Franc, Martin et al.: Habitus českých vědců 1918–1968

Franc, Martin et al.
Habitus českých vědců 1918–1968

recenze historie

Obsáhlá publikace líčí veřejný i soukromý život vědců dvou generací dvacátého století v široké celospolečenské perspektivě.

Vědec v hlavní roli
Martin Franc
et al.: Habitus českých vědců 1918–1968. Příklad dvou generací. Masarykův ústav AV ČR, 2021, 510 s.

Jak se žilo nejvýznamnějším českým vědcům od vzniku Československa až po rok 1968? Byly špičkovým badatelům blízké sporty a koníčky a kterým z nich se věnoval Jaroslav Heyrovský? Jak vypadal rodinný život vědců, kdo nejvíce doplácel na dvojkariérová manželství a proč nebyla v komunistickém Československu zavedena „scientokracie“?

Odpovědi hledá obsáhlá publikace Habitus českých vědců 1918–1968. Příklad dvou generací. Její kapitoly jsou tematicky uspořádány v chronologickém pořadí: od dětství a dospívání přes kariérní postup a životní jubilea až k úmrtím a pohřbům. Poslední kapitola se zabývá podobami, v nichž postava vědce vstoupila do světa filmu a televize. Tyto obecné kapitoly jsou doplněny několika případovými studiemi, které se hlouběji zaměřují na vybraná témata, například na vznik pražské školy japanologie a kariéru Vlasty Hilské, mimochodem matky slavného anglisty.

Vědec umělcem
Obecně autoři nepřekvapivě potvrzují, že pro budoucí univerzitní profesory bylo důležité rodinné prostředí, v němž vyrůstali. Výjimkou nebyly jakési „vědecké dynastie, kde se profesurou mohli pyšnit příslušníci dvou i tří generací“. Potomci se přitom nezřídka věnovali zcela odlišnému oboru než jejich bezprostřední předci. To se projevilo zvláště u generace zakladatelů moderního národního hnutí, vesměs spojených se společenskými vědami. Mnozí jejich synové (Jan Palacký, Vojtěch Šafařík, Ladislav Josef Čelakovský) se soustředili na přírodní vědy, „což mohl být do jisté míry i společenský kalkul, rozšiřující českou národní myšlenku i do dalších oborů“.

V meziválečném Československu nicméně státní aparát hodnotově preferoval humanitní a společenské vědy v čele s filologií. To se výrazněji změnilo až po roce 1945. V Československé akademii věd, která byla založena roku 1953, už hrály technické a přírodní vědy výrazně dominantní roli. František Šorm, předseda ČSAV od roku 1962, se prý navíc „nijak netajil svým přezíravým vztahem k společenským vědám, zejména těm, které byly založeny na individuální badatelské práci“.

Výchova ve všestranně podnětném prostředí umožňující rozvoj veškerých kreativních sil vedla k tomu, že se mnozí z probíraných věnovali vážné hudbě. Řada vědců v obou sledovaných generacích se ale od mládí s vášní zabývala i dalšími druhy umělecké činnosti, např. malováním nebo psaním beletrie či poezie. Kniha mimo jiné zmiňuje básníka a esejistu Miroslava Holuba, profesí imunologa, který prý byl „poměrně úspěšným autorem“, což je možná trochu skoupé ocenění, protože zvláště v anglosaské oblasti byl ve druhé polovině 20. století nejpřekládanějším a nejvydávanějším českým básníkem. (Mimochodem StB podle Pavla Hlavatého ve svých svazcích Holuba důsledně vedla jako lékaře, který se ve volném času jako koníčku věnuje literatuře.)

Vědec sportovcem
Mezi další koníčky vědců zaujímala významné místo turistika. Což ukazuje, že velká část tezí slavného sociologa Pierrea Bourdieuho se ukázala jako jednoduše aplikovatelná i na zcela odlišné středoevropské prostředí. Podle něj jsou totiž pro životní styl univerzitních profesorů typické chůze a hory. V souladu s jeho teoriemi hrdinové knihy inklinovali méně třeba k rybolovu, který Bourdieu spojoval spíše se zaměstnanci obchodu, řemeslníky či dílovedoucími. (Je otázka, nakolik obecně přijatelné je přitom odůvodnění autorů, že u chytání ryb se musí sedět, což vědci prováděli i při práci, takže ve volném čase hledali změnu.) Se závěry francouzského sociologa už méně ladí zjištění, že chůze přírodou se u mnohých profesorů a akademiků spojovala s hony, což Bourdieu přiřazoval k elitní skupině nejbohatších velkoobchodníků (či šlechty). Podle českých autorů si tak zvláště úspěšní lékaři zajišťovali blízkost společenské elitě, u některých z nich pak šlo o posílení vazby na agrárnickou stranu, která hony pořádala. Spojení se širšími vrstvami obyvatelstva zase zajišťoval fotbal, kterému holdoval například Jaroslav Heyrovský. Pokud ale nepočítáme angažmá v Sokolu, sportování se mezi vědci prosazovalo spíše zvolna, protože mnozí sdíleli představu, že věda je se sportem neslučitelná.

Velmi důležité byly pro vědce kontakty profesní. Nezanedbatelní už byli (v ideálním případě charismatičtí) středoškolští profesoři, často vědci na špičkové úrovni, od nichž se mnohdy odvíjela volba určitého oboru u jejich studentů. Skutečně přelomovou fázi v akademické kariéře nepřekvapivě znamenala doba strávená studiem na vysoké škole. Teprve zde se mnozí budoucí profesoři rozhodovali pro konkrétní zaměření, přičemž v některých případech hrála nemalou roli i náhoda v podobě uvolněného místa demonstrátora či jiné pomocné vědecké síly. Ale především se při studiu většinou formoval vztah vysokoškolský učitel-žák. Někdy se přitom ukázalo, že správné známosti byly důležitější než znalosti a schopnosti. Což kniha ovšem vyjadřuje v odbornějším duchu: „Habituální kompatibilita s akademickým polem (tj. schopnost pohybovat se v tomto poli v souladu s jeho neformálními i formálními pravidly) někdy rozhoduje o kariérním úspěchu více než schopnost iniciativně rozvíjet vědeckou činnost.“ Zvláště po roce 1948 pak velkou roli hrálo angažmá v KSČ, které výrazně pomohlo například literárnímu vědci Ladislavu Štollovi. Ten neměl vystudovanou žádnou vysokou školu, ale přesto dosáhl vysokých akademických funkcí. Jak kniha uvádí, stále se přitom musel obávat obnovení autonomie „akademického pole“, které ho mohlo připravit o nashromážděné funkce a pocty, což se také, bohužel jen nakrátko, stalo.

Neznamená to, že by se už v meziválečném období četní vědci politicky neangažovali (ostatně prvním prezidentem byl univerzitní profesor, druhým docent): zvláště agrárnická strana prý štědře dotovala výzkum související se zemědělstvím, čehož mnozí badatelé dokázali využít. Aby pak titíž lidé svoje předchozí politické členství vykompenzovali, o to horlivějšími komunisty se prý po roce 1948 stali.

Vědec intrikánem a politikem
Publikace nezastírá ani případy, kdy proti sobě jednotliví vědci intrikovali – mykolog Josef Velenovský, který se angažoval v marginální Slovanské straně protižidovské, například sháněl doklady o semitském původu svých kolegů-biologů. (To už asi dnešní vědci zřejmě nepraktikují, známý je ale nedávný případ filozofa, který kolegovi posílal anonymní vzkazy typu: „Pár ti jich naflákat, až budeš žrát chodník.“)

Zvláště koncem šedesátých let prý komunistické vedení koketovalo s myšlenkou, aby byly všechny důležité kroky vlády předkládány k oponentuře ČSAV, což ale nikdy nedošlo naplnění. (Komunistická propaganda naopak některé vědce, kteří si dovolili kritizovat některé fantasmagorické budovatelské plány, později líčila jako „zpátečnické elementy“.) Když se potom roku 1968 hledal kandidát na prezidenta, prý zaznívaly hlasy: „Nějaký profesor kdyby byl.“ Mezi kandidáty se objevilo i jméno zmíněného předsedy ČSAV Šorma, i když, jak víme, dostal nakonec přednost generál. K politickému účinkování vědců je ovšem kniha spíše skeptická: bývají prý hlavně symbolickými figurami, protože na shromáždění politického kapitálu nemají dostatek času.

Pro poznání různých společenských, kulturních i politických aspektů vědecké práce jde u nás o průkopnickou a cennou knihu, i když svůj status výsostně vědecké práce možná manifestuje místy až příliš komplikovaným slovníkem. Některé výčtové pasáže, například ty s citacemi z oslavných článků k jubileím, snad mohly být stručnější. V publikaci můžeme každopádně hledat bohaté poučení o společenském vývoji Československa, ale také se ptát, co z naznačených trendů přetrvává do současnosti.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 20 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.