Kaprálová, Dora: Malule

Kaprálová, Dora
Malule

sloupek beletrie česká

Když bylo mé starší dceři šest a chodila do první třídy, neměla v berlínské škole skoro žádné kamarády. Mluvila nejčastěji s kaštanem na školním dvoře. Teprve po několika měsících se trochu rozkoukala a na okamžik se na ni usmálo štěstí. Byla pozvaná čínskou kamarádkou Li na oslavu narozenin.

Malule

Doprovodila jsem dcerku k restauraci v Lichtenbergu, ve které rodiče malé Li pracovali, zamávala jí a odešla.

Když jsem se po třech hodinách vrátila, seděla dcerka v narozeninové čepičce v rohu restaurace, stranou ostatních. Hrála si před akváriem se sušenkou štěstí. Nebyla nešťastná, měla na klíně tu sušenku, povídala si s ní, a když jsem přišla, opatrně mě levou rukou objala a sušenku štěstí držela v natažené ruce před sebou, abych ji náhodou nerozmáčkla. „Mami,“ řekla mi tajnůstkářsky, „tady v té sušence je věta o štěstí, které se mi splní.“ „A co by sis přála?“ zeptala jsem se sentimentálně. „To právě nesmím říct nahlas, ale to, co si přeju, to bude právě v té sušence a pak to budeš taky vědět.“ „Chceš si ji teď otevřít a sníst?“ „Teď ne, ježišmarja, teď ne,“ zašeptala vzrušeně holčička a rozhlédla se kolem: „Jsou tady lidi. Až budeme samy doma.“

Cestou mi vyprávěla, co všechno by si od sušenky přála. V ulicích zrovna mrzlo a občas jsme se sklouzly po zamrzlé louži. V dálce před parkem blikaly krky nočních psů, těch s elektrickými obojky proti autonehodám. Bylo to magické. Sotva jsme za sebou v bytě zavřely dveře, dcerka si poručila kakao a poprosila mě, jestli bych nezapálila svíčku. Pak seděla v punčocháčích a modrém roláčku za stolem v kuchyni a dlouze si prohlížela lesklý, červeno-zlatý obal sušenky. Pečlivě své štěstíčko rozbalovala. Pak vzala tu sladkost a přeopatrně ji odložila na poličku. Prsty rovnala alobal, jako by chtěla rozluštit všechny ty čínské znaky o výrobě zázraku. Nakonec sušenku z poličky vzala, rozmáčkla ji, odložila drobky stranou a samým vzrušením sotva popadala dech: „Ukaž,“ povídám jí, „přečtu ti to.“

Na sušence stálo anglicky, německy a samozřejmě čínsky: „Nezoufej. Štěstí tě čeká na sklonku života.“

 

A tak je to s těmi štěstíčky. Jsou prostě nevyzpytatelná a zákeřná. Danajské dary. O moc lepší nejsou ani hodiny o štěstí, co se teď začaly pokrokově vyučovat v berlínských školách. Děti mají v hodinách štěstí mluvit o tom, co si přejí, a většinou, slyšela jsem, většinou takové hodiny končí kolektivním pobrekáváním těch, co si přáli switch a místo toho dostali web na doučování fyziky. Nebo si třeba přáli pejska a místo toho dostali poukázku na bowling.

Kamarádka z dětství Zoja mi nedávno vyprávěla jiný příběh o štěstíčku. V předvánočním shonu a nervozitě zašla na kosmetiku, a když měla tvář plnou tvrdnoucí masky a nemohla artikulovat, zavolala jí kamarádka, která už dlouho žije s bulharským manželem. Plakala Zoji do telefonu, že ji manžel terorizuje, chce po ní jen uvařit, nakoupit, vyprat, ale láska, křičela do telefonu, zatímco kosmetička kroutila hlavou nad tím zoufalstvím, láska je pryč: sex žádný, romantika žádná, ale nakoupit, uvařit vyprat – to jo!

Pak Zoja mohla s měknoucími tampony na tváři už zase mluvit. Rozloučila se jemně s přítelkyní a omluvila se kosmetičce. „No, někdy se takové věci stávají,“ odpověděla kosmetička chápavě a podala Zoji malý perník s poselstvím. „Je to na charitu,“ řekla dojatě, „dejte to své kamarádce, najde tam jistě poselství, které ji potěší.“ Mrkla na kamarádku a vytáhla další perníček: „A tenhle je pro vás, proti vráskám, vždyť vy si taky zasloužíte trochu toho štěstíčka.“

Zoja se ještě ten den vydala za zoufalou přítelkyní s perníčkem. Našla ji ve dveřích uplakanou, ale odhodlanou. Bude to dobrý, řekly si a pak Zoja předala kamarádce perníček, uplakaná perníček otevřela a v perníčku na ni čekalo poselství: „Jedeš už dlouho na mrtvém koni.“

A Zoja?

Spěchala domů a ve sprše sežrala perníček pro jistotu i s papírkem.

Možná, že štěstí je jen malule. A co je to malule? Malule je slovo pro všechno, co nejsme schopni pojmenovat. Poprvé se mi malule zjevila na dálnici mezi Prahou a Brnem. Čekala jsem v zácpě s Adamem. A protože se nám některá slova v angličtině pletou, napadlo mě při pohledu na kamion s nápisem Jiří Malule – export import, že malule je lékem proti přibližnosti, malule je slovo, které znamená všechno. Všechno, co je nepojmenovatelné, nezachytitelné, a přitom skutečné!

Teď už je malule tak rozšířené, že ho používají všichni rozumní lidé od Maďarska po Aljašku, v havajštině prý skutečně existuje a znamená vše měkké, tvárné a křehké.

A brzy se malule objeví i v korpusu slovníku spisovné češtiny, jen co dopíšu a odešlu k publikaci tento text.

 

Nenávidím citáty kromě svých vlastních a citáty ze štěstíček mě upřímně děsí.

Kdybych někdy propadla skutečné beznaději a otevřela si v pomatení smyslů čínskou sušenku s poselstvím, čekala by mě jistojistě horší budoucnost než jízda na mrtvém koni. A rozhodně by na mě v sušence nečekalo na sklonku života štěstí. Měla bych tam spíš větu, že život nemusí být krátký a vzrušující, ale nudný a dlouhý. Znám jednoho rakouského humoristu, co veřejně hlásá, že člověk se k stáru rozhodne buď pro antidepresiva, nebo pro humor, a jsem skálopevně přesvědčená o tom, že zrovna on má už v šuplíku nočního stolku zásoby lexaurinu.

A já vlastně nejsem ani humoristka. Na druhou stranu, pokud jsem v životě měla dosud nějakou kliku, pak v tom, že se mi v zácpě na dálnici zjevilo loni v létě slovo malule.

Takže přece jen mám trochu té malule.

Bez obalu, bez sušenky, ale s tajemným copyrightem.

 

Další sloupky

© Dora Kaprálová

Diskuse

Vložil: Veronika Štefanová, 02.02.2022 07:10
Kaprálová, Dora: Malule
Krása, děkuji, moc ráda čtu Vaše texty.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1081x

Inzerce