Platzová, Magdaléna: Vzkaz z evropské hranice

Platzová, Magdaléna
Vzkaz z evropské hranice

sloupek beletrie česká

Nebylo to v pralese mezi Běloruskem a Polskem, ale na prvním terminálu pařížského letiště Charlese de Gaulla. Nikdo po nás nestřílel. Přesto ve mně překročení této evropské hranice v době pandemie zanechalo dojem, o který bych se ráda podělila.

Vzkaz z evropské hranice

Abych nebyla podezírána z lehkomyslnosti, musím předeslat, že do Srbska jsem z domovské Francie nejela na výlet, ale z rodinných důvodů.

Udivila mne už mapka, kterou mi před zpátečním letem z Bělehradu do Paříže zaslala společnost Air France, aby mi pomohla zorientovat se v nejnovějších francouzských předpisech. Nevěřícně jsem si obrázek prohlížela, porovnávala s jinými obrázky, zvětšovala. Opravdu, bylo to tak: Francie a celá Evropská unie byla zelená. Stejně jako Švýcarsko, Saúdská Arábie, Argentina, Austrálie a dalších čtrnáct zemí. Ve vysvětlivkách stálo, že v těchto zemích „není aktivní cirkulace viru a nevyskytují se zde jeho potenciálně nebezpečné varianty“.

Země prý byly roztříděny na základě epidemiologických dat dostupných k šestému lednu. Nevím, jak na tom byli tou dobou v Saúdské Arábii, ale lze si snadno dohledat, že Francie hlásila k tomu dni 261 481 nakažených s týdenním průměrem přes 200 000. A čísla den ze dne stoupala. Opět se zavedlo povinné nošení roušek i na ulici. Červené (podle vysvětlivek země s aktivní cirkulací viru a výskytem nebezpečných variant) byly: Afghánistán, Jižní Afrika, Bělorusko, Botswana, Svazijsko, Spojené státy americké, Gruzie, Mauricius, Lesotho, Malawi, Moldavsko, Černá Hora, Mosambik, Namibie, Nigérie, Pákistán, Kongo, Rusko, Srbsko, Surinam, Tanzánie, Turecko, Ukrajina, Zambie a Zimbabwe.

Oranžových zemí bylo jen pár a jejich definice zněla, že „nejsou červené ani zelené“.

V Srbsku bylo k 6. lednu hlášeno 9 122 nových případů s týdenním průměrem 4 330. Pokud správně počítám, pak měla Francie v přepočtu na počet obyvatel k tomu datu více než dvaapůlkrát více nakažených. Kamarádi jsou zelení, nekamarádi červení, s covidem to nesouvisí, nebo ne vždycky. Taková mapka může pěkně otřást důvěrou v pravdivost informací. Z Air France také psali, že k návratu do Francie potřebuji negativní test a důkaz o třech dávkách očkování. Pokud bych nebyla očkovaná, musím do dvoutýdenní policejně hlídané karantény. Před nástupem do letadla jsme, jak je dnes běžné, prošli dvěma kontrolami všech dokladů, vyplnili příjezdový formulář a ještě jeden, který se vyplňuje on-line. Kontrola byla poctivá, ale nevybočovala z normálu. Rodeo vypuklo až po přistání.

Už ve vchodu do letištní budovy se skvěly dvě cedule, zelená a červená. Každá ukazovala do jiné uličky, vytvořené z přenosných sloupků, které se klikatily v tak krkolomných zatáčkách, že i s malým kufříkem měl člověk co dělat. Jejich účelem zřejmě bylo nás zbrzdit. Na červené ceduli stálo: Neočkovaní. Na zelené: Očkovaní. Pro analfabety tu byla dohlížitelka, která pronikavým hlasem vykřikovala: „vaccinated, unvaccinated“ a ukazovala doprava a doleva. Bylo to potupné. A nemohla jsem si pomoci, aby mi na mysl nepřišlo jiné třídění lidí, hluboce vryté do společné evropské paměti. Francouzští státní úředníci, zřejmě povzbuzeni nedávným výrokem prezidenta Macrona, že neočkovaným „řádně zatopí“, jsou očividně historií netknuti. Jinak by nemohli zinscenovat podobnou situaci. Dva srbsky hovořící muže za mnou, dle jejich poznámek soudě, napadlo přesně totéž co mne.

Samozřejmě nám nešlo o život. Ale člověk si najednou dokázal představit, jak snadné je stát se číslem, kusem, něčím, co nemá jinou hodnotu než tu, která je mu přisouzena státní mocí. Kritérium je celkem lhostejné. Očkovaní a neočkovaní, tlustí a hubení. Důležité je přiřadit znaménko plus nebo minus. A vytvořit řadu měnících se předpisů, takže vystresovaní lidé ztratí orientaci a schopnost vidět věci v celku. Pak se může snadno stát, že očkovaný neočkovanému rozbije pusu nebo naopak. V mlze, která nás obklopuje, je jasné jen jedno: ten druhý je nepřítel.

Na konci uličky čekala první kontrola: pasy, povolení k pobytu, očkovací průkaz, výsledek testu. Další následovala asi o dvě stě metrů dál. A tak to pokračovalo. Když jsem počtvrté předkládala všechny papíry, smála jsem se (jsem z Evropy, očkovaná, negativní, mohla jsem si dovolit se smát): „S vámi se člověk nenudí!“ „Nejsme poslední,“ odpověděla úřednice a opravdu, ještě nás čekala klasická policejní kontrola před zasklenou kukaní. Všechno, co předcházelo, bylo vlastně navíc.

Co tím chce Evropa, potažmo Francie těm, kdo do ní přijíždějí zvenku, říct? O jaké nejistotě vypovídá, když chcete pětkrát vidět tytéž papíry?

Ne abyste mi špatně rozuměli. Jsem za vakcínu vděčná a domnívám se, že uchránila od nemoci a předčasné smrti spoustu lidí, včetně mých nejbližších. A vůbec nejsem přívržencem spikleneckých teorií. Ale jsem si jista, že ty dvě uličky a opakované kontroly nespadají do sféry ochrany zdraví. Jsou to varovné signály. S covidem mají společný jen výchozí bod.

 

Další sloupky

© Magdaléna Platzová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1082x

Inzerce