Ní Ghríofa, Doireann: Přízrak v hrdle

Ní Ghríofa, Doireann
Přízrak v hrdle

recenze beletrie zahraniční

Několikanásobná matka si sice denně vyplachuje z vlasů miminčí zvratky a čte hlavně Tuze hladovou housenku, ale zároveň se v ní začíná rodit „ženský text“. O lásce k muži, k dětem, ke staré básni a básnířce. O skrytých nástrahách lásky. O ženské práci a ženském údělu. Text, který se radostně dává k dispozici dalším textům, ať už jsou na papíře, nebo z masa a kostí.

Jak moc se změnilo. Jak málo.
Doireann Ní Ghríofa
: Přízrak v hrdle. Přel. Alice Hyrmanová McElveen, EMG/Odeon, Praha, 2021, 280 s.

„Do školy
Vytřít podlahu
Vyluxovat nahoře
Odsávačka
Smetí
Myčka
Prádlo
Umýt záchody
Mléko/špenát/kuře / ovesné vločky
Ze školy
Banka a hřiště
Večeře
Koupání
Spaní“

V samém úvodu, který je vlastně báseň, Přízrak v hrdle sám sebe performativně označuje za „ženský text“: „Tohle je ženský text, zrozený z viny a touhy, sestehovaný za hudebního doprovodu dětských kreslených filmů.“ Přirozeně do sebe pojímá další takové texty. Jedním z nich je i seznam, který nastoluje řád na každodenní horské dráze života mladé irské matky čtyř malých dětí. Alter ego oceňované básnířky Doireann Ní Ghríofa (1981) si nad neustálým „bojem s entropií“ domácího nepořádku nezoufá, neodbývá ho, jen ho občas ironizuje. Uvědomuje si, že ji ukotvuje, každou vteřinu jejího života naplňuje smyslem. Ale zároveň chápe, že s vymazáváním položek na seznamu vymazává i sebe samu, když celou svoji existenci odevzdává rodině. Toto vymazávání dává autorka do souvislosti s vymazáváním dalších ženských textů, literárních i soukromých, jejichž autorky zůstaly skryté ve stínu mužských záležitostí. Do určité míry je to i případ irské šlechtičny Eibhlín Dubh Ní Chonaill z druhé poloviny osmnáctého století, která složila fascinující báseň Caoineadh Airt Uí Laoghaire (Nářek pro Arta Ó Laoghaira), v němž oplakává a opěvuje svého zavražděného chotě a volá po jeho pomstě. V mnohovrstevnatém, básnickém předivu svého textu Ní Ghríofa vdechuje této literární památce nový život a vlastními ústy nechává promlouvat hlas jeho autorky.

Pro Ní Ghríofa je text všechno, kde je něco vepsáno a co někdo čte: „Vojenským pohledem přehlížel text vesnice a vybíral z něj možná skrytá nebezpečí.“ Podobně je textem i ženské tělo, kam se vepsala léta rození, kojení a přerušovaného spánku, nebo drobná osůbka, do níž se zatím vpisuje hlavně láska a péče, ale možná už i matčiny strachy a vzorce chování: „Počítám minuty, kdy už zase budu moct zdvihnout do náruče dcerku, ten neposedný, živý ženský text.“ Text Eibhlín Dubh dělá hrdince společnost v jediných chvílích, kdy si během dne dopřeje klid, jakkoli i tehdy zůstává výkonná – když zapne odsávačku na mateřské mléko, které pravidelně dodává do mléčné banky, začte se do řádků věnovaných Artovi Ó Laoghairovi. Popisuje, jak s ní báseň rostla: v dětství ji (coby školní povinná četba) nudila, v pubertě ji uchvátil romantických příběh Eibhlín a Arta; nakonec ji objevila jako těhotná matka dvou malých dětí a uvědomila si, že Eibhlín přišla o manžela a složila svoji báseň právě v době, kdy čekala třetí dítě. Z básně se stane hrdinčina posedlost. Chce se o životě Eibhlín Dubh dozvědět co nejvíc, ale brzy zjistí, že se o ní nedochovalo mnoho informací. Povolá tedy k nápravě svoji básnickou představivost; pokouší se Eibhlínin život rekonstruovat a přeloží její báseň. Ní Ghríofa v jednom rozhovoru uvedla, že spíše než aby se oddávala „feministickému rozhořčení“, které jí tak jako tak není cizí, snaží se o nápravu – dopřát náležitý prostor básnířce vymazávané z mužských textů i ženské zkušenosti obecně.

Jak poznamenává recenzentka Guardianu, nepřichází v úvahu, aby Doireann Ní Ghríofa napsala jedinou špatnou větu. V jejím rukopise se navíc snoubí naprostá otevřenost s citlivým pohledem básnířky, která nachází nové spojitosti a významy v každodenních drobnostech. V její obraznosti hrají například důležitou roli tekutiny, což lze dát do souvislosti se silným vnímáním tělesnosti. Káva, kterou se hrdinka večer udržuje bdělá, aby mohla pracovat, se stává „horkým inkoustem“, a když po posledním porodu nemůže být se svým dítětem, „na bledých prostěradlech“ jí prosakuje „bledý text“. Smrt Arta Ó Laoghaira evokuje mimo jiné jednoduchým, ale o to dojemnějším obrazem krve na pampeliškách. Jazyk Doireann Ní Ghríofa českému čtenáři zprostředkovává Alice Hyrmanová McElveen, díky níž máme dojem, jako bychom četli původní znění, a to včetně Nářku pro Arta Ó Laoghaira, který převedla z autorčiny anglické verze. Hyrmanová McElveen se dlouhodobě věnuje překládání děl nejzajímavějších irských autorů a v roce 2017 obdržela za překlad románu Sary Baume Jasno lepo podstín zhyna cenu Magnesia Litera.

Nejvíc čtenáře zasáhne hrdinčina naprostá otevřenost ohledně vlastní posedlosti rozdáváním sebe sama, a to nejenom rodině, ale i „přízraku“, jehož slova se jí uhnízdila v hrdle a hlavě. Když dokončí překlad Eibhlíniny básně z irštiny do angličtiny a dospěje ke konci zkoumání jejího života i života jejích potomků, načež začne do školy vyprovázet i nejmladší dítě, sevře ji hrůza. Začne nedočkavě vyhlížet příchod nového miminka. Z kolotoče nepřetržitého sebeobětování ji nakonec osvobodí její manžel, jehož radikální rozhodnutí hrdinka nakonec přijme a pochopí, „že si vzal ženu, která miluje drogu rození, návykově se utápí v kojenecké lásce, padá na kolena ve službě domácnosti a vesele ze sebe dělá stín pod tyranií seznamů“. Druhou půlku cesty však musí ujít sama, a to když do nového zápisníku nezačne psát nový seznam úkolů, nýbrž začátek Přízraku v hrdle.

Doireann Ní Ghríofa napsala naprosto jedinečný příběh ženského zrání; oslavu mateřství napříč staletími, jemuž zároveň neupírá ani šedé a černé barvy, a ženské tvorby, která se často musí vtěsnat kamsi mimo čas, do poslední chviličky vyplněný domácí prací. Eibhlín Dubh vytrhla z všedních dnů smrt; nemohla jinak než zapět nářek nad milovaným mužem. Hrdinka Přízraku v hrdle překládá Eibhlíninu báseň po chvilkách, v době, kdy manžel koupe děti. Dokonce i samotná autorka napsala většinu knihy v autě, protože jí po odvezení dětí do školy bylo líto promrhat byť jen čtvrthodinu z cesty domů. Závěrečnému vyznění knihy to sice trochu ubírá na přesvědčivosti, ale v každém případě dokázala, že i díla napsaná tímto způsobem mohou aspirovat na prestižní literární ocenění: v loňském roce získala za Přízrak v hrdle James Tait Black Memorial Prize.

© Johana Horálková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 49 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

90%autor článku   63%čtenáři

zhlédnuto 1545x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce