Vznětlivá. Tak lze popsat románovou prvotinu Taková je Sarah francouzské spisovatelky Pauline Delabroy-Allard, která svým zpracováním žánru milostného románu upoutala pozornost literární kritiky, ale i porot francouzských literárních cen. Příběh o lásce, posedlosti a také o vztahu dvou žen v překladu Venduly Pazderové vydalo jako svou první publikaci nové české nakladatelství Incipit, které tím dalo zřetelně najevo, jakým směrem se jeho produkce bude ubírat. Příběh, rozdělený do dvou částí, doprovází černobílá ilustrace Adély Marie Jirků, jež decentně doplňuje poetiku textu.

Vznětlivá ve smyslu vznícení schopná je i hlavní hrdinka Sarah, která nenadále, ale definitivně naruší „normální“ život vypravěčky, mladé matky a učitelky, jejíž jméno v průběhu celého děje nezazní ani jednou. Sarah je jiná, hlasitá, živá, roztržitá. To, že se do sebe obě ženy zamilují, nečeká ani jedna z nich. Jejich láska se stane šílenou posedlostí, nekontrolovatelnou život ohrožující chorobou, jež podobně jako leknín v Pěně dní Borise Viana v sobě kromě něhy a citu ukrývá i smrtelnost. Vznětlivost symbolizovaná Sarah na jedné straně a pojem latence, o jehož definici se vypravěčka stále znovu pokouší, na straně druhé společně vytvářejí dějové napětí otřásající vším, co obě ženy dosud znaly.

„Ptám se jí, jak by definovala slovo latence. Trochu skloní hlavu, když jí vysvětluju, že se mi to slovo objevuje jako v dvojexpozici na všech obrazech z mého života, že ho nemůžu dostat z mysli, že nevím proč, ale jsem jím posedlá. Odmlčí se a: ,Je to čas mezi dvěma velkými, důležitými událostmi.‘“ (s. 22–23)

Spád děje je úderný, text se dělí do krátkých úseků, které udávají tempo. Autorka se vyvarovává dlouhých popisů, nevěnuje se scenériím, místo toho ponechává prostor pro nevyslovené. Román se vyznačuje běžným, civilním jazykem, charakteristickým prvkem je ale i opakování a také již zmíněná střídmost, jež se místy mísí s propracovanými jazykovými obrazy a metaforami. Přítomný čas narativu činí text živějším a přilnavějším, zároveň však znemožňuje vypravěčce držet si od událostí odstup a pomalu ji nechává se ve víření této fatální lásky utopit: „Chce jít do kina, chce se milovat, chce, abychom potom usnuly v objetí, chce si na pár hodin přestat psát a nemluvit spolu, chce jít na japonské jídlo, chce společně jet na víkend na venkov a trochu si odpočinout, chce, abych přestala plakat, chce jít na večírek beze mě, chce nemít žádnou zodpovědnost, chce být lehká, chce být volná.“ (s. 81)

Dějový zvrat předcházející druhé části a vypravěččinu neplánovanému odjezdu do Itálie prudce mění charakter vyprávění. Děj se stává nejasným, mnohem více se soustřeďuje na jednotlivé repetitivní události, zprostředkované úsečným a fragmentárním vyprávěním ženy, jež sama nedokáže čelit realitě a upadá do nebezpečné monotónní apatie.

Láska k ženě: bouře
Nelze říct, že by kniha Taková je Sarah přímo převracela zavedené zvyklosti milostného románu. Nevyhýbá se klišé osudové lásky: děj přesně kopíruje vztahovou křivku od vzrušujícího zamilování přes divokou lásku až k bolestnému vystřízlivění. Specifičnost poetiky Delabroy-Allard tkví v tom, že vypravěčce skrze jazykové obrazy a metafory umožňuje nepřímo předvídat bolest a nebezpečí, které se v tomto milostném vzplanutí ukrývají.

Zajímavá je i kompozice, tedy rozdělení knihy na dvě části. Zatímco první je charakteristická lehkým optimismem a zamilovanou rozrušeností, druhou lze popsat jako surově bezútěšnou. Nekonvenční je i postava ženy, jež děj vypráví. Ta se ve svém vlastním pojetí stává hlavně milenkou, až poté je matkou. Její mateřská láska, jakkoli silná, nedokáže překonat cit, jejž chová k Sarah. Dítě zůstává v ději bezejmennou dcerou, o které se nedozvíme téměř nic. Stejně tak nám zůstává utajen pohled samotné Sarah na vztah a jeho vývoj, vše totiž známe jen zprostředkovaně od její milenky, jejíž střídmá výpověď odhaluje jen střípky společné romance.

Román Pauline Delabroy-Allard je výjimečný svou strohostí, umocňující emoční rozklad vypravěčky a celkovou rezonanci příběhu. Právě to nevyslovené zůstává viset mezi řádky a nechává čtenáře s možnými vyústěními textu samotné. Přestože autorka vychází z jisté univerzálnosti milostných příběhů, zaujme literárním tónem, který je odrazem divokého proudu příběhu. Vypravěčka umožňuje poznat nejen Sarah, ale i touhy, strachy, nejistoty a vzrušení spojené s láskou mezi dvěma ženami. Právě proto, že se nejedná se o klasické „coming of age“ čtení, které tradičně v queer narativech dominuje, ale příběh dvou dospělých žen, jež lesbický vztah nikdy před tím neměly, je vyvrcholení děje o to drastičtější. Tato jiná, ne-heteronormativní, životní realita dělá text výjimečným i v tom, že implicitně zahrnuje i další motivy jako coming out, reakce okolí, vyrovnání se s vlastní sexuální orientací a podobně, jež se v textu objevují jen v náznacích, ale přesto jsou zde přítomné. Avšak díky tomu, že tyto problémy autorka nechává v pozadí, je děj přístupný i těm, kteří nemají stejné zkušenosti jako obě aktérky, a lze ho číst i prostě jako příběh o nebezpečném a zběsilém vzplanutí mezi dvěma lidmi.

Taková je Sarah není banální romance, ale sofistikované literární dílo o vztahové závislosti a o vyrovnávání se s absencí vzájemné blízkosti. Je ojedinělou vlaštovkou na českém literárním poli, kde queer autoři a autorky i literární díla stále představují spíš raritu než trend.