Borkovec, Petr: Na novoroční slávky!

Borkovec, Petr
Na novoroční slávky!

sloupek beletrie česká

Neodpověděla a také se zarděla. Oba zmlkli. V dálce na moři plul a kouřil parník. Zadívali se na něj. „Pročpak nevypravujete?“ zašeptala.

Na novoroční slávky!

Vzápětí do něho šťouchla péřovým loktem, rozesmála se a strojeně poodběhla, s tváří nastavenou zimnímu slunci. Obrátila se, její stín, který se jako tuš rozlil po bílých kvádrech a stříbrném zábradlí, si jednou rukou zastínil čelo, druhou zeširoka – a zas tak okázale – zamával a zvolal:

„Šťastný nový rok, poručíku! Bude se mi po vás stýskat. Zemřu, zdá se mi.“

Molo v Marina di Ravenna je na Nový rok hladké jako z křídy a plné rozjívených ruských párů. Turgeněv s udicí dřepí mezi kbelíky plnými krátkých úhořů, ale přepychové dvojice se postrkují kolem a nevšímají si vůbec ničeho – natož sněhobílých vousů a fialových rybek. To nic, to nevadí! Nežli se svými žerty a červenáním dospějí až k majáku na konci, minou dalších deset Turgeněvů, kteří v pravidelných rozestupech lemují italské molo jak ozdobné úvazníky – a snad s některým z nich prohodí pár slov.

„Buon anno, buon anno!“

„Come va la caccia, maestro?“

Moře jiskří u kamenných stěn, jako by ho zrovna vybalili ze zašlého celofánu.

Malý trajekt nás – mě a mou ženu, které zamilovaně říkám Asja, ačkoli se jmenuje Marinella – vysypal mezi kotvící rybářské čluny. Marina di Ravenna je naše, naše, naše místo – a protože jsme už staří, dovedeme se tu milovat bez pošťuchování a proměnlivých nálad, aniž by nám moře, oškrábané zbytky ryb mezi lany a zazimované bary na lidu odcházely z očí. Tady se naše milování podobá dlouhým, dlouhým vtáhnutím silných cigaret, jejichž nikotin i dým se zužitkují beze zbytku, a z těl vychází pouhý vetchý nafialovělý závěs, který nic neskryje, všechno zachová, jenom okouzleně rozostří. Je to tady mezi námi jako seznam krásných rozličných věcí, které se ale nenápadně opakují, vracejí ve zvolna rozpoznávaném, zrychlujícím se rytmu. A sladký, nepříliš hlasitý výkřik, který se ozve, vyplaší racky tak mírně, že jen poodlétnou – hned se zase zvědavě vracejí.

Před rybím barem I Pescatori, z jehož venkovních stolků je výhled na přístav Corsini s hejnem jachet, jich dnes poletuje nepočítaně. Jak by ne – první den roku je tu otevřeno od rána a tři barmanky, co mi připadají jako rybářské vdovy, se skoro ztrácejí za pohořím dorád, osmažených chobotnic, sépiií a kalamár, rybích špízů a těstovin se škeblemi a s krevetami. Specialità di pesce ai ferri. Pesce da asporto. Všechno vylovené v silvestrovské noci; a hrne se rovnou do plastových vaniček jako v nejobyčejnější jídelně, k tomu džbánek bílého frizzante, tác – a ven s tím, ke břehu, ke člunům se sítěmi a mokrým harampádím, které se pohupují v odlescích a jiskrách, protože tady, tady se to sní! Vdovy přejí šťastný rok alespoň pětkrát a předvádějí se s přídavky, které dnes nestojí nic, nic. A pozor (rackové se slavnostně usmívají a obcházejí, jako by je fotografoval): právě dneska v baru dostanete specialitu všech specialit, ropné slávky! Slávky, co vyrostly uchycené na prorezlých konstrukcích vrtných plošin. Ti italští ropní šestinozí psi mají ale štěstí! Slávky, které žijí na vrtech, jsou větší, nádherně červené – a ne fialové – a uvnitř mají víc masa, taky červeného!

„Jsem tvoje,“ neříká mi Asja, ale já to – mezi vlasy, které jí odhazuje novoroční vítr – slyším. Žádný pár se nemůže držet za ruce, když obědvá slávky a když prázdnými škeblemi jako kleštičkami vytahuje maso z plných pootevřených škeblí – ale my se držíme. Rudé mastné lastury se vrší na stolku, svítí v nich vymačkané citrony. Asja se na mě dívá matnýma očima, usmívá se.

Zvedám se, abych donesl další šumivé sangiovese.

Bar se mezitím zaplnil, na ropné slávky stojí už fronta. Tak čekám a až nyní si povšimnu, že na několika stěnách i posuvných prosklených dveřích visí stejná fotografie muže s nápisem SCOMPARSO. Muž vypadá jako starý rybář. Pohřešuje se, čtu pod fotografií, od Vánoc.

„Co se stalo?“ zeptám se, když na mě přijde řada, a ukážu na plakát.

„Nikdo nic neví,“ zvážní barmanka, „obědval tady u nás ještě na Štědrý den a od tý doby ho nikdo neviděl. Domů se nevrátil. Prostě se vypařil. Chodil sem často.“

„Rybář?“

„Ale kdepak. Profesor.“

„Slyšela jsem, že ho včera viděli v Ravenně u holiče,“ ozve se. „Hlouposti, ten bláznivej holič se spletl o týden,“ zavolá z kuchyně druhá barmanka a přináší drátěný košík s obalovanými krevetami, z nichž se kouří.

„Já profesora znám,“ obrátí se k nám muž, co se mezitím dostal k pultu a přepečlivě objednává, „a na mou duši jsem ho mezi svátky několikrát zahlédl na kole ve městě. Vsadil bych se, že se nám všem v novém roce ještě pořádně vysměje. Ostatně, chechtá se už teď. Jak říkám, znám ho.“

„Když má někdo úplně bílý vlasy a vousy, jako měl profesor,“ utrousí první barmanka, „snadno si ho popletete.“

„A to je zas pravda,“ říká druhá a ukazuje na mě, „já když jsem dneska prvně uviděla tady mladýho pána, lekla jsem se, že proti mně jde professore.“

Neodpověděl jsem a začervenal se. Všichni zmlkli. V dálce na moři plul a kouřil parník. Zadívali jsme se na něj.

„Copak jste tam tak dlouho probírali,“ usmívá se pořád stejně Asja, když se s novým vínem vracím ke stolku, „vyprávěj!“

 

Další sloupky

© Petr Borkovec

Diskuse

Vložil: Kadel, 07.01.2022 16:53
Borkovec, Petr: Na novoroční slávky!
A jak to dopadlo s "poručíkem"?
Vložil: Martin Stepanov, 07.01.2022 14:53
Borkovec, Petr: Na novoroční slávky!
Nijak, hlupáku, o něj tam vůbec nešlo, chudák spisovatel-básník, který hází své perly nedovtipům.
Vložil: TG, 07.01.2022 14:46
Borkovec, Petr: Na novoroční slávky!
Jak to dopadlo s "professorem"?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1112x

Inzerce
Inzerce