Mazal, Tomáš: Pes na gondole

Mazal, Tomáš
Pes na gondole

recenze literární věda

Vášnivý milovník umění se sám chvílemi téměř proměňuje v postavu z uměleckého díla, případně inspirativně rozmlouvá s žijícími autory, například s Claudio Magrisem. A vše zapisuje.

Psaní jako Noemova archa
Tomáš Mazal
: Pes na gondole. Academia, Praha, 2021, 280 s.

Fotograf, dokumentarista, editor, esejista, básník Tomáš Mazal zřejmě zvládá i četná další řemesla, nejvíce se ale proslavil jako přítel a dvorní fotograf Bohumila Hrabala. Sám k tomu podotýká, že se jeho život „zlomil na dobu, kdy ho neznal a kdy byl s ním“, i když někteří mu vyčítají, že prý patřil k těm, kteří stárnoucího spisovatele uzavřeli hradbou vlastních těl a „prohlubovali přehradu mezi tímto ‚ghettem‘ a okolím“ (Stanislav Škoda). Mazalova nesporná mezioborovost se odráží i v jeho nové knize Pes na gondole, ne zcela sourodém souboru esejí a reflexí ze světa literatury, výtvarného umění a filmu.

Autor v ní přibližuje například osudy lidí, kteří stáli ve stínu slavnějších tvůrců, ale bez nich by slavné dílo možná nebylo takové, jaké je: na adresu jednoho „básníka periferie“ autor podotýká, že ovšem i pražskou periferií protéká okrajová říčka Rokytka, která se nakonec vlévá do Vltavy, aby – byť třeba nepatrně – „posílila a esencemi oživila tok velké řeky“. Mazal se přitom netváří jako převratný objevitel nebo jako jediný právoplatný zasvěcenec, který „to“ zažil a zná z osobní zkušenosti, ale pokorně cituje i akademické Dějiny české literatury nebo slavná díla, jako je Stachova kafkovská biografie, k nimž jen přidává pár poznámek.

S Claudio Magrisem se autor schází v jeho oblíbené kavárně, kde spolu debatují o tom, proč jsou kavárna / hostinec a kostel dvě základní místa pro každé lidské osídlení. V návaznosti na to Magris vysvětluje, že prvním impulsem k psaní je pro něj věrnost milovaným věcem a místům: „Je to téměř snaha psaním utvořit Noemovu archu, která by zachránila vše, co nám je drahé. Přitom jsem si dobře vědom, že to málo, co píši já, je malá archa Noemova z papíru, která se rozmočí.“

Mazal rozpracovává některé méně známé události ze života velkých spisovatelů (sebevražedný pokus Bohumila Hrabala, Hrubínův zápas s alkoholem), sleduje, jak se propisovaly do jejich tvorby, případně také navštěvuje místa, která jsou s dávnými událostmi spjatá. Právě důraz na konkrétní lokality je v knize důležitý. Překladatel Paul Wilson v doslovu o publikaci příhodně praví, že pro něj představuje sbírku nevšedních cestopisných črt. Při svém putování autor zachycuje „krátké, poetické a kouzelné momentky, ve kterých se mu podaří zastavit čas a vyvolat neobvyklé a evokativní postřehy ze zdánlivě běžných scén nebo předmětů“. Mazal se jakoby pohybuje na pomezí mezi naším světem a imaginativními říšemi svých oblíbených umělců. Tato hranice se zvláště v jeho případě zdá celkem tenká, takže například v jisté pařížské kavárně spoluprožívá zoufalství, ve kterém se tamtéž kdysi utápěl Joseph Roth, a Mazal jako by se už už stával hrdinou některé z jeho próz.

Při pohledu na mrtvou ženu v Seině je zase Tomáš Mazal jakoby stržen do proudu asociací, které u umělců mnoha generací vyvolalo vytažení utonulého těla neznámé dívky na sklonku osmdesátých let 19. století v Paříži. Nechává však čtenáře na pochybách, co vlastně opravdu viděl a co byla jen sugesce: „Možná jen má úděsná představivost vyvolaná strachem osamělého nočního chodce? Nebo snad mýtus, znovu se vynořující tajemná legenda Neznámé ze Seiny?“

Pohled na labuť na Vltavě spustí nejen kaskádu Nezvalových veršů, ale i neurčitou touhu po čemsi vzdáleném, čeho jako by byl pták vyslancem, snad až v duchu romantické Sehnsucht: „Podobna mystické královně z jiných světů, míjela mne zcela netečně, až záhy splynula s tmou.“

Jindy je prostorem, v němž se autor primárně pohybuje, stará mapa, která jej přivádí nejen k fyzické krajině, ale je pro něj i spojnicí s jeho vlastními předky: „Podlepená je na modrém plátně, častým používáním (mým otcem a předtím jeho otcem) již vetchém, v místech zlomu složení třepícím se a značně se rozpadajícím.“ Současně poskytuje i další imaginativní možnosti: na místech, kde je roztrhaná a prodřená, jako by skrze plochý obraz země a nečetných zdejších vod prosvítala nicota.

Knihu můžeme číst různě: jako svědectví člověka, který je tak fascinován velkými tvůrci, že potřebuje navštěvovat místa, která jsou magicky posvěcena jejich přítomností, nebo dokonce jejich dávno prolitou (byť sebevražednou) krví, aby pak o tom sám vydal svědectví ve smyslu zmíněné Noemovy archy. Nebo jako svědectví kohosi, kdo se z našeho obyčejného světa rád probourává do toho druhého, který se skrývá za textem, takže některé kapitoly by mohly plynule pokračovat ve stylu fantastických próz Michala Ajvaze. Každopádně Mazalovy texty vyžadují vzdělaného a velmi specificky naladěného čtenáře, který si nelibuje v literárně teoretické terminologii (ani mu nevadí spoilery), ale literaturu i literáty oddaně ctí. Podobně jako texty Lucie Tučkové, jež knihu nikoli náhodou editovala. Její dráždivé, až erotické napětí mezi literátem a spanilou náruživou čtenářkou ovšem u Mazala chybí.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 16 čtenářů.

Diskuse

Vložil: E. U. Garp, 01.01.2022 14:39
Mazal, Tomáš: Pes na gondole
Claudio je nepřechýlené příjmení, že je nesklonné?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.