Hurley, Andrew Michael: Hladový lán

Hurley, Andrew Michael
Hladový lán

recenze beletrie zahraniční

Manželský pár s malým synkem se přestěhuje na – z nějakého důvodu ¬– neúrodný „hladový lán“. Dá tak vzniknout moderní verzi starobylé legendy, v níž ožívají dávné příběhy a probouzejí se potlačované strachy. Hladový lán je novodobý gotický, ale i ryze současný román.

Co se stalo Edwardovi?
Andrew Michael Hurley
: Hladový lán. Přel. Ladislav Nagy. Argo, Praha, 2021, 196 s.

Jak se nechal slyšet jeden z recenzentů Hladového lánu z pera mistra novodobého britského gotického románu Andrewa Michaela Hurleyho, „když jste Angličan, vyrůstáte chtě nechtě s tím, že na vás ze všech stran dotírá dosti ponurá minulost: minulost kde víly a čarodějnice bojovaly proti Vikingům a Keltům a kde si pohani stavěli podivné stavby, jimiž uctívali zvířata nebo snad hvězdy. Tahle minulost je skrz naskrz nasáklá krví, sežehnutá ohněm. Není možné kráčet po anglickém venkově a nevnímat vše, co se na zdánlivě idylických a šťavnatých pastvinách ukrývá pod letitými navátými nánosy zeminy.“

Není divu, že právě v Anglii vznikl v polovině 18. století svébytný literární žánr, který zásadním způsobem ovlivnil literaturu nejen té doby a nejen na Britských ostrovech, ale který se v mnoha podobách a ozvucích vrací dodnes – gotický román. Jeho průkopníkem byl samozřejmě Horace Walpole se svým Otrantským zámkem (1764) a po něm následovala celá plejáda známých literárních jmen a ještě známějších děl: Clare Reevová (Starý anglický baron), Ann Radcliffová (Záhady Udolfa), M. G. Lewis (Mnich), Mary Shelleyová (Frankenstein) aj. Všechna tato díla získala na celosvětové proslulosti, dočkala se mnoha nejrůznějších zpracování, divadelních i filmových, a inspirovala i mnohé ze současných bestsellerů (namátkou Watersové Malý vetřelec, Perryové Melmoth, Mozleyové Království Elmet apod.)

Celou řadu prvků charakteristických pro gotický román – jako je fascinace legendami a mýty, děs, tajemno, šílenství, nevinné dívky, tajemné funerální stavby či místa a lehkovážné chování hrdinů, především ve vztahu k minulosti – nalezneme i v díle Andrewa Michaela Hurleyho, jenž do světa literatury vstoupil v roce 2006 povídkovou sbírkou Klec a jiné povídky. Zlomem v jeho tvorbě však byl až první román, Samota (The Loney). Třebaže toto dílo nakonec získalo prestižní ocenění Costa za nejlepší prvotinu, stačilo málo a o tomto skvělém románu ani jeho autorovi by dnes nikdo nevěděl. Kniha vyšla v roce 2014 v limitovaném nákladu pouhých 300 výtisků v malém, nezávislém nakladatelství. Naštěstí si jí všiml redaktor z John Murray Press, o románu se posléze zmínilo i BBC v programu věnovaném britskému gotickém románu a pak se již vše rozeběhlo jako na drátkách. Hurley se dostal do povědomí čtenářů, a to nejen fanoušků hororu a strašidelných příběhů obecně, ale všech milovníků kvalitní literatury. Tuto pozici posléze obhájil i druhým románem, Ďáblův den (2017) a vysokou laťku udržel i svým zatím posledním dílem, jímž je právě Hladový lán (2019).

Jak píše ve svém vyčerpávajícím doslovu ke knize Ladislav Nagy, u Hurleyho je kromě inspirace tradičním gotickým románem patrný i vliv britského mistra hororu, M. R. Jamese. Tento spisovatel, archeolog a sběratel lidové slovesnosti dovedl k dokonalosti vypravěčskou metodu, jež se opírala o několik hlavních pilířů: jeho příběhy se obvykle odehrávají na venkově či na místě opředeném (nebo spíše poznamenaném pohnutou) historií; hlavním hrdinou je v ideálním případě poněkud naivní a lehkovážný učenec/vědec, v příběhu hraje stěžejní roli nečekaný objev (tajemný rukopis, předmět, místo), který následkem nešetrného či neuctivého zacházení vyvolá temné síly. James měl taktéž v oblibě vypravěčskou techniku založenou na náznacích a dohadech, která po čtenáři vyžaduje, aby postupně odkrýval chybějící dílky skládačky, a na působivé atmosféře a gradujícím tempu vedoucím k mnohdy nečekanému rozuzlení.

„Příroda, právě tak jako sfinx, má žensky nebeský půvab a něžnost tváře a ňadra bohyně, ale drápy a tělo lvice. Je v ní nebeská krása, což značí nebeský pořádek, náklonnost k moudrosti, ale je tu také temnota, dravost a osudovost, jež jsou pekelné.“ (Thomas Carlyle)

V gotickém románu zažívali hrdinové většinou nejhrůznější okamžiky na místech vybudovaných lidmi: na rozpadajících se opatstvích, na hřbitovech či ponurých panských sídlech. Pro romantismus však byla typická také fascinace přírodou, její nespoutaností, rozervaností a tajemností. Hurleyho Yorkshire není jiný. Hlavní protagonista, akademik Richard Willoughby, se po letech strávených v „civilizaci“ vrací do krajiny svého dětství na popud manželky Juliette, která má za to, že venkov a rodinné sídlo bude mnohem lepším místem pro výchovu jejich pětiletého syna Edwarda než město. Tyto končiny Anglie však rozhodně nejsou oněmi zvlněnými zelenými kopečky, kde se pasou stáda ovcí a tu tam idylicky vykukuje věžička místního kostelíku, jak to známe z viktoriánských románů. Zde nelze nalézt kýžený klid a mír. Naopak, tato místa jsou apriori nehostinná a jejich obyvatelé vůči všem „cizákům“ nepřátelští. Brzy se o tom na vlastní kůži přesvědčí i Richard s Juliette.

U Hurleyhov tvorby již tradičně hraje lokace klíčovou roli a nejinak tomu je i u Hladového lánu. Bylo to právě označení „hladový lán“ (anglicky Starve Acre), jež Hurleyho inspirovalo ke vzniku tohoto románu. Spisovatel na spojení hladový lán narazil opakovaně při studiu toponym v rámci rešerší pro svůj v pořadí druhý román Ďábelský den. Dle slovníkové definice se jedná o půdu, většinou pole či louku, která je z nějakého, často neznámého důvodu zcela neúrodná. Je synonymem pustiny, sterilnosti a také smrti. A přesně takové je i okolí domu, kam se Richard s Juliette a malým synkem stěhují. Richard k této anomálii přistupuje jako správný vědec, hladový lán je pro něj vítaným dobrodružstvím – dlouhou chvíli si krátí vykopávkami koster zvířat a pozůstatků obřího dubu, který dle pověstí kdysi stával uprostřed pozemků a sloužil jako šibenice.

S manželským párem Willoughbyových se seznamujeme ve chvíli, kdy jejich manželství prochází hlubokou krizí způsobenou smrtí jediného dítěte. Tak, jak už to v životě bývá, ji každý z partnerů řeší po svém, Juliette letargií a odříznutím se od světa, Richard naopak záměrnou horečnou činností. V duchu jamesovské metody netušíme, co přesně se jejich malému Edwardovi stalo – Hurley nám servíruje celý příběh po kouscích a s četnými odmlkami, takže se nezbývá jen dohadovat. O tom, že rodinu stihlo jakési erbenovské prokletí, není pochyb. Navíc se čím dál víc ukazuje, že místní legendy, k nimž akademik Richard přistupuje s vědeckou skepsí, dost možná nejsou jen babské báchorky, jimiž se strašívají malé děti. Ve finále ho nezaskočí ani tak moc to, že v historických záznamech nalezne důkazy o pravdivosti jedné z místních znepokojivých legend, největší překvapení mu připraví právě výše zmiňovaná příroda, která dá Richardovi ale i dalším lidem dosti jasně na srozuměnou, že za nitky tu tahá ona. Na „hladovém lánu“ nejenže nic neroste, ale jako by zde byly přírodní procesy zdeformované či obrácené naruby: mrtvé věci ožívají a ty, které by měly zůstat z logiky věci naživu, např. Ewan, si příroda bere s krutostí sobě vlastní zpět.

Román Hladový lán lze samozřejmě interpretovat jako moderní verzi starobylé legendy, v níž ožívají dávné příběhy a probouzejí se potlačované strachy. Korespondovalo by to s autorovým názorem na krajinu, v níž se Hurleyho příběhy odehrávají, plnou ponurých mokřadů, starých průmyslových městeček a vesniček choulících se v hlubokých, stinných údolích. Přesně na takových místech se výborně dařilo nejrůznějším bájím a pověstem a svébytný folklór tam na rozdíl od jiných částí Británie přežívá dodnes. Vždy tam máte pocit, že vám na záda dýchá něco temného, nedefinovatelného, co by mělo raději zůstat spát, skryto zrakům všech.

Zároveň však lze vidět v Hladovém lánu rovinu druhou, méně okultní, ale stejně skličující. Je to román o strachu, o odcizení a nedostatku komunikace. O strachu z neznámého, jímž nemusí být nutně nic nadpřirozeného, ale třebas jen lidé, kteří jsou jiní než všichni ostatní, a proto je třeba se k nim chovat s nedůvěrou, o strachu partnerském, kdy spolu manželé nejsou schopni mluvit o skutečně důležitých věcech a s každým dalším promlčeným dnem se víc a víc vzdalují, a především o strachu rodičovském – a to jak ochranitelském ve vztahu k dítěti, tak strachu z výchovného selhání, který každého rodiče doprovází od narození dítěte až do samého konce. Hororové a skutečně překvapivé rozuzlení už je jen poslední třešinkou na dortu, díky níž celá skládačka nabude pevných kontur a čtenáři spolu s Richardem Willoughbym dostanou odpověď na otázku, která jim nedala po celou dobu spát: „Co se, kčertu, tomu Edwardovi stalo?“

Hladový román je po všech stránkách vynikající román, mimo jiné i zásluhou skvělého překladu Ladislava Nagye. Rozhodně by byla škoda jej vnímat pouze jako moderní horor nebo současnou verzi gotického románu. Hurleyho kniha samozřejmě definice žánru naplňuje, zároveň je však románem ryze současným, kouzelně a bytostně britským, jejž si plnými doušky vychutnají všichni milovníci ostrovní literatury.

© Markéta Musilová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 24 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.