Žamboch, Miroslav: Veterán

Žamboch, Miroslav
Veterán

recenze sci-fi

Miroslav Žamboch se vrací do světa svého románu Seržant. A už obálka, která obsahuje oblíbené autorovy motivy (hrdinu, krásnou ženu, zbraně a především víno), slibuje, že se alespoň částečně vrací i ke kvalitě knih, které jej proslavily.

Dlouhý návrat do světa nejkratšího románu
Miroslav Žamboch
: Veterán. Triton, Praha, 2021, 440 s.

Na začátku tisíciletí byl Miroslav Žamboch (nar. 1972) prudce stoupající hvězdou české fantastiky. Půdu si připravil akčně laděnými fantasy povídkami a zazářil ve sborníku Poslední bere vše (2000). Následovala spanilá jízda úspěšných a zároveň podařených románů i povídkových sbírek – Na ostřích čepelí (2001), Ostří oceli (2002), Bez slitování (2003), Na křídlech tornáda (2004), Líheň (nejprve ve dvou svazcích 2004–5), Drsný spasitel (2007) či Predátoři (2007). Součástí této žambochovské vlny, kdy se čtenáři mohli po každém autorově textu doslova utlouct (jak dokládá sborník divokých povídek Megapolis, vydaný nejprve jako e-kniha), byl i krátký román Seržant, který ocenila Akademie SFFH jako nejlepší český román roku 2002.

Kniha obsahovala vše, co tehdy dělalo Žambocha tak výjimečným. V obecné rovině letmo načrtnutý, přesto fascinující svět; morálně silného hrdinu, který má více než jen trochu romantickou duši; a neustávající akci. V té konkrétní pak scénu z turnaje, pro Žambocha v podstatě povinnou, a dívku v nesnázích. Výsledkem byla dokonale stručně, ale přesto doslova živelně podaná okamžitá klasika domácí dobrodružné fantastiky.

Od té doby však uběhlo hodně vody a Žamboch se stal jedním z těch autorů, kteří se chytili do pasti vlastních oblíbených cyklů a postupů. Především příběhy kdysi nejzajímavější autorovy postavy Baklyho – brutálního lidského stroje na zabíjení zdánlivě bez svědomí – se zvrhly v mechanické vrstvení stále bizarnějších překážek a mnohonásobných přesil, které musí titulní hrdina na poslední chvíli (a nudně) překonat. K tomu se přidaly i komplikace: například rozhodnutí nečlenit knihu do kapitol (až odstrašující obří masa textu v románu Zakuti v oceli z roku 2016) nebo zvláštní kompozice některých vět – což se plně projevilo v posledních baklyovkách (Hledání smrti a V objetí smrti z let 2018 a 2019).

Posledně zmíněný problém se objevuje i v novince Veterán; jen v menší míře. Některé obraty vypadají, jako kdyby autor dával redaktorovi dvě možnosti a ten ponechal v textu obě („platí pro magii, moc“ nebo „zabil, zavraždil“), a místy působí až jako parodická řeč populárních skaveních padouchů ze světa Warhammeru. Naštěstí je přebíjí od začátku chytlavý děj.

Je trochu paradoxní, že pokračováním na autorovy poměry extrémně krátkého Seržanta je i na autorovy poměry velmi rozsáhlá trilogie, jejímž je Veterán prvním dílem. Odehrává se několik staletí po Seržantovi; lidstvo nastartovalo expanzi a proniká stále dál do Pustiny, prosycené syrovou a nebezpečnou magií. Max Bronštejn je obyčejný voják, který přežije střet, na jehož přežití upřímně řečeno neměl nárok. Ovšem ve vojenském špitálu si s ním doslova pohráli – jak moc, to zjišťuje na opušťáku v rodném městě. Posmutnělé poflakování a bolestné ohledávání trosek bývalého bezstarostného života (doplněné o občasnou pomoc kamarádovi pohybujícímu se za tenkou hranou zákona a nelegální obstarání léků nemocné matce) u Maxe brzy vede k prozření, že jediným domovem je pro něj armáda. Konkrétně výcvik u nově se tvořící tankové jednotky, která má být hlavní zbraní lidstva v boji s Pustinou. Ovšem zároveň cílem intrik těch, kteří hledají ve všem výhodu nikoliv pro druh, ale pro sebe samotné…

Znalost Seržanta není v podstatě nutná. Narazíme jen na pár zmínek, které jsou ovšem v rovině obecných historických poznámek – asi jako když nemusíme nic moc vědět o Žižkovi, abychom si vychutnali román zasazený do prvorepublikového Žižkova. Ta zmínka není náhodná. Veterán totiž ve svých nejlepších pasážích víc než klasické žambochovky (k nimž má sklony spíše ve své druhé polovině) připomíná román inspirovaný první světovou válkou a pojednávající o legionářích vracejících se domů do malých městeček nebo dělnických čtvrtí, plných pavlačí, kde neustále pleská ve větru sušící se prádlo a všichni nad třicet mají křečové žíly. I jména postav jako by odkazovala kamsi do první poloviny dvacátého století: narazíme nejen na hrdinu Bronštejna, ale i na místního udavače Rosenkrance nebo na paní Blažkovou, která pomůže spíchnout šaty do společnosti, když je třeba.

Kontrast s tradičními „fantasy“ jmény dalších postav je vlastně milý – podobně jako prolínání fantasy a sci-fi motivů, představovaných především Chandrekosovou mezí. To je princip, který říká, že čím složitější předmět, tím snadnější je jeho magická destabilizace (proto mají ve světě románu stále velkou roli chladné zbraně). Tenhle princip mimochodem pohání pokrok, protože ty nejlepší mozky se snaží přijít na to, jak techniku, jedinou lidskou výhodu tváří v tvář Pustině, co nejlépe stabilizovat. Veterán začíná jako příjemně komorní historky prvorepublikové galerky, jejíž příslušníci si občas odskočí na válečnou frontu a sem tam vyjednávají s čaroději. Po všech těch téměř neporazitelných hrdinech je Max Bronštejn osvěžující změna. A navíc má Žamboch v kapse další trumf – Max totiž pomalu vlivem brutální léčby, která mu zachránila život, začíná otupovat a ztrácet zájem o život. Nad vodou ho drží jen vřelý vztah ke stárnoucí matce. A je přitom jasné, že ta vzhledem k žánru dlouho nevydrží…

Je pravda, že kniha je zbytečně dlouhá (a dvě v rychlém sledu vydaná pokračování Kapitán a Válečník jsou ještě delší). Stejně tak je pravda, že ve chvíli, kdy se má příběh rozběhnout do epických dálav, povážlivě ztrácí tempo. Také je pravda, že autor občas vysvětluje věci opožděně nebo zbytečně (a o „vtipných“, avšak nekoncepčních poznámkách pod čarou raději pomlčíme). Ale onen civilní, v dobrém slova smyslu maloměstský rozměr je skutečně u Žambocha něčím novým. V něco takového už jsme u něj snad ani nedoufali. Po dočtení knihy tak po dlouhé době převládá spokojenost.

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 77 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.