Šesták, Petr: Kontinuita parku

Šesták, Petr
Kontinuita parku

recenze beletrie česká

Třetí kniha (z toho druhá beletristická) Petra Šestáka nezakrytě aspiruje na to, čemu se někdy říká generační výpověď. Zčásti se snaží být po formální stránce novátorská, třebaže vězí v tradičních způsobech literární reprezentace hodně hluboko. Což nicméně není špatně. Ještě podstatnější je však to, co říká o české periferii a kořenech její současné mizerie.

Klíč k české periferii. Konečně
Petr Šesták
: Kontinuita parku. Host, Brno, 2021, 256 s.

Prostředí českého maloměsta je v české literatuře vděčný topos už od 19. století. V současné próze je nicméně přítomný zejména skrze své charakteristiky periferie, ještě zdůrazněné motivy postkapitalistické nebo postindustriální ekonomické a společenské bezútěšnosti. Někdy se využije i téma vykořeněnosti po poválečných etnických transferech – stačí připomenout všechny ty Uranovy a Vytěžené kraje. Na ještě starší topiku se odvolává základní dějové schéma Kontinuity parku, jež je postaveno na několikanásobné konfrontaci maloměstského prostředí s osobou rodáka z dotyčného pohraničního maloměsta, navrátilce jménem Josef – v jeho návratu z „velkého světa“ do rodiště můžeme vidět ozvuk až odysseovský. Petr Šesták (1981) strávil dva roky křižováním Evropy s dodávkou obsahující putovní fotografickou výstavu a v současné době organizuje kulturní akce „v jednom malém příhraničním městě“, jak nás informuje text na zadní straně obálky; lze tedy usuzovat, že své téma má i dobře prožité.

Protagonistovy konfrontace s prostředím jsou vlastně různé variace na stejné téma – jednou je hlavní akcent generační, jednou je položen sociograficky. Josef neustále naráží na nepochopení či nedůvěru ostatních, na místní omezenost, úzkoprsost a ignorantství, ale i na vlastní neschopnost se zorientovat v síti maloměstských klientelistických vazeb, známostí, příbuzenství a vzájemných závazků a protislužeb nebo na svou neochotu podřídit se zdejším pravidlům. S trochou satirické peprnosti se projevují v každodenním styku s bytnou, ze které se vyklube ukázková úlisná pavlačová domovnice, s kolegy a zejména kolegyněmi z učitelského sboru gymnázia, kde Josef získá práci, se sousedem na zahrádce, který na něj přes plot haleká svá nevyžádaná moudra ohledně toho, jak to má a jak to nemá správně dělat… Budování Josefovy pozice v novém působišti má však i podoby ještě vážnější, když se kvůli obojakosti zkorumpovaných charakterů hroutí přátelské vztahy, pro příliš avantgardní pedagogické metody se vyhazuje z práce a na to, jak to má Josef se ženami, taky není nijak zvláště idylický pohled. Periferie se zde stává tématem sama o sobě jakožto prostor, který buď stagnuje, nebo se přinejlepším vyvíjí jiným směrem než centrum a kde se rozdíly velmi rychle zvětšují navzdory moderním technologiím. „Globální vesnice!“ komentuje to příhodně Josef. „Všechny Sítě a smartphony a satelity a efektivnější infrastruktura, nic z toho nepřiblížilo periferii k centru ani o píď.“ (s. 122) Ironie střihu poláčkovské společenské či tzv. „komunální“ prózy je zde však právě jen v takovém množství, aby kořenila celkově negativní tón románu, který osciluje mezi melancholií a naprostou deziluzí. Snad neprozradíme příliš, když řekneme, že na samém konci románu dojde k významovému převrácení onoho mytického návratu.

Proto zdaleka největší porce ironie (nebo autorské sebeironie?) míří (sebe)reflexivně na adresu hlavní postavy. Josef se nesnaží ve svém rodišti vystupovat z pozice světoběžníka, který všude byl a všechno ví. Naopak, je si velmi dobře vědom toho, že všechny odvrácené stránky zdejšího života jsou úplně stejně součástí jeho samého, že si je nese celý život s sebou – že jsou to vzorce, které do něj vtiskla výchova, napodobování, adaptační strategie. Zřejmě právě proto jim věnuje tolik analytických pasáží, které často překračují hranice k esejistickému stylu a v nichž Josef přemítá o povaze a kořenech maloměstského ovzduší a systému, s nimiž se musí vypořádat. Tyto části románu jsou velice trefné a v kontextu současné prózy je třeba jim přiznat i jistou originalitu – právě kvůli tomu, že se jedovatým domovnicím, zombieovitým účám a kulturním činovníkům, kteří mají před starostou hned plné kalhoty, jen nevysmívají, ale snaží se proniknout do mechanismů, které určují jejich životy. Josef si všímá kultu pořádku, lépe řečeno uklizenosti v bytech, „za cenu toho, že si člověk komfortu bydlení a obecně života neužíval. Na stůl se nesměla položit sklenka, protože by mohla udělat kolečko.“ (s. 76) Dochází k závěru, že základní sociální dovedností, kterou si člověk osvojí, je dělat jakoby nic a tím umožnit druhému, aby taky dělal jakoby nic. A že základem systému je potvrzovat privilegia privilegovaných a druhořadost druhořadých. Rovněž sympatické a chytré je, že se tu všechny ty navyklé křivárničky nepřipisují k tíži komunistickému režimu (čímž jeho devastační působení na lidskou duši není nijak zpochybňováno!), ale konstatuje se něco ještě horšího, totiž: „Jednak je těžké se naučit novým kouskům, ale také je praktické tyto návyky zachovat pro případ, že by se Starý režim v nějaké podobě opět vrátil jako režim fungl nový.“ (s. 77)

Autorsko-vypravěčský ironický odstup se projevuje i v jazyce. Nápadně se tu třeba užívají velká písmena jednak k anonymizaci klíčových reálií („Cizí země“, „Zanedbaný hřbitov“), jednak jimi autor dodává jakýsi terminologický punc souslovím, která mají pro Josefův návratový koncept obzvláštní význam: Josef má například v plánu v rodném městě žít „Zodpovědný život“, v protikladu k tomu dosavadnímu, údajně nezodpovědnému. Místy je text protkán návratnými motivy, což mohou být gnómická rčení ilustrující týmiž slovy různé situace nebo například motiv trojúhelníku, nabývající metaforických významů, a to nejen tam, kde se mluví o vztazích. Kromě toho zde pozorujeme jakousi snahu o architekturu textu: vůbec se tu nepracuje s přímou řečí, kapitoly uplývají rozčleněné na velké monolitické bloky, gigantické odstavce, v nichž se mísí promluvy postav a polopřímá řeč s vypravěčským pásmem a také různé časové roviny. Funguje to natolik, nakolik bylo autorovým záměrem zpřístupnit co nejautentičtěji pohled do protagonistovy hlavy. Členění na větší celky – oddíly s názvy Město: půdorysný pohled a Město: vertikální řez – nás má nicméně zřejmě navést ještě na jiný způsob čtení, který by taková architektura měla evokovat, to je však už trochu dýchavičný pokus o postmoderní hravost a Šesták bohužel není Jiří Kratochvil. Podobně samoúčelně v knize působí Předzpěv ve verších, který měl zřejmě u čtenáře vyvolat to, čemu Daniela Hodrová říká „noetický šok“, tedy rozkymácet jeho očekávání ohledně žánru. Vlastně nějak do ztracena vyšumí i instrumentalizovaný ústřední motiv městského parku, jehož tvrdošíjně pomalu rostoucí stromy mají sehrávat roli něčeho jako korektivu vezdejšího lidského pinožení, odehrávajícího se pod jejich korunami, a jeho několikanásobně symbolický osud.

Pomalu jsme přešli k slabším stránkám recenzované knihy. Jednu z nich představují – vzhledem k výše řečenému paradoxně – zmíněné úkroky k úvahovému stylu. Autor se totiž nespokojil s tím, aby nechal zprávu o stavu současné české periferie prožít svou hlavní postavu, ale buď chtěl, nebo neodolal pokušení být edukativní. Vlastně jde ještě o další úkrok, od úvahového stylu někam, kde se už neuvažuje, nýbrž kde se sdělují věci formou axiomů, formou „tak to je“. Jako by autor ve skutečnosti nepsal pro příslušníky své generace, ale pro čtenáře mnohem mladší, jimž je třeba vysvětlovat, co to byly zavřené hranice, jak v socialismu fungovalo to a ono, jak vypadalo devadesátkové podnikání, co to byla privatizace a jak je možné, že pivo místní značky se vaří o tisíc kilometrů dál, protože pivovar koupila nějaká ještě větší firma a pro nerentabilitu ho uzavřela. Takový sdělovací styl s sebou nese nepříjemný sklon k moralizování, což je škoda, protože dokud Josef hodnotí jen na základě své zkušenosti a perspektivy, je mnohem přesvědčivější, než když se pokouší o perspektivu všeobecně platnou. A když se autor navíc zkusí „odvázat“ k nějaké literárnosti, třeba když smícháním řady vjemů a několika druhů řeči vyjádří šťastnou zmatenost po první promilované noci s novou známostí, výsledek je ještě přesvědčivější.

A úplně nejpřesvědčivější je Kontinuita parku v kontextu dnešní prózy ze současnosti. Jak už bylo naznačeno, vykračuje tento román dál za pouhou maloměstskou satiru i mimo pozici některých mladších spisovatelů, jejichž hrdinové svůj kritický světonázor dávají najevo tím, že tyhle hry prostě nehrajou. Josefova zkušenost s hraním podle maloměstských pravidel bude zřejmě rezonovat nejvíc u Šestákových vrstevníků (k nimž zhruba patří i autor této recenze), zástupců generace, která ještě z vlastní zkušenosti zná dědictví komunistického režimu, stále více mýty opředených devadesátek i zcela nových těžkostí nového tisíciletí a která nyní vstupuje do další fáze „středního věku“.

 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 56 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Milan, 19.08.2022 11:49
Šesták, Petr: Kontinuita parku
Zajimavá kniha o autorovi a Znojmu.Kdysi jsem pracoval s ing Wirtem ,byl ze Znojma, jeho děda byl vinař a Zdeněk vino v ZR prodával kolegům v konstrukční kanceláři.Koupil jsem u něj vino na křtiny syna Ondřeje a nebyl jsem sám.V patek přijedu domů a strýc s tchánem hned ,"kdes to vino koupil ,řekl... jsem v práci ,od spolupracovnika ze Znojma objednal jsem demion" ."Tos pěkně naletěl,to je druhák",to zabolelo."Když tomu nerozumíš ,tak kupuj vino v obchode řekl strýc".Vpondělí jsem to Zdeňkovi řekla on klidně odpověděl,"já jsem nevěděl ,že to víno máš na křtiny a že t o budou pit znalci.Kolega ing Jaksch, také naletěl ,tomu to víno ze Znojma rozcupoval otec.Za týden přijel švagr Josef a bylo to znova na talíři o druháku ze Znojma,oslava křtin byla narušena ,přesto obřad v kostele proběhl důstojně.Závěrem jsme Znojmo vyprášili ve fotbale u nich,ale oni v odvetě se ztopořili u nás.Ještě si pamatuji za minulého režimu jak vídeňská televize ukazovalo ožrale návštěvniku Znojemského vinobrani.Autorovi zkušenosti jsou asi nemalé jako všech Znojemáků a býval tam také prapor PS.
Vložil: Pavlína Ondračková, 03.12.2021 17:49
Šesták, Petr: Kontinuita parku
Kniha, která ve mě vzbudila emoce.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.