkém výběru významné literární ceny Premio Strega. Jeho hlavní hrdina a vypravěč, úspěšný popový zpěvák Tony Pagoda, má svůj filmový předobraz v jedné ze dvou hlavních postav Sorrentinova prvního snímku Přebytečný člověk (2001). Pod korouhví hledače „nuance“, opravdovosti a náhlých zjevení krásy nás svým neučesaným, pichlavým jazykem vede od mladických iniciačních zážitků přes divoký svět neapolské pop-music v 70. a 80. letech, koncert pro velkého Sinatru, očistný pobyt v Brazílii a hlavně mnoho oslnivě velkých i bolestně malých scén až ke konci, který by se mohl zdát tuctový, kdyby se Tonymu Pagodovi dalo všechno tak docela věřit.

Název nové knihy napovídá, že tenhle rozmarný vypravěč má ještě něco na srdci. Jak říká jeho švagr, on si totiž „cintá pentli moc rád“. (s. 15) Kromě předmluvy, v níž promlouvá právě bratr Tonyho bývalé ženy, se na nás Pagoda obrací ve třinácti příbězích nazvaných většinou podle konkrétních postav, případně podle lidí, které potkal jen letmo (Tanečnice u tyče, Muž v roláku), nebo míst (Stromboli). A i když si vykreslování nejrůznějších postaviček viditelně užívá, nejde tu ani tolik o portréty jako spíš o procházení různými světy a hledání záminek pro vypravěčovy úvahy. S některými postavami jsme se již setkali v knize Všichni mají pravdu, vzhledem k její povaze je ovšem už po kratší době pravděpodobné, že si čtenář jména nebude pamatovat. Tím se trochu stírá kontrast mezi mladicky překotným dějem románu a intimitou povídek. Postavy tak ztrácejí pečeť nemilosrdně působícího času a vidíme v nich opravdu jen přátele Tonyho Pagody.

Některé z nich ostatně v dřívějším Sorrentinově titulu nenajdeme; jsou to povětšinou italské celebrity ze sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století. Čeští čtenáři (zvláště ti mladší) je nejspíš nebudou znát, to však není nepřekonatelná překážka při čtení, opět jde hlavně o odrazový můstek pro úvahy o světě showbyznysu. Sorrentino s laskavým pousmáním ukazuje, jak naivní může být lpění na slávě a snaha uspokojit publikum za každou cenu. Na druhou stranu v kapitole o kouzelníku Silvanovi (i to je skutečná postava italské televizní scény sedmdesátých let) skládá hold umělcům, kteří jako trpěliví řemeslníci vytvářejí krásu a tajemství a jimi pak obdarovávají své okolí; jinde upozorňuje na snahu popsat složitost vnitřního světa, jenž se může skrývat za zdánlivě prostinkou tvorbou popového zpěváka, atd.

Další jméno už je všeobecně známé: Silvio Berlusconi tu také nefiguruje jako postava, do jejíhož světa je třeba proniknout, ale jako přízrak, který plíživě proniká životem celé společnosti: „Berlusconi poskytl ignorantství estetický vykoupení. […] Nekonečná legie troglodytů, která se tísnila v temnotách pod víkem od kanálu, najednou zvesela dostala oprávnění a byla nonšalantně vržená do čela ministerstev a televizních zpravodajství, diskoték a farem.“ (s. 88–89) V době vydání knihy byla velmi čerstvá kauza Rubygate – expremiér byl obviněn z pohlavního styku s nezletilou tanečnicí Karimou alias Ruby. Později byl odsouzen také za nátlak na policii ve snaze aféru ututlat, Sorrentino se však u korupce nezdržuje a přesouvá pozornost na jiný související problém: zničené mládí. Podobně jako ve scéně z vídeňského plesu debutantek tu předkládá poněkud obehraný protiklad: mládí jako zboží, které samo sebe zaprodává za bohatství a společenskou prestiž a ztrácí tak autenticitu, přeskakuje důležité iniciační okamžiky; a proti němu mládí nevinné, strávené zdánlivým nicneděláním s přáteli.

Dichotomie mládí a stáří je jedním z ústředních motivů Sorrentinových filmů i knihy Všichni mají pravdu a i zde zaujímá zásadní místo. Vypravěč zjišťuje, co člověku ve stáří nejvíc chybí, a cení si nostalgie, ale problematizuje paměť: „Jako dítě si člověk pamatuje všecko, ale nemá co si pamatovat. Jako stařec si nepamatuje nic, ale měl by hromady věcí, který by moh vystavit na stolečku s nostalgií. Vzpomínka na velkolepý chvíle se vám rozdrobí v prstech jako tři dny starej loupák.“ (s. 75) A rozhodně neradí, aby se člověk držel mládí zuby nehty, naopak uznává, že je potřeba dospět a štěstí si zodpovědně odpracovat. V tom působí až překvapivě mravoučně.

Formát krátké povídkové sbírky se k tomuto nostalgickému a úvahovému ladění hodí. Čím intimnější setkání, ať už s člověkem, nebo s místem, tím přirozeněji text plyne. Zvláště poslední kapitoly, oslavující přátelství a smích, jsou obsahově dojemné a svěží zároveň. Jinak je tohu však u scén z neitalského prostředí (Severní Korea, Vídeň); ty nejdřív zaujmou, potom ale působí jako nahodilá sbírka kuriozit. U povídky ze Severní Koreje by se dal dojem podivnosti snadno považovat za záměr, ve spojení s předvídatelně lapidárním závěrem však celek vyznívá až příliš šablonovitě.

Celkově Sorrentinův dravý styl naráží na nedostatek akce. V knize Všichni mají pravdu se ještě dalo vypravěči věřit, že si z nesčetných dobrodružství přinese nějaké to moudro, byť v hrubém kabátě hovorovosti. Tady je ale na podobný kabát a podobného vypravěče hlubokomyslných úvah příliš, zvlášť když se kombinují s citacemi Renoira (s. 88) a podobně. Vedle Sorrentinových oblíbených jízlivých přirovnání jsou mnohá místa přetížena abstrakty, například několik odstavců na s. 106 končí takto: „Říká se tomu strach. Což je něco, kvůli čemu jsou lidi zlí a útoční. A osamělí. Ještě to není zoufalství, tohle už je předzvěst solidárnosti. […] [K]terá dala konkrétní význam slovu, o němž si některý lidi mysleli, že ve skutečnosti neexistuje: smůla. […] Protože znaj naprosto přesně ostatníma odvrženej význam slova touha.“ Text se jimi až příliš zpomaluje; také vypravěčovu sebezpytování chybí směřování vpřed. Nahodilé setkání se spřízněnou duší nabízí naději na nový začátek, ta však odezní beze stopy. Sebeironie zde sklouzává spíše k alibismu: např. v předmluvě o vypravěči, jehož bychom mohli v tomto konkrétním případě chápat jako autorovo alter ego, říká Tonyho švagr: „Teď […] si vzal do palice tenhleten nápad, že bude dělat spisovatele, a zdá se, že našel ještě většího pitomce, než je sám, a ten mu to vydává.“ (s. 14) Kniha má mnoho svižných momentů, rozhodně se jí daří zachytit pocit nostalgie a není ani bez vtipu. Převládá však nepříjemný pocit, že by si autor, stejně jako Tony Pagoda, měl vybrat přiměřené tempo a styl a postavit se k nim čelem.

 

© Anna Melicharová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 21 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 491x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce