Groman, Martin; Stehlík, Michal: Přepište dějiny

Groman, Martin; Stehlík, Michal
Přepište dějiny

recenze historie

Podnětná kniha občas z převažujícího obrazoborectví přechází k mýtotvorbě a od ironie až k patosu. Autoři se snaží nikomu nenadržovat a dějiny vyprávět jinak než jako zjednodušenou pohádku. Pro inspiraci se přitom nebojí sáhnout třeba po populárním psychologickém článku z časopisu Marianne.

Kancelář pro uvádění historických omylů na pravou míru v praxi
Martin Groman
, Michal Stehlík: Přepište dějiny. Jota 2021, 264 s.

Začalo to dopisem, kterým se roku 2019 obrátil historik a vysokoškolský pedagog Michal Stehlík na Tomia Okamuru: „Nabízím Vám ZDARMA semestrální (míněno půlroční) kurz soudobých dějin, který by obsahoval cca 10 seminářů se základními tématy, jež se objevují v argumentaci Vaší politické strany.“ Stehlík svou výzvu zdůvodnil tím, že v projevech zmíněného politika nachází fatální nedostatek základních znalostí moderních dějin, takže se „daná prohlášení, proklamace, příklady a přirovnání zcela míjejí s historickou skutečností“. Nabídku, která tehdy vzbudila velkou mediální pozornost, Okamura nepřekvapivě odmítl s komentářem, že jde jen o „zoufalou snahu neúspěšného kandidáta KDU-ČSL o zviditelnění“. Michal Stehlík tedy svoje úsilí o kultivaci úrovně zdejších politicko-historických debat a veřejných prohlášení poněkud pozměnil. Společně s novinářem a dokumentaristou Martinem Gromanem začali nahrávat podcast Přepište dějiny. Zaměřují se v něm na „přepisování i přepisovače“, na to, kdo, proč a kdy „vytahuje“ a tendenčně vykládá Lipany, Bílou horu, Mnichov, okupaci, Únor i listopad, jak s těmito historickými události „žongluje, co ho k tomu vede a na co hraje“. Ve výrazně upravené podobě texty podcastů publikují i na stránkách Mladého světa. Nyní jejich výbor pod stejnojmenným názvem Přepište dějiny vydali také knižně. Dobře si přitom uvědomují, že dějiny se různě interpretovaly a přepisovaly vždy a jistě budou i nadále.

Přebujelá kasárna a postradatelní hokejisté
Jestliže byl onen zmíněný dopis dosti obecně formulovaný, v podcastu už jsou oba autoři konkrétnější. A rozhodně se nezaměřují jen na Tomia Okamuru, Miloše Zemana, Martu Semelovou, Zemanem oceněného historika Vlastimila Vondrušku či Andreje Babiše, ale i na politiky z poklausovské ODS (Mirek Topolánek, Jan Zahradil), okrajově i KDU-ČSL (pro svoji podporu Daniela Landy je zmiňován Jan Wolf). U politiků z široké škály politického spektra pečlivě dokládají, v čem je jejich argumentace ahistorická či zcela protihistorická a které jimi využívané citáty jsou podvržené. Jejich tón je přitom často ironický až sarkastický. V knižní verzi je jejich projev mnohem učesanější; expresivnější výrazy ani některá až provokativní prohlášení už v něm nejsou. Například poznámka, že kdyby nenastoupila česká hokejová reprezentace na mistrovství světa či na olympiádě, nikdo by si toho ani nevšiml. (Je pravda, že hokejové medaile už Češi dlouho nevyhráli, ale několikrát byli čtvrtí na světě – v kolika dalších kolektivních sportech jsou Češi takto úspěšní?) I v knižním textu přesto najdeme formulace, které jsou nadsazené – v jedné z kapitol třeba zaznívá kritika, že si Češi do svého čela i v posledních desetiletích volí „šéfa, který slibuje, že se o nás postará“, a že i když máme už přes sto let republiku, jako bychom se skutečnému republikánství ještě nenaučili. Aby zesílili paradox „prezidenta na největším hradě na světě“, líčí příchod TGM na Hrad záměrně dehonestačně: „Hned první noc tráví hlava demokratické republiky v sídle českých králů. Co na tom, že tam žádný po staletí nevládl, co na tom, že Hrad jsou spíš přebujelá kasárna s tehdy nedostavěnou katedrálou“. Groman a Stehlík přitom dobře vědí, že v katedrále i v té době odpočívala těla největších českých králů a ani tehdy to rozhodně nebyla jen „přebujelá kasárna“, ale mytické místo, na němž se kdysi nacházel bájný vrcholek Žiži s kamenným stolcem, ke kterému býval přiváděn nově zvolený kníže, ale v rámci své vypravěčské strategie to pomíjí.

Patos (a) vyznání
Ironický až cynický tón autoři opouštějí nejčastěji tehdy, když svědčí o své katolické víře. Hlavně když pateticky vyznávají, že v osudu umučeného kněze Josefa Toufara je „síla prostého života, duchovní odhodlání, mučednictví i čiré zlo jeho komunistických nepřátel. Je to síla nejen objektivního osudu, ale také sdělného příběhu.“ (Ač v příslušném podcastu se Stehlík o Doležalově toufarovské „hagiografii“ vyjadřoval s jistou distancí.) Nebo když snad až přehnaně nostalgicky želí toho, jakou podobu na sebe dnes vzaly české Vánoce a Velikonoce. Jako by měli problém přijmout, že povaha jednotlivých svátků se v průběhu dějin mění a v aktuální verzi jsou jako v prosvítajícím palimpsestu přítomny i starší kulturně náboženské vrstvy: „To, že podstatou jednoho svátku je Štědrost v tom, že nám byl dán Spasitel, a podstatou druhého je Velká noc spojená se Vzkříšením, to je vlastně zapomenuto nebo odsunuto do historie. Náplní zůstává naplněný břich, televizní obrazovka s pohádkami, balicí papír na dárky a dny pracovního volna.“

Někdy zase můžeme litovat toho, že některé zajímavé pasáže se do knihy nedostaly, například o tom, jak se v roce 1968 daly pořídit malé kartony s kapesníčky s podobiznami populárních politiků jako Alexandr Dubček, které lidé nosili na prsou jako svaté obrázky. Nebo že se po úmrtí Karla Havlíčka Borovského daly koupit rozstříhané kusy jeho čamary coby jakési národní relikvie, kterých ale bylo dohromady tolik, že by vydaly na několik vagonů, stejně jako tomu bylo s falešnými ostatky světců ve středověku.

Přestože můžeme nad některými formulacemi drobně diskutovat a ptát se, jestli autoři někdy nejsou příliš obrazoborečtí a jindy příliš mýtotvorní, celkově je nutné knihu přivítat. Naše nedávné dějiny a jejich zkreslování analyzuje srozumitelně a přístupně. A to nejen ty čistě politické (například o průběhu pražského jara): kniha mimo jiné líčí, jak vznikal zdejší sociální systém, na který jsme všichni celkem zvyklí, takže paradoxně i ti, kteří odmítají být součástí systému, v případě problému stejně očekávají, že „systém protektivně zasáhne“.

Populární psychologie i aktivistické umění
Autoři někdy neváhají odkázat i k populárním článkům, například z módního dámského časopisu Marianne: psychologický návod „5 způsobů, jak se vypořádat s minulostí a udělat za ní tlustou čáru“ úspěšně, i když trochu polovážně aplikují na náš vztah k dějinám. Dodejme, že nemusí jít o nic tak výjimečného: Jared Mason Diamond v knize Rozvrat: Jak se národy vyrovnávají s krizemi v kolektivním měřítku aplikuje – tentokrát zcela vážně – psychoterapeutický návod, jak zvládat osobní krize.

Sympatické je, že Groman se Stehlíkem nejsou mentálně uzavřeni jen v „bublinách“ historiků a politiků, ale připouštějí, že s komunistickým dědictvím se funkčním způsobem vyrovnávají například i umělci a výstavy jako Malík urvi. Její expozice sestávala ze zvětšenin běžných publicistických fotografií osobností polistopadové politické či hospodářské elity, které se však podle mínění tvůrců výstavy zdiskreditovaly v době totalitního režimu.

Svobodní aktéři libující si v roli obětí
Přístup obou autorů k dějinám je v rámci možností (v dobrém slova smyslu) vyvážený: i když silně kritizují demagogické historické exkurzy politiků, kteří inklinují k Moskvě, při výkladu reálných historických situací se přesto neváhají Rusů v případě potřeby zastávat. Například analyzují argument, že Američané nás v květnu 1945 osvobodili, zatímco Rusové zde kradli, či nás dokonce už tehdy „okupovali“. Sami s tím nesouhlasí a připomínají, že západní armády byly při svém poměrně krátkém postupu Evropou dobře zásobeny, ale armády východní na tom byly v tomto ohledu hůře. Dále autoři zdůrazňují, že ruské pluky, stejně jako ty americké, z našeho území po válce odešly. Takže „komunismus k nám v roce 1945 nepřijel na rudém tanku. Přijel vlakem z Košic, který vezl první poválečnou vládu, a na lokomotivě mezi květy a prapory svítily do dálky portrét Stalina a Beneše.“ I v jiných případech autoři opakují, že Češi často svalují vinu na jiné i tehdy, když byli relativně svobodnými aktéry a o svém osudu mohli spolurozhodovat. Ať už se to týká současných jednání zasedání lídrů zemí EU v Bruselu, nebo kauzy tzv. babických vražd z padesátých let. Tehdy i zkušení odbojáři zřejmě naletěli jednomu psychopatovi, kterému uvěřili pravděpodobně i proto, že jim říkal, co chtěli slyšet. Ale než by si přiznali svoji naivitu, bylo pro pamětníky milostivější zpětně se chlácholit legendou o tom, „že se stali obětí obrovského a ďábelského komplotu Státní bezpečnosti“.

Autoři samozřejmě vědí, že potřebujeme i „pozitivní mýty“, ale třeba jimi vyzvedávaný Toufar se celonárodním mýtem asi nestane. Současně ovšem varují, že povrchní a tendenční zacházení s emočně nabitými symboly není jen laciný argumentační faul, ale že může být až vražedné. Uvádí k tomu příklad španělské občanské války: „Dvacet let před jejím vypuknutím španělští politici mnoha směrů, názorů a barev řečnili na tribunách i v býčích arénách tak neodpovědně, až vytvořili dojem, že tu jsou jakási dvě Španělska.“ Za chvíli převažoval dojem, že „má-li jedno Španělsko žít, musí to druhé zemřít“. Genocidní spor nakonec smetl i většinu těch, kteří neodpovědnými řečmi a emočními obrazy věc vyhrotili. U nás zatím situace nezašla tak daleko, ale bojovná rétorika u nás už stihla vyprodukovat prvního českého teroristu Jaromíra Baldu, který se odvolával na to, že chtěl bránit „deset milionů českých lidiček, jejich řízky a naši kulturu“. A nikoli náhodou byl tehdy velkým příznivcem hnutí, jemuž Michal Stehlík nabízel svůj kurz soudobých dějin. Skutečně úspěšná by tato kniha byla, kdyby dokázala oslovit i takovýto typ čtenářů…

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 34 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.