Soukup, Martin a kol.: Tělo 3.0

Soukup, Martin a kol.
Tělo 3.0

recenze sociologie

Kolektiv autorů už má za sebou několik titulů o antropologii lidského těla. V dalším svazku navazuje dalšími texty o tetování či nadměrné vlasatosti, ale například také popisem historie vystavování exotických těl nebo úvahami nad ženskou obřízkou, s čímž souvisí i obecnější témata, totiž právo na rozhodování o vlastním těle a následky kolonialismu.

O suverenitě nad tělem a ambivalentním dědictví kolonialismu
Martin Soukup
a kol.: Tělo 3.0: Exotizované, změněné, zhroucené. Pavel Mervart 2021, 248. s.

Antropolog Martin Soukup spolu se svými spolupracovníky nedávno vydal už čtvrtý svazek studií zabývajících se problematikou lidského těla v kulturních souvislostech Tělo 3.0: Exotizované, změněné, zhroucené. I v něm je různými způsoby rozvíjena teze, že lidské tělo není pouhým objektem mezi jinými objekty, ale je prožíváno, zakoušeno, viděno, chápáno či hodnoceno pod vlivem rozmanitých historických, společenských či kulturních podmínek.

Některé příspěvky se zabývají důsledky změněných stavů vědomí a psychických nemocí na vnímání vlastního tělesného schématu, včetně případů, kdy se od dotyčného v jeho představách podobně jako ve slavné Gogolově povídce osamostatní jeho vlastní nos. Větší část knihy se ale týká toho, nakolik můžeme o vlastních tělech sami rozhodovat a vládnout jimi. Do knihy vesměs přispěli autoři, kteří byli zastoupeni už v předchozích svazcích. Víceméně každý z nich opět rozvíjí téma, na které se specializuje.

Alena Lochmanová zůstává u problematiky tetování, u nějž v této knize zdůrazňuje jeho informační hodnotu: někteří lidé si totiž třeba na hruď nechávají vytetovat vzkaz „Neresuscitovat“, takže přímo do svého těla vpisují vzkaz, jak s ním má být na pomezí života a smrti zacházeno. Martin Rychlík zase dále rozvíjí svoje oblíbené téma vlasatosti a chlupatosti, přičemž tentokrát se zaměřuje na ty jedince, kteří jsou chlupy obdařeni v hojnější míře, než by si sami přáli, například i po celé ploše obličeje. Tzv. hirsutismus a jemu podobné zkoumá hluboko do minulosti, ale ukazuje i některé soudobé případy. Líčí, jak se tito lidé často měnili v cirkusové atrakce, jimž jako by byl někdy upírán lidský status, protože byli přirovnáváni k opicím, medvědům či psům. O jednom takovém člověku se v dobovém tisku psalo, že má neuvěřitelně oddaný, psí výraz a v rozrušení štěká.

V předchozí publikaci Tělo 2.1: Bolest v proměnách času a kultur (Pavel Mervart 2019) se Magdaléna Ezrová zabývala tím, jak významně je v jednotlivých kulturách prožívání porodu ze strany rodičky podmíněno společenským kontextem, takže některé ženy porod prožijí s výrazem blaženosti ve tváři, pro jiné je ale „skutečně trnitou cestou.“ V novější publikaci opět píše o ženském těle, ale tentokrát antropologicky rozebírá problematiku ženské obřízky. Upozorňuje na to, že by bylo chybou vnímat tento rituál vždy jen jako násilí na ženách a dívkách. Ty o něj totiž někdy stále stojí, i když už jej místní vláda zakázala: s rituálem si totiž spojují vzrůst vlastní společenské prestiže a někde rovněž změnu statusu jejich matek, které se díky obřadu staly ve své komunitě většími autoritami. Provedení obřízky zároveň někdy vnímají „jako vymezení se vůči kolonialismu“, protože právě Evropané či Američané usilují o její vymýcení (dodejme ovšem: dělají to v dobré víře a ve prospěch afrických žen). Tento zásah už ovšem naštěstí v některých oblastech získává méně drastickou podobu: například keňské Kikujky si místo obřízky nechají dělat jen tetování na podbřišek nebo proděravět ušní lalůček. Stavění afrických žen do role oběti každopádně podle Ezrové není na místě: četné příklady ukazují, že „africké ženy jsou schopny si o svém těle i svém kulturním dědictví rozhodnout samy“. Což je ovšem téma k diskusi: dá se zvnějšku vždy rozpoznat, zda si člověk volí svoji kulturu a její zvyky i se všemi důsledky vědomě, nebo je do ní tak ponořen a jejími pravidly tak spoután, že má problém se od některých jejích zvláště problematických aspektů osvobodit?

Martin Soukup a Michaela Dvořáková popsali praxi, která je z hlediska dnešního hodnocení jednoznačnější: tradici vystavování a předvádění živých či mrtvých příslušníků přírodních národů, exotizování, krádeží a zotročování jejich těl. Zároveň ale dokládají, že někdy se situace obrátila a domorodci zabili a uschovali třeba lebku nějakého toho křesťanského misionáře. Autoři zmiňují i soudobou vlnu omluv a pohřbívání odcizených těl. A také podivuhodné setkání na Papui Nové Guinei, kde se roku 2001 sešla Charlotta Sainsbury, potomkyně domorodci kdysi zabitého reverenda Jamese Chalmerse, a Andrew, domorodý muž, jehož předek prý Chalmersovi zasadil smrtelnou ránu. Charlotta se omluvila za svého předka, že k nim vůbec přicestoval a pokusil se změnit je i způsob jejich života. Andrew na oplátku tento postoj ocenil a dodal, že má jejího významného předka v úctě.

Kniha je tematicky značně heterogenní, což ovšem nemusí být na škodu. Přináší podnětné otázky a ukazuje, že tematika kulturní symboliky těla a antropologie těla je takřka nevyčerpatelná.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.