Safranski, Rüdiger: Nietzsche

Safranski, Rüdiger
Nietzsche

recenze filozofie

Německy důkladný rozbor se snaží postihnout co nejvíce protikladných fazet díla proslulého filozofa, ale také psychologa, na kterého je dodnes neprávem svalována zodpovědnost za největší zločiny 20. století.

Proč je Nietzsche nejčtenější filozof
Rüdiger Safranski
: Nietzsche. Biografie jeho myšlení. Přel. Pavel Váňa. Centrum pro studium demokracie a kultury, 2022, 316 s.

Filozof Friedrich Nietzsche (1844–1900) má u leckoho i dnes krajně nepříznivou pověst, a to i kvůli výrokům jako „Osvobozený člověk, jakž teprve osvobozený duch, šlape po opovržlivém blahobytu, o kterém sní kramáři, křesťané, krávy, ženy, Angličané a jiní demokraté.“ Dokonce i v současnosti stále vycházejí knihy, které jej činí nepřímo odpovědným za zločiny nacistů, viz publikaci Intelektuálové a masy: Pýcha a předsudky v kruzích literární inteligence 1880–1939 (Academia 2020), jejíž autor, britský literární kritik a literární historik John Carey, o Nietzschem soudí, že to byl „zoufale omezený a nenaplněný člověk“, jehož koncepty uskutečňoval Adolf Hitler.

Naštěstí ale najdeme i knihy, které se snaží Nietzscheho myšlenkový odkaz zhodnotit vyváženěji. Ta nejnovější nese název Nietzsche: Biografie jeho myšlení. Sepsal ji německý filozof Rüdiger Safranski (nar. 1945), kterému už před dvěma lety vyšla výborná biografie Goethe. Umělecké dílo života (CDK 2020). Na rozdíl od minulé knihy se ale tentokrát Safranski věnuje životním osudům svého hrdiny jen okrajově, v kusých fragmentech a dobových citacích, ale přesto více než třeba důkladná monografie Pavla Kouby Nietzsche: filosofická interpretace (OIKOYMENH, 2006).

Čtenář Safranského knihy se tak mimo jiné dozví, že mladý Nietzsche u svých spolužáků vyvolával takový respekt, že se před ním neodvažovali pronést hrubého slova; a že krátce před svým psychickým zhroucením tančil nahý ve svém pokoji jako indický bůh světa Šiva, jak prý spatřila hostinská klíčovou dírkou. Naopak slavná scéna zachycující Nietzscheho zapřaženého do vozíku, na němž stojí Lou Andreas-Salomé svírající bičík, zařazena není.

Autor se soustředí především na vývoj Nietzscheho myšlení, které prošlo mnoha odlišnými obdobími. Proto jej Safranski označuje za „Protea filozofie“, který na svém divokém, neohroženém lovu sledoval celou řadu témat, jichž se nedokázal vzdát. A právě tato nápaditost dodnes fascinuje celý svět. Nietzsche je v současnosti snad nejčtenější filozof vůbec, tvrdí autor.

Jednotlivé fáze filozofova myšlení jsou v knize líčeny takřka jako pověstný pohyb kyvadla. Nietzsche začínal přísnou filologií, disciplinovaně, racionálně, oddaný vědeckému étosu, ve kterém hledal prostředek k dosažení kázně. Avšak právě v srdci klasické filologie, při analýze řecké tragédie, se ho až „zmocnilo“ nadšení pro hudbu Richarda Wagnera. Probouzí se v něm vášeň pro mýtus, který vnímal jako pokus zapříst „rozhovor s přírodou“, protože člověk nechce zůstat se svým vědomím sám. Poznání pro něj v té době znamená uvést v pohyb „celé vojsko metafor“.

Následuje „chladný protiúder“: konec s přeceňováním umění a s neurčitými city. Nietzsche si předepisuje „kúru střízlivosti, racionality a chladné psychologie“. V další fázi se stává „fenomenologem impresí“ a tvrdí, že se musíme „stát dobrými sousedy nejbližších věcí“, aby později prohlásil, že chce „filozofovat kladivem“. V této části autor vyzvedává Nietzscheho vnímání filozofie jako jakési laboratoře, kde se experimentuje s různými postoji k životu a ke světu s výsledkem, že „člověk může ve svém konání a zříkání se, ve svých perspektivách a rozhodnutích spatřovat svůj odraz a cítit se pochopen v duchovním prostoru, kde sice problémy nelze s konečnou platností vyřešit, ale dá se pro ně nalézt jazyk“.

Jednu kapitolu pak Safranski věnuje Nietzscheho recepci u Adorna, Martina Heideggera, Michela Foucaulta či Richarda Rortyho. Dodejme, že u nás se k jeho odkazu v současnosti hlásí například Tomáš Halík, ale též vycházející hvězda české filozofie Tereza Matějčková, která jej ze všech myslitelů obdivuje asi nejvíce. („Byl to takový přecitlivělý radar, který všechno na sobě prožil a hned se proti tomu prožitku obrátil, a tím z každé zkušenosti hodně vyždímal,“ uvedla o něm v rozhovoru pro časopis Host.)

Českou recepci nechává Safranski nepřekvapivě stranou, ale do hloubky se věnuje té německé. Píše zvláště o dřívějších nietzscheovských badatelích, jako byl spisovatel a profesor germanistiky Ernst August Bertram (1884–1957). Jeho kniha Nietzsche. Versuch einer Mythologie (Nietzsche. Pokus o mytologii) z roku 1918 byla nejvlivnějším meziválečným výkladem Nietzscheho myšlenek. I Bertram se později podílel na zneužití Nietzscheho ve prospěch nacistů, ovšem Safranski vynakládá velkou snahu, aby doložil, že tento novější výklad nutně nevyplýval z Bertramovy dřívější „grandiózní knihy“, jejíž anglické či francouzské překlady stále vycházejí. Jako by ji tak chtěl zachránit před Bertramem samotným…

Pavel Kouba zakončil svoji výše zmiňovanou knihu tvrzením, že pro Nietzscheho se svět vyznačuje sounáležitostí různých významů, které se navzájem potírají. Zásadním rysem tohoto světa je dvojznačnost všech jeho aspektů, které můžeme uchopit jen z protikladných, neslučitelných perspektiv. Safranski končí u podobných paradoxů, které se ale týkají jeho hrdiny samotného. Nietzsche za každou „pravdu“ umístil velký otazník, avšak již samotný tento otazník byl pro něj „absolutní pravdou“. Zvěstoval smrt Boha, pak ale na jeho místo přesunul své nejvyšší hodnoty. Zkoumal nemorální prameny morálky a přednesl kritiku morálky, která byla sama o sobě do značné míry morální… Safranského kniha pomáhá pochopit, jak při snahách o porozumění velkému filozofovi tyto póly udržet pohromadě.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 67 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.