Ubam, Obonete S.: Náš černobílý svět

Ubam, Obonete S.
Náš černobílý svět

recenze sociologie

Co všechno může znamenat být Čechem? S několika „Afročechy“ můžeme nahlédnout do hloubky identifikačních zmatků i utrpení a při čtení jejich příběhů přemýšlet, jak moc se zkušenost druhého liší od té naší. Co všechno pak může znamenat být Čechem?

Deset černobílých jehňat
Obonete S. Ubam
: Náš černobílý svět: České rozhovory o afrických kořenech a splněných snech. Prostor, Praha, 2021, 256 s.

Jaké bylo dětství a dospívání dětí, které vzešly ze svazků Češek a jejich afrických či afrokubánských partnerů? Jak řešili svoji identitu a kým se cítí být dnes? I na to hledá odpovědi kniha Náš černobílý svět: České rozhovory o afrických kořenech a splněných snech. Česko-nigerijský podnikatel, spisovatel a kmenový náčelník Obonete S. Ubam do ní vybral devět osobností Čechů a Češek s africkými kořeny, tedy „Afročechů“, kteří se dokázali prosadit v široké skále oborů: od literatury přes showbyznys a televizní zpravodajství až po sport, filantropii, sinologii a numeorologii. A protože je Obonete S. Ubam sám viditelným představitelem Afročechů, přidal i kapitolu, ve které na otázky, které klade ostatním, odpovídá také sám.

Špinavá kolena, která nepůjdou nikdy umýt... (a další rasismy)
I když své dětství v tehdejším Československu prožívali všichni oslovení přibližně v téže komunistické době, například jejich zkušenosti s rasismem jsou velmi odlišné: od minimálních až po velmi časté a drsné, jako v případě spisovatelky a numeroložky Moniky Ben Thabetové. Ta líčí scény, které jsou naprosto otřesné a vyvolávají stud, například když jí tělocvikář před celou třídou nadával, že má špinavá kolena a nakonec ji vzal do umývárny, kde ji drhl kartáčem, „dokud mu nedošlo, že je to opravdu pigment“. A dějepisářka ji zase postavila během vyučování přede všemi na židli a použila ji „jako pomůcku pro demonstraci rysů člověka neandrtálského“. K hanlivým označením jako „negr“ nebo „cigán“ pak přibylo ještě další: „neandrtálec“. Nakonec po sérii rasově motivovaných útoků na svou rodinu emigrovala v roce 1998 do Itálie, kde jako první Češka po roce 1989 získala politický azyl.

Přirozeně se v tomto ohledu lišila zkušenost z velkoměsta nebo venkova, rozdílné navíc byly i rodinné konstelace, v nichž jednotliví protagonisté knihy vyrůstali: většinou věděli, že mají černošského otce, který ale žil v daleké Africe; v jednom případě pobýval otec delší čas v Československu. Jedné z hrdinek ale byla existence jejího černošského rodiče v dětství zcela zatajena, takže vyrůstala s iluzí, že je jen jakýmsi „genetickým omylem“ (oprávněné podezření, že to tak není, přišlo ve chvíli, kdy se ve škole dozvěděla o základech genetiky).

Kořeny neuvědomované, popírané a vyhledávané
I prožívání vlastní odlišnosti mělo různé varianty. Filantropka a moderátorka Lejla Abbasová vzpomíná, že se dlouho nevnímala jako jiná, i když ji na to stále někdo upozorňoval. Až zhruba v první třídě došlo ke zlomu, když stála před zrcadlem: „Podívám se na ruku, a najednou mi dojde, že je fakt černá. Že ti, co mi říkají, že jsem černá, mají pravdu. Jako by mi někdo najednou sundal růžové brýle. Vidím svoje vlasy, oči, vidím svou mámu, bílou… Úplně zničehonic jsem uviděla ten rozdíl.“ Jiní si rozdíl uvědomovali až příliš zřetelně: Thabetová si prý jako dítě dokonce dávala mýdlo do očí, aby je neměla tak hnědé. Pro všechny ale zřejmě platilo, že v českých učebnicích nemohli najít slavné postavy Čechů, s nimiž by se podle obrázku mohli identifikovat. „Zcela očividně se nikdy nikdo takový v českých dějinách nevyskytoval, ani se nikdy o někom takovém neučili ve škole“, napsal ve svém částečně autobiografickém románu Životopis černobílého jehněte spisovatel Tomáš Zmeškal, v recenzované knize rovněž zastoupený.

Někteří hrdinové Ubamovy knihy proto hledali identifikační vzory v zahraničí. Opakovaně přitom v knize zaznívá jméno americké hudební televizní stanice MTV, kde mohli vidět černošské zpěváky a zpěvačky v roli hvězd, na což z Čech nebyli zvyklí. (Další, už poněkud extrémní možností bylo například postávat u pražské kavárny Slávie a čekat, jestli nevyjde nějaký africký student. Jedna z hrdinek přiznává, že tam trávila celé hodiny a doufala, že některý z nich vyjde, aby ho aspoň zahlédla: „Cítila jsem v té době silnou potřebu nějakého kontaktu, i kdyby to měl být jen pohled. Nepotřebovala jsem s nimi ani mluvit, jen vidět, že existují.“)

Jak dnes vnímají či prožívají svoje vnitřní africké dědictví, je ale opět proměnlivé. Většina ze zastoupených se k němu přiznává s tím, že se projevovalo i v době, kdy o svém původu mnoho nevěděli. Například že mají jakési vrozené pohotové uvažování, které snad „pochází z afrických instinktů“. Televizní moderátorka Zuzana Tvarůžková zase vzpomíná, že už jak jako malá dělala věci „na poslední chvíli“ a že kamkoli tehdy přišla, začala tančit, což vykládá jako dědictví po svém kubánském černošském otci. Naopak televizní moderátor Rey Koranteng tvrdí, že v sobě necítí nic afrického a při jistém banketu na ambasádě mu prý dokonce řekl jeden africký diplomat, že tančí „jako bílej“.

Kdo je tu stoprocentní Čech?
Odpovědi na to, kým se nyní cítí, se už odlišují méně. Tomáš Zmeškal snad až překvapivě jednoznačně tvrdí, že se cítí jako stoprocentní Čech, i když na druhou stranu od chvíle, kdy zjistil, odkud je jeho otec, jej Afrika zajímá a sleduje ji. I Korantengova identifikace je jednoznačná: „Sice jinak vypadám, ale mentalitou, chováním, uvažováním jsem Čech a nemám s tím problém. Naopak čím jsem byl starší, tím to bylo snazší.“ Fotbalista Theo Gebre Selassie vyváženěji uvádí, že se cítí jako Čech, ale s etnickými kořeny, a proto s jinou barvou kůže. Řešil jedině to, proč to někteří lidé nedokážou pochopit: „Narodil jsem se tady, mnohdy jsem mluvil česky líp než oni, a nechápal jsem tedy, proč s tím má někdo problém.“

Kniha ovšem postihuje i obecnější mezikulturní či mezirasové vztahy v socialistickém Československu. „Nečeská“ vnější podoba mohla v některých případech paradoxně být i výhodou: Koranteng vzpomíná, že na Slovensku se na konci osmdesátých let tamní obyvatelé nechovali k českým dětem zrovna přívětivě, ale protože jeho nepovažovali za Čecha, dostával díky tomu daleko větší porce jídla než jeho čeští kamarádi. Pro svoji tmavší pleť byli někdy Afročeši zaměňováni za Romy a spojováni i s příslušnými nadávkami a negativními stereotypy. Coby marginalizovaná skupina dokázali ale Romové někdy bystřeji poznávat Afročechy coby jiné „marginály“. Tak Zuzana Tvarůžková líčí, že právě místní Romové byli první, kdo jí začal říkat Kubánka, protože to „na ní poznali“, i když ona o tomto svém původu ještě nevěděla. A až mnohem později se jí také dostalo vysvětlení, že Romové blíže znali Kubánce z doby, kdy mívali ubytovny v místech, kde bydleli i Romové.

Kniha se primárně obrací k „nastupující generaci Afročechů“, kterým chce zřejmě poskytnout pozitivní identifikační vzory, jež často tak chyběly jejím protagonistům. Jen tak se dá vysvětlit, proč Ubam líčí úspěchy lidí, které vybral, v tak jasných barvách a někdy to přitom s květnatou oslavnou rétorikou poněkud přehání. (O Zmeškalovi například píše: „Prvním románem rozbouřil vody českého literárního rybníka. Těmi dalšími ho pak, s trochou nadsázky, vypálil všem, kdo jeho prvotní úspěch přiřkli štěstí začátečníka.“) Naopak případ Dominika Feriho coby dalšího „Afročecha“, který rovněž zažil úspěch, ale poté následoval strmý pád, se do knihy nevešel. Zmíněné nastupující generaci má kniha také poskytnout návody, jak dosáhnout úspěchu. Tyto recepty – s výjimkou kapitoly sinologa Martina Kříže – přitom nejsou ani originální, ani inovativní, ale pro danou cílovou skupinu může být důležité slyšet je právě z úst slavných Afročechů. Dodejme, že nedávno vyšla i kniha mladé české Vietnamky Anny Thu Nguyenové Outsider. Rebelka, která si plní své sny (BizBooks 2021), která je ale především oslavou jejího vlastního profesního úspěchu.

Zrcadlo majority
Cenná, užitečná a potřebná je sbírka rozhovorů Náš černobílý svět i pro většinovou českou společnost, nastavuje jí totiž zrcadlo: tím, že dává nahlédnout do hloubky identifikačních zmatků i utrpení Afročechů, ukazuje, jak vzájemné soužití vnímají „ti druzí“. A především vybízí, aby i většina redefinovala pojem „češství“ a rozšířila ho.

Když Rey Koranteng coby školák svým vrstevníkům tvrdil, že je Čech, mysleli si prý, že žije v nějakém psychotickém bludu, a nevěděli, jestli mu ho mají vyvracet, nebo ho v něm nechat. Podobně jako nedávná publikace Černí sokoli. Pohnuté osudy namibijských dětí vychovaných v Československu (NLN 2020) snad i Ubamova kniha přispěje k odstranění výrazně egocentricky zúženého vnímání české komunity, a možná i bludů, u některých příslušníků většiny.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 22 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.