Houellebecq, Michel: Anéantir

Houellebecq, Michel
Anéantir

recenze beletrie zahraniční

Nový Houellebecq? Sedm set stran o nadvládě médií a sociálních sítí v globalizovaném světě, o efermérnosti informací, byť jsou sebetragičtější, o síle deep fake a virálů, o atraktivních i negativních stránkách života vysoce postavených státních úředníků, o smutném individualismu, o důležitosti rodiny a přátelství, o bídě i radostech sexuality. A o kousku jednoho života, který se v nejlepším začne hroutit a destruovat.

Postupná destrukce života, světa i románu
Michel Houellebecq
: Anéantir, Flammarion, Paris, 2022, 736 s.

Nový román Michela Houellebecqa vychází v podobě na francouzské poměry netradiční: v pevné knižní vazbě. Titul anéantir je vyveden jen malými písmeny, bez užití kapitálek, a zadní strana knihy zůstala prázdná, neboť autor je přesvědčen, že čtenář vše, co potřebuje vědět, najde uvnitř svazku a sám. Houellebecq si tento způsob prezentace u nakladatelství sám vyžádal a prý i spolupracoval na návrhu grafické úpravy i sazby. Během podzimu v této inovované koncepci už vyšly v reedici jeho předchozí romány, čímž vznikla ucelená řada, jakési souborné dílo. Nic se naopak nezměnilo ve způsobu uvedení novinky na trh. Nový román byl ohlášen měsíc před vydáním s tím, že se v knihkupectvích objeví až 7. ledna, a tisklo se sebevědomě rovnou 300 000 výtisků. Dlouho se tajil jeho název a až do poslední chvíle i obsah. Novináři dostali recenzní výtisky s předstihem, ale byli vázáni mlčenlivostí. Přesto se koncem prosince ukázalo, že po světě koluje množství pirátských kopií, údajně quebecké a ruské provenience. Houellebecq je bezesporu přední francouzský spisovatel: o jeho novém románu v tomto týdnu média referují o překot, zájem je o něj i v zahraničí, na spadnutí jsou vydání v USA, Německu, Itálii a dvou desítkách dalších zemí. První ohlasy jsou pochvalné, francouzská kritika román rozhodně nezavrhla, ale v určitých ohledech jednomyslná není. Pro některé kritiky je Houellebecq už od počátku své kariéry málo „literární“, styl jeho knih není invenční. Dále se pak přijetí tříští podle politických pozic referujícího: spisovatel příliš straní pravici, což se mezi francouzskými intelektuály nevidí rádo.

O čem těch sedm set stran je? O nadvládě médií a sociálních sítí v globalizovaném světě, o efermérnosti informací, byť jsou sebetragičtější, o síle deep fake a virálů, o atraktivních i negativních stránkách života vysoce postavených státních úředníků, o osamocenosti mocných a výhodách korupce, byť jen na úrovni těch správných kontaktů, o smutných koncích naší individualistické epochy, o výjimečnosti, ale důležitosti rodiny a přátelství, o bídě i radostech sexuality. A o kousku jednoho života, který se v nejlepším začne hroutit a destruovat.

O románu lze těžko psát, aniž bychom vyzradili aspoň některé části příběhu. Proto těm, kdo nechtějí přijít o překvapení a raději si udělají úsudek sami, radíme další část článku předem zničit.

Zničit, vyhladit, vyhubit, usmrtit, vymýtit, zadupat…
Název románu je prostý: anéantir. Jeho složitost vychází najevo, když máme mnohovýznamový výraz konkretizovat překladem do češtiny a jeho význam tak zúžit. Jako pracovní ekvivalent zvolíme „zničit“, avšak s vědomím, že neříká tolik, co by mohl.

Román sám toho přitom říká dost. Má ostatně sedmisetstránkový rozsah. Celý jeho děj spojuje postava Paula, muže středního věku na vrcholu kariéry, s nímž projdeme přibližně jeden rok jeho života. Života, který ustrnul v jakémsi mrtvém bodě, přičemž paradox tohoto označení se ukáže v poslední části knihy. Nepředbíhejme ale: Paul Raison je poměrně úspěšný, zajištěný muž, pracuje ve státní správě jako pravá ruka ministra hospodářství a žije v podstatě jen svou prací. S manželkou Prudence obývají byt, který ještě nestačili splatit, jejich vztah se ale vyčerpal, jeden druhému se vyhýbají.

Příběh je zasazen do roku 2026 a 2027. Francouzskému prezidentovi končí druhý mandát, a když má určit svého nástupce, dá před ministrem hospodářství přednost populárnímu moderátorovi televizní talk show. Dotyčný ministr, Bruno Juge (podobnost s reálným politikem Brunem le Maire je do očí bijící a může být vodítkem, abychom si za prezidenta, jenž v románu nemá jméno, dosadili Emmanuela Macrona), a vyvolený kandidát Ben Sarfati pak procházejí jakýsi výcvikem, a to pod taktovkou Solène Signal, manažerky osobnostního rozvoje a marketingové poradkyně v jednom, která funguje jako šedá eminence politických kruhů. Jedna z nejbohatších dějových linek tak sleduje zákulisí předvolební kampaně prezidentské volby.

Paul si je s ministrem Brunem velmi blízký jak pracovně, tak postupně i lidsky. Oběma se osobní život smrskl na minimum, vztahy s manželkami se vyhrotily, jejich pracovní nasazení i charakterové založení je odsoudilo k jakési smutné rezignaci na pokraji deprese, kterou zahánějí tím, že aspoň práci odvádějí zodpovědně a na maximum.

Poklidný průběh standardních procesů naruší událost, kdy se na internetu začnou šířit virální videa s teroristickým obsahem, nikdo se k nim ale nepřihlásí. Tajné i uniformované bezpečností složky marně pátrají jak po původci, tak po záměru podivných útoků. Paula s Brunem problém zasahuje z hlediska jejich profesí, mají informace z první ruky, a samozřejmě na ně záležitost doléhá i v obecné rovině, jako horké téma dnešního světa. Tím spíš, že Paulův otec pracoval celý život pro tajné služby.

Dlouhé popisy pracovních rozhovorů, politických jednání a debat, které Bruno s Paulem vedou na témata spojená s kampaní, o ekonomickém i sociálním stavu země, o strategiích dalšího postupu atd. náhle přeruší zpráva o tom, že Paulův otec prodělal cévní mozkovou příhodu. Paul odjíždí na venkov, do rodinného sídla, kde prožil dětství, a po delší době se zde setkává s otcovou partnerkou Madeleine a svými sourozenci Cécile a Aurélienem. Společně řeší vzniklou situaci a posléze i převoz otce, který po mozkové mrtvici zůstává nehybný, do ústavu s následnou péčí. Nutno zmínit, že otec byl za svého aktivního života v tajných službách vysoce postavenou osobou a těšil se respektu kolegů. O skutečné náplni jeho práce však rodina nevěděla zhola nic, což se vyjevuje o to palčivěji ve chvíli, kdy starý pán dokáže s okolím komunikovat jen mrkáním.

Dobré tři čtvrtiny románu se pak spolu s Paulem přesouváme mezi jeho prací a venkovským domem, kam nakonec otce přemístí. Otcův stav je následně i příčinou toho, že se v jistou chvíli Paul nečekaně sblíží se svou manželkou Prudence a prožívají jakési druhé líbánky. V závěrečné části knihy pak přichází ještě krátký, ale intenzivní souboj s rakovinou, popsaný stejně detailně jako přípravy na prezidentskou kampaň nebo drobné peripetie z otcova domu.

Zpět k mnohoznačnému názvu, který má vše zastřešovat: proč vlastně mluví o ničení? Hra významů je velmi bohatá a nutno říci, že ničení tu působí a probíhá neustále, na mnoha frontách, ale v podstatě vždy antagonisticky, dvěma směry: teroristé ničí své cíle, ale odplata je nevyhnutelná, nakonec budou zničeni oni. Přesto je každému jasné, že dnes je jediný člověk schopen zničit celý svět, a už ani nemusí být závratně bohatý, může to udělat jen tak, protože si zamane. Boj s rakovinou spočívá v ničení jejích buněk, avšak i nemoc postupně ničí, co napadla. Když se Aurélien rozhodne rozvést, a tedy udělat konec svému manželství, jeho žena se pokusí zničit svého muže a jeho rodinu, a v důsledku i prezidentskou kampaň. Její zlomyslný článek nakonec upadne v zapomenutí, přehlušen zprávou o teroristickém útoku, při němž se utopily desítky migrantů. Hrůznou realitu této zprávy má zahladit absurdní pieta za utonulé, uspořádaná uprostřed oceánu, a to na letadlové lodi s názvem Jacques Chirac a za účasti více než stovky hlav států. Vrtulníky pro pietní akt navezou spoustu bójí ozdobených věnci z růží, fotky na sítích budou impozantní. A jsou tu další a další projevy ničení, anihilace na všech úrovních samotného vyprávění i životů postav. Mrtvice zcela pokořila otce (aby to bylo názornější, jeho příjmení zní Raison, tedy „Rozum“), proti ní se ale semknou jeho děti spolu s družkou Madeleine, třebaže až dosud nebyli schopni se ani sejít na Vánoce. Když se v nemocnici ošetřovatelky spiknou proti Madeleine a vypudí ji, rodina kontaktuje anarchistickou skupinou podporující eutanazii, pacienta osvobodí a tím ho – dočasně – uchrání od jisté smrti. Jen Aurélien si sáhne na život zbytečně a také s Paulem to nedopadne dobře. Mužské pokolení honosící se jménem Raison třikrát dostává ránu, pokaždé smrtelnou, a vymírá po meči. Naděje ale neumírá, je tu totiž láska. Ta sice není všemocná, ale je aspoň nápomocná.

Láska, rodina
Zatímco množství prvků, které román obsahuje, už známe z předchozích Houellebecqových románů, něco tu je přece jenom nové, jiné. Autorovou posedlostí jsou pokusy o výklad světa: pokud už něco popisuje, pak vyčerpávajícím způsobem a se zálibou ve vědeckém nebo úřednickém diskurzu – ať je to politika, nebo průběh hospitalizace. Dlouhé, detailně popisné, výkladové, někdy argumentační a filozofující, často však spíše didaktické pasáže jsou buď součástí pásma vypravěče, nebo jsou vkládány do úst postavám v dialozích a pojednávají především o politice, dějinách státu, ekonomii, sociologii. Někdy jsou až křiklavě nedůležité, s plynutím příběhu nemají nic společného, dokumentují snad jen to, že postava myslí na kdeco, že její myšlenky meandrují od komentáře přírodovědného dokumentu ke konstatování neutěšenosti vlastního erotického vyžití, od úvahy o iracionalitě hnutí wicca přes obdiv k prezidentově předvídavosti až k analýze vlastní stravy… Některé postřehy jsou velmi zajímavé a podnětné, někdy vyvolají spíš úsměv (definice rozdílů mezi ženou a mužem, ať z hlediska jejich sociálních rolí, vztahu ke smrti, nebo třeba k polohám při sexu). V mnohém pak připomínají Elementární částice. Jindy, když vypravěč glosuje zákulisní tahy v politickém klání nebo se zamýšlí nad způsoby řešení problémů jako nezaměstnanost nebo voličské preference, připadáme si trochu jako v Podvolení. Stavy osamocení, citového vyprázdnění, beznadějného výhledu do budoucnosti, s nimiž se potýkají mužské postavy – Bruno, Aurélien i Paul –, evokují Rozšíření bitevního pole, ale najdeme je i v pozdějších románech, například v Možnosti ostrova. K předním tématům Houllebecqova díla patřilo i stárnutí, tentokrát se ale věnuje spíš odcházení: smrt totiž své oběti zaskočí ve chvíli, kdy se ještě cítili plni sil. Podobně žena už tu nevystupuje jen jako předmět sexuální touhy a ani jako objekt adorace, dokud je mladá, popřípadě politováníhodná postava, jakmile stárne. Naopak – pro mužské postavy různého věku je v tomto románu žena (manželka, partnerka) jediným blízkým člověkem, oporou. Ostatně ani prezidentský kandidát by se bez protřelé poradkyně neobešel. A ještě sex a erotika: pryč jsou časy Elementárních částic či Platformy. Sex je součástí života, je důležitý (pro muže život nekončí, dokud mu funguje mozek a pohlavní úd, konstatuje vypravěč), je to jedna z posledních věcí, která má v životě cenu – ale už to není prvoplánová ani obscénní činnost, je to akt lásky, sblížení, srozumění.

Poněkud nečekaně vystupuje v novém románu Houellebecq jako hlasatel tradičních hodnot. Rodina tu najednou funguje jako útočiště, opora, jistota. Otec je jednoznačná autorita (nikoli však matka). Sourozenecké pouto, ač se zdá pochybné, nakonec vítězí nad zlem, kterým hrozí okolní svět. I manželství je nakonec důležité, ačkoli ne každému je dopřáno zvolit si správného partnera. Partnerský svazek ale poskytuje dosud u Houellebecqa nepoznané kvality, jimiž jsou věrnost, důvěra, opora, obětavost, porozumění. Život tak dostává pevný rámec, v němž však – zcela realisticky – ani rodina a láska nestačí k tomu, aby překonala neochvějnost faktu, že naše dny jsou konečné, spějí ke smrti.

Velký prostor autor věnuje i otázce víry – Paulova sestra Cécile je věřící, a i když mu zpočátku její počínání připadá naprosto směšné, postupně zjišťuje, nakolik křesťanská víra a láska může být člověku oporou, dát mu možnost jednat bez rozmýšlení, s pevným přesvědčením o tom, co je správné, zbavit ho potřeby své kroky zvažovat či zpochybňovat.

A překvapivě důležité místo dostává v textu také příroda: popisy krajiny i zdánlivě neměnné výjevy, které nabízí pohled z okna a jež jsou ve skutečnosti plné pohybu a života, dávají postavám pocit zakořenění, jistoty, klidu, řádu a snad i naději jakési věčnosti, nebo aspoň delšího horizontu, než poskytuje jeden lidský život.

Romanopisec Houellebecq
V jistém smyslu se Houellebecq hlásí k realismu, píše balzakovský román – pokouší se zmapovat svět v co nejširším záběru. Tak jako tradiční literáti, k nimž se moderní literatura před více než půlstoletím postavila zády, chce vykládat svět a poučovat čtenáře. A nutno přiznat, že to právě od něho lze přijmout. Asi proto, že zároveň tyto tradiční postupy nenápadně sabotuje.

Příběh je podán v er-formě, technikou tzv. vševědoucího vypravěče. Jeho vědoucnost je ovšem taková, že Paulovi vidí nejen do hlavy, ale i do snů. Jinou funkci – podle mě – nemůže mít těch asi deset snů, které nám autor pouští, jako by šlo o surrealistické snímky Paulova podvědomí. Snad ještě jeden důvod: i to patří k motivům jakési hry kočky s myší, do níž se spisovatel pouští a která spočívá v tom, že chvíli natahuje čtenářovu trpělivost až do krajnosti a pak ho nechá natěšeného trčet v určité situaci a jde vyprávět něco jiného, jako když si ve společnosti přesednete k jinému stolku. Jednoduše řečeno: vyprávění se odvíjí pomalu, dlouho se dokonce zdá, že kniha nebude nijak kulminovat, nenabídne katarzi. Zdání ale klame.

Podobné situace známe od autorů 19. století, v jejichž dílech jsou popisy dlouhé tak, že lákají k přeskakování. Houellebecq v tomto románu s podobnou technikou pracuje: těch sedm set stran se trochu táhne. Výše zmíněná exposé o politickém klání střídají detailní popisy lékařských postupů, pak zase podrobný popis protagonistovy procházky městem nebo cesty vlakem po francouzském venkově, následuje švenk k praktikám vzývání vnitřní bohyně a sociologický komentář o bezútěšné situaci v průmyslových regionech na severu Francie. Všechno je to svým způsobem zajímavé, Houellebecq je vděčný vypravěč a má neobvykle široký záběr vědomostí i zájmů. Ale proč to s ním máme prožívat?

Buďme si jisti, že to svůj účel má, spisovatel ho ostatně ohlásil už názvem románu. Anulovat, sabotovat, poničit vyprávění – i to je jeho cíl. A také destruovat žánrová očekávání. Několikrát se v příběhu začne rýsovat blížící se kolize: děj je rozehrán tak, že „už víme“, co přijde; jenže ono to nenastane. Jakmile se román dostatečně nasytí prvky slibného thrilleru, autor přeřadí rychlost, přepne jinam. Sarfati prezidenta nezradí, bude jen hrát roli, kterou mu propůjčili. Do otcova domu nevtrhne tajemné komando, ač tam má uložené supertajné dokumenty. Hervé se nedá dohromady s kamarády ze spikleneckého protistátního hnutí. Cécile nezjistí, že si její dcera vydělává jako prostitutka. Prudence nezmění své chování jen proto, aby z Paula vyloudila jeho znalosti o zákulisí vládních machinací. Zneklidňující videa dokládající aktivitu záhadné bojůvky, jež nejdříve jedná „pro výstrahu“ a nakonec udeří i citelněji, státní složky po dlouhém tápání pravděpodobně rozklíčují, dějová linka se ale vytrácí, pozornost vypravěče se přesouvá jinam, podobně jako kdekterý čtenář odchází od televizní obrazovky v nejnapínavějším okamžiku, jen aby zasedl k večeři nebo se věnoval… své lásce, ne-li své nemoci.

Zajímavá je i Houellebecqova práce s postavami. Nejsou černobílé, s výjimkou čistě negativně podané Aurélienovy manželky si vyslouží vypravěčovu pozornost, pochopení. Prakticky všechny, nebo aspoň ty hlavní, procházejí vývojem, posouvají se, mění – a veskrze k lepšímu. Je to až legrační a idylické: nejen že zmoudří, některé i zkrásní, z rigidního a nezajímavého muže se stává charismatická osobnost, z poněkud zanedbané partnerky svůdná žena. Když se nad tím ale trochu zamyslíme, ukazuje se, že často nejde o vývoj samotné postavy, ale o posun toho, jak ji vnímá její okolí, potažmo jak ji vidíme my jako čtenáři. Tedy jak nám ji umožnil vidět vypravěč. Autor také viditelně pracuje na tom, aby jednání postav působilo uvěřitelně, autenticky, opodstatněně. Což neznamená, že bychom každému jejich činu museli rozumět.

Pro francouzské čtenáře má román jistě citelnější dopad, protože aluze na politickou a společenskou situaci jsou zde mnohem jasnější, působí někdy vtipně, někdy bolestněji. V určitých aspektech Houellebecq vysloveně dráždí hada bosou nohou, mluví o věcech příliš otevřeně anebo příliš jednostranně.

Už v souvislosti s románem Serotonin (a nejen jím) kritika zmiňovala, že Houellebecq je realistický romantik – a romantická nota tentokrát zní ještě jasněji. Úspěšná je jeho snaha popsat náš svět v celé jeho šíři, se zacílením na jednotlivé osudy, ale i vykreslením kontextu, v kterém žijí. Autor bere poslání literatury vážně, chce jejím prostřednictvím jasně ukázat – tentokrát především – povrchnost politiky a vedle toho velkou moc médií, kdy jedna mediálně vděčná zpráva smaže všechny události minulého týdne, kdy se i nejvyšší politika podřizuje mediálnímu obrazu, zemi neřídí vláda, ale mediální poradci (jako bychom to neznali). A zároveň touží vyzdvihnout jedinečnost lidských osudů. Jistě, jsou i jiní lidé, společnost je mnohem vrstevnatější, problémy dnešní doby jsou hlubší a je jich daleko víc. Co ale v tomto ohledu zmůže popelka literatura? Jeden jediný román? Co víc může než výměnou za smrt nabídnout (trochu pochybnou) možnost reinkarnace?

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 18 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 1317x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce