Mas, Victoria: Bál šílených žen

Mas, Victoria
Bál šílených žen

recenze beletrie zahraniční

Kam uklidit nemocné, bláznivé nebo příliš svobodomyslné ženy? Victoria Mas přibližuje osudy žen internovaných na konci 19. století v nechvalně proslulém pařížském hospitálu Salpêtrière. Román láká zejména neotřelým námětem a střízlivým, přímočarým stylem. Vysoká čtenářská očekávání ale zcela nenaplní: shazuje ho plytká zápletka, šablonovité postavy a přílišné zjednodušení historických skutečností.

Pravá povaha ženského šílenství
Victoria Mas
: Bál šílených žen. Přel. Alexandra Pflimpflová, Odeon – Euromedia Group, Praha, 2020, 200 s.

Nejen že se Bál šílených žen takřka okamžitě po svém vydání v srpnu 2019 stal ve Francii bestsellerem, ale zabodoval také u literární kritiky. Autorka Victoria Mas za něj obdržela cenu Prix Renaudot des Lycéens a rovněž dvě ocenění udělovaná knižním debutům, Prix Stanislas a Prix Première Plume. V roce 2021 dokonce pod taktovkou slavné francouzské režisérky a herečky Mélanie Laurent vznikla jeho filmová adaptace. Označovat román za autorčinu prvotinu však není zcela přesné, je potřeba dodat, že jde o její první knižně vydaný titul. Sama totiž uvádí, že začala psát v osmnácti letech a dokončila množství rukopisů, žádný nakladatelský dům o ně však neprojevil zájem. Po deseti letech pilování techniky a stylu přesto zažila na prahu třicítky s Bálem šílených žen první úspěch, a ne ledajaký. Kombinace šílenství a sadismu, sexuality a spiritismu, reality a fikce je zkrátka přitažlivá. Potenciál syžetu nicméně zůstal zpola nevyužit.

Nynější fakultní nemocnice Pitié-Salpêtrière má kořeny již v dobách Ludvíka XIV. Do pohnutých dějin bývalého vězení a ústavu pro choromyslné se významně zapsal doktor Jean-Martin Charcot, dnes považovaný za zakladatele moderní neurologie, jenž se v poslední čtvrtině života zabýval převážně hysterií. V hospitálu Salpêtrière pořádal veřejné přednášky pro čtyři stovky posluchačů, během nichž nechával zhypnotizovat jednu z pacientek a uměle u ní vyvolal hysterický záchvat, aby společně s kolegy a studenty mohl studovat jeho symptomy. Přednáškám však nepřihlíželi pouze lékaři a vědci, nýbrž také novináři, umělci i široká veřejnost.

Název novely odkazuje na takzvaný Bál choromyslných žen, jak se mu přezdívalo v dobovém tisku, každoroční maškarní ples, jehož se kromě internovaných pacientek, lékařů a zdravotních sester účastnila také pařížská smetánka lačnící po poněkud nevšední zábavě. Pacientky se na tolik potřebné rozptýlení těšívaly celý rok, aniž tušily, že hlavním účelem bálu je vystavit na odiv práci lékařů a v neposlední řadě pobavit bohaté měšťáky. Představa, že na vlastní oči spatří ony pověstné choromyslné ženy, ještě ke všemu nalíčené a v převlecích, byla jistě velice lákavá. Internované vzbuzovaly v očích veřejnosti bázeň, ale i byly i předmětem jakési zvrhlé erotické fascinace a zvědavosti, někdy výsměšné, jindy smyslné.

Podivuhodně klidné šílenství
Hospitál Salpêtrière v knize představuje symbol utlačování žen v 19. století. Odkládaly se do něj nejenom ženy šílené, depresivní, tělesně i duševně handicapované nebo melancholické, ale i ženy nemocné, zadlužené či bez domova, ženy vzpurné, inteligentní, nepřizpůsobivé a volnomyšlenkářské. Zkrátka ty, které nikam nezapadaly a bylo zapotřebí se jich zbavit. Jak píše Victoria Mas: „Do Salpêtrière, azylu či vězení, se odkládalo to, co Paříž nezvládala: nemocné a ženy.“ (s. 84) Důvod pro internaci v hospitálu totiž často zavdalo jen to, že žena vyjádřila lehce nekonformní názory nebo se vzepřela jasně vymezené roli. Nebylo zapotřebí žádného lékařského osvědčení, stačilo pouze, když ženino okolí – zpravidla manžel, otec, strýc či bratr – usoudilo, že pro ni pobyt v ústavu bude prospěšný. Prokázat svou „normálnost“ pak bylo takřka nemožné. Jakmile se ženy jednou ocitly v ústavu, bez podpory některého z mužských příbuzných, přestaly v očích společnosti existovat. V určitém smyslu by se dalo říct, že mnohé z internovaných bývaly v hospitálu vězněny právě z důvodu, že byly příliš svobodné.

Již na prvních stranách novely se proto ukazuje, že každodenní život v hospitálu je daleko fádnější než pokřivené představy Pařížanů (a možná i nás samotných). Victoria Mas se při líčení atmosféry v ústavu nejprve zaměřuje na klid a melancholii a pak přesouvá pozornost ke zjevným známkám trápení a chorob internovaných, popisuje například jejich těkavé pohledy, pokleslá víčka a pokroucené končetiny. Hysterické záchvaty vnímá jako ojedinělé. Pokud se tedy zrovna nějaká choromyslná nesvíjí v křečích, život v hospitálu je překvapivě monotónní.

Vězení, nebo bezpečné útočiště?
Bál šílených žen sleduje osudy několika protagonistek. Victoria Mas uvádí na scénu čtyři hlavní postavy: šestnáctiletou Louise, kterou znásilnil strýc a nyní ji jako pokusného králíka zneužívá doktor Charcot na svých přednáškách, dále bývalou prostitutku Thérèse, která zabila vlastního pasáka. Je nejstarší z internovaných a zároveň jednou z mála, jež si na existenci v hospitálu zvykla a nechce se jí vzdát. Pravda totiž je, že ačkoli život v Salpêtrière může být velmi tvrdý, pacientky mají alespoň střechu nad hlavou a každodenní přísun potravy a kromě diskutabilních léčebných metod (autorka uvádí mnohahodinové koupele v ledové vodě, stlačování vaječníků nebo i vkládání horkého železa do vaginy) jim nehrozí žádné nebezpečí. Odejít z hospitálu by pro mnoho z nich tedy znamenalo opět skončit na ulici. Třetí hrdinkou je devatenáctiletá Eugénie Cléry, na rozdíl od většiny internovaných pocházející ze zámožné rodiny, již do Salpêtrière odvezl vlastní otec ze strachu, aby neposkvrnila rodinné jméno. Mladá žena má totiž tu smůlu, že vidí duchy a dokáže s nimi hovořit. A nakonec je tu Geneviève Gleizes, vrchní pečovatelka, neochvějně věřící v Charcotovy metody, tedy alespoň do chvíle, než se seznámí s nově internovanou Eugenií a spatří svou práci v jiném světle. Osudy hrdinek se proplétají, až nakonec vyvrcholí večer na onom proslulém bále. Jeho popis by si nicméně zasloužil více prostoru, konec novely působí uspěchaným a nedotaženým dojmem.

Autorka uvádí, že vícero hlavních postav zvolila s cílem vyvarovat se přílišného patosu a vykreslit pařížský hospitál co nejvěrněji, se všemi jeho rozpory. Nutno však podotknout, že psychologie hrdinek není příliš propracovaná, často se chovají předvídatelně a všechny ženské postavy spadají bez výjimky do kategorie romantizovaných obětí, dokonce i Geneviève, která během vyprávění projde zásadní proměnou. Z racionální, odměřené a chladné ženy se promění v empatickou a ochranitelskou bytost.

Lze usuzovat, že autorka pro románové hrdinky s největší pravděpodobností našla inspiraci v osudech skutečných žen, které v hospitálu strávily část života, zejména Marie Blanche Wittmann a Louise Augustine Gleizes, Charcotova nejslavnější pacientka, jejíž jméno spisovatelka propůjčila hned dvěma postavám. Skutečné historické osobnosti nicméně v příběhu vystupují i přímo, kromě doktora Charcota a jeho asistenta Josepha Babinského také například Jane Avril, kabaretní tanečnice, jež v hospitálu strávila dva roky během dospívání a uchovala si na něj šťastné vzpomínky. Právě při bálu objevila, že je „blázen do tance“, a ve svých pozdějších vystoupeních se inspirovala frenetickými pohyby pacientek svíjejících se v záchvatech hysterie.

Victoria Mas zkrátka prolíná fikci s realitou, nepíše historickou studii, nýbrž feministický esej. A právě v tom je možná kámen úrazu. Mužské postavy, byť v knize vystupují jen okrajově, se jeví poněkud problematicky. Všechny, až na jedinou výjimku – Eugénina citlivého a empatického bratra Théophila, který se společenským konvencím podřizuje jen s nevolí a najde odvahu se jim vzepřít –, jsou vykreslené v těch nejtemnějších barvách. Autorka vytváří literární paradox a záměrně přisuzuje těm, kdo měli ve skutečnosti vše pod kontrolou, pouze minimální úlohu. Na tom není nic špatného, naopak, vždyť za celou novelou stojí idea převrátit daný řád věcí. Muži se v podání Victorie Mas přibližují karikaturám, jsou znázorněni dočista ploše a démonicky. Ztělesňují sobectví, krutost, úzkoprsost, patriarchát a pokrytectví. Jako by všichni byli hodni pouze odsouzení, a ještě všichni zcela srovnatelně. Hrdinky v novele čelí nejrůznějším druhům mužské dominance, ať už politické, společenské, nebo sexuální (tu představuje nejenom znásilnění, ale například i perverzní chování asistentů při lékařských prohlídkách internovaných). Kniha ukazuje násilnost mužů a sílu žen, které jim vzdorují: „Šílenství mužů se nedá srovnávat s šílenstvím žen: muži si ho vybíjejí na druhých, ženy samy na sobě.“ (s. 84)

Není možné přesně určit, kdo končí analýza a kritika Charcotovy práce a kde začíná autorčina fantazie. Sám lékař se v příběhu objevuje jen v několika málo okamžicích, jinak jeho celkem prostupuje jako duch. Charcot tak, jak ho autorka vnímá, s ženami zacházel jako s veřejným majetkem, předmětem, experimentální pomůckou, jejímž prostřednictvím podpoří své teorie a díky níž získá věhlas a uznání. Nakládání s ženským tělem, nemocným, zpustošeným, podrobeným a zneužívaným, je ostatně jedním z ústředních témat novely. Je neustále vystavováno pohledům a dotykům druhých a podrobně zkoumáno a posuzováno, ať už při veřejných přednáškách, lékařských prohlídkách, nebo třeba při pravidelném fotografování internovaných.

Autorka se právem rozhodla ignorovat Charcotův přínos neurologii a soustředit se pouze na tristní postavení žen v tehdejší době. Možná by ale nebylo na škodu alespoň se pozastavit nad rozporuplností jeho osobnosti – je například pravda, že pořádal páteční přednášky pro stovky přihlížejících, maškarního bálu se nicméně účastnit nechtěl, protože jej považoval za nevhodný. Victoria Mas však podtrhává to, co věhlasný lékař a jeho současníci nevnímali, totiž souvislost mezi hysterickými záchvaty a traumaty z minulosti internovaných, za nimiž stál například incest, znásilnění, týrání nebo bití. Snaží se tedy o jakousi racionalizaci šílenství, bohužel však, jak uvidíme dále, v tom není příliš konzistentní.

Bálu šílených žen se jistě nedá upřít poutavost, čtenář je do děje vtažen okamžitě. Victoria Mas vyniká v popisu tíživé atmosféry ústavu, líčí ji až s dokumentární přesností. Její styl je průzračný, minimalistický, text tak působí stroze, někdy svou úsečností připomíná spíše filmový scénář než beletrii (není se čemu divit, spisovatelka totiž vystudovala filmová studia a pracovala jako scenáristka a filmová fotografka). Naneštěstí to místy vede k tomu, že vyprávění jen klouže po povrchu. Novela se vyznačuje častým, stylisticky nefunkčním opakováním, čtenář má někdy pocit, že týž odstavec čte potřetí. Autorka nedává prostor fantazii, často explicitně vysvětluje něco, co čtenář už dávno ví. Už nezbývá, co číst mezi řádky, všeho je řečeno příliš. Osudy hrdinek jsou více než předvídatelné. Jak již bylo řečeno, postavy nejsou příliš propracované, postrádají hloubku, a také dialogy někdy působí ploše a nepřirozeně.

Otázkou je, jak do realistického rámce novely zapadá duchařská rovina. Autorka se na jednu stranu snaží o co největší přesnost, inspiruje se skutečnými událostmi, pracuje s reálnými historickými postavami a dělá vše pro to, aby šílenství (či spíše to, co se za něj považovalo) zdůvodnila, aby objasnila, odkud pramení, a možná i zpochybnila celý koncept choromyslnosti. A na druhou stranu uvádí na scénu postavu Eugénie, která zde působí jako pěst na oko. Její dar komunikace se zemřelými je představen jako fakt, nezpochybnitelná pravda. Kromě Eugéniny babičky nikdo neuznává, že by dívka trpěla duševní poruchou, naopak ji považují za zcela zdravou a plně při vědomí. Thérèse i Geneviève dokonce několikrát přímo prohlásí, že šílená není. V Eugéniině minulosti nenacházíme ani střípek vysvětlení – narodila se do bohaté rodiny a neprožila žádná traumata. Její vize jsou přitom hnacím motorem děje, právě díky nim ošetřovatelka Geneviève procitne. Je na čtenáři, jak bude tuto spiritistickou rovinu vnímat, pro někoho může být zajímavým zpestřením, pro jiného naopak jen „berličkou“, která autorce pomáhá dospět tam, kam chtěla.

České vydání bohužel trpí nedostatečnou redakční úpravou. Na to, jak je knížka útlá, se v ní objevuje požehnaně překlepů, zdvojených výrazů a případů obráceného slovosledu (např. s. 12, 39, 53, 60, 66, 74, 97, 111, 125, 147, 169, 174 a jiné).

Bál šílených žen určitě stojí za přečtení, už jenom proto, že dává hlas ženám, jež ho za svého života neměly, vzdává hold obětem mužského konání a kritizuje praktiky tehdejší psychiatrie. Nutí nás přemýšlet o tom, co je to šílenství a zda náhodou jeho definice nespočívá v pohledu, který na jedince upínáme. Poselství novely je chvályhodné, provedení ale bohužel pokulhává. A mimochodem: týž námět byl nedávno zpracován v oceňovaném románu The Ballroom (2016) z pera anglické spisovatelky Anny Hope. I ten se odehrává v ústavu pro choromyslné, je zasazen do téže doby a vystupují v něm nepochopené ženy, často vězněné proti své vůli. Shoda je pravděpodobně čistě náhodná, nicméně punc originality, kterým se novela Masové chlubí, tak vlastně není zasloužený.

 

© Zuzana Šťastná

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložil: 3497299, 19.11.2021 11:09
Mas, Victoria: Bál šílených žen
Taky film: Augustina
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.