Melancholické přemítání o smrti
Sabuchová, Alena: Šeptuchy

Melancholické přemítání o smrti

Na hranici mezi Polskem a Běloruskem, minulostí a přítomností, křesťanstvím a pohanstvím, magií a realitou se nachází oblast Podlesí (v překladu je použita forma názvu Podlasí). Místní si tam chodí k šeptuchám pro radu ohledně zdraví i s prosbou o magickou pomoc se sháněním ženicha nebo dosažením pomsty. Jak život v místě, kde se zastavil čas, vnímají dvě dospívající dívky, hledající své místo ve světě?

Slovenská spisovatelka Alena Sabuchová (*1989) debutuje na českém trhu románem Šeptuchy, který zavádí čtenáře na polsko-běloruské pohraničí, kde se jedinečně snoubí pohanství a křesťanství, minulost a přítomnost, realita a magie. Podlesí je kraj opředený tajemstvím, za jehož závoj čtenář nahlíží prostřednictvím příběhu o dospívání dvou dívek – hrobařovy dcery Doroty a její kamarádky, která vyprávění v ich-formě zprostředkovává, aniž by odhalila své jméno. Strasti dospívání jsou doprovázeny útržky ze životů tamních obyvatel, líčením zvyků a zvláštní podoby víry, kterou stejnou měrou formuje katolická církev i hluboce zakořeněná pověrčivost. Dívky stojí na hranici obou světů, jsou součástí Podlesí a zároveň se z něj snaží vymanit. V postavě Doroty je ztělesněna esence kraje, což ji paradoxně staví na okraj tamní společnosti – a společnosti vůbec. Svět kolem sebe vnímá jinak než všichni ostatní, vídá mrtvé a naslouchá jejich hlasům, aniž by jim rozuměla, a nikdo z Podlesí zase nechápe ji.

Téma knihy, které se s nadsázkou dá shrnout slovem tajemno, zdůrazňuje autorka i stylem, a to jak v rovině strukturální, tak vypravěčské. Román je rozdělen do tří částí, které jsou uvedeny slovníkovými hesly mor, šeptuchapanychida. Jinak je psaný víceméně jednolitě, členěný pouze vynechanými řádky, jež signalizují přesun od jednoho myšlenkového toku k jinému. Proud vyprávění plynule přetéká a pouze v okamžicích, kdy se vrací k dříve opuštěné myšlence, si čtenář uvědomí, že ho text odnesl jinam. Jednotlivá vlákna vyprávění se proplétají, postavy a epizody z jejich životů krátce vyplouvají na povrch, než je upozadí jiný záblesk příběhu. Stejným způsobem funguje i samotný vypravěč, který se od náctileté dívky s úzkým fokusem prolíná do téměř odosobněného všeobecného vědomí Podlesí, jež je patrné v pasážích líčících události a rozhovory, kterých vypravěčka nemohla být svědkem.

Úskalí netradičních postupů
Romány pochopitelně nemusí mít strukturu vyprávění, která se učí ve škole – úvod, zápletka, vyvrcholení a rozuzlení. Nemusí být ani lineární, klasici postmoderny a magického realismu (za všechny jmenujme např. Salmana Rushdieho) mistrně ukázali, jak je možné z jednotlivých pestrobarevných střípků skládat mozaiku. U Aleny Sabuchové to však úplně nefunguje. Jednotlivá vlákna příběhu – epizody z osudů lidí v Podlesí – sice splétá dohromady jako cop, ten se ale ve výsledku třepí a rozpadá. V jednotlivých krátkých vhledech představuje poměrně velké množství postav, nevěnuje jim však dost prostoru na to, aby čtenáři utkvěly v paměti. Vypravěčský styl v něčem připomíná proud vědomí: asociativně přebíhá od tématu k tématu, vrací se či myšlenkově přeskakuje daleko do budoucnosti. Naťukává velké množství zajímavých témat, ale kolem všech se jen mihne, nerozpracovává je, neprohlubuje. Šeptuchy, které daly celé knize název, jsou odbyty v podstatě jen okrajovou zmínkou, což je s ohledem na jejich kulturní specifičnost škoda.

Autorka se snaží Podlesí líčit jako místo, kde je pohanská magie přirozenou součástí života, nedává důraz na zvláštnosti kraje, ředí tajemno četnými zmínkami o Kauflandu a fascinací dospívajících dívek časopisem Bravo a dělá to vše tak dokonale, že z toho vychází román všední. Zážitek z poznávání něčeho neznámého tak mají pouze ti, kteří vyrůstali v nějakém větším městě a nemají vlastní zkušenosti s touláním po lesích a lukách, autobusy, co jezdí jenom jednou za hodinu, a prostředím, kde každý zná každého.

Talent, který je nutno brousit
Autorce nelze upřít obratnost ve využívání jazyka, v knize můžeme nalézt četná zajímavá obrazná pojmenování a přirovnání, jazyk je téměř lyrický. S poetickým vyjadřováním jde ruku v ruce důraz na sepětí s přírodou a starými zvyky, prolínání mystična s vírou a patrná fascinace smrtí. Šeptuchy jsou protkané rozjímáními o životě a jeho smyslu, uváděnými do kontrastu ke klasickému melodramatickému prožívání všedních starostí pubertálních dívek. Román není příliš dlouhý, a tak četnost hloubavých rozvah může vést k přesycení. Lépe by se daly vychutnat a vstřebat, kdyby nebyly vršeny jedna na druhou a až příliš často zakončeny zvoláním typu „tak to prostě je, nikdo vám to nevysvětlí“. Možná se autorka až příliš snaží zprostředkovat čtenáři ledabylost, s jakou obyvatelé Podlesí přijímají zvláštnosti života ve svém kraji; ve výsledku to však vyznívá poněkud hluše.

Český překlad je oproti originálu ochuzen o fotografickou přílohu, která – alespoň dle autorčina doslovu – měla ilustrovat život v Podlesí. Co naopak nechybí, je slovníček nabízející nejen překladové ekvivalenty, ale také objasňující význam vybraných slov a výrazů. Není komplexní (schází například překlad polské modlitby) a při čtení má málokdo chuť listovat tam a zpět, mnoho věcí se dá navíc poměrně dobře odvodit z kontextu. Z hlediska čtenářova pohodlí a i vzhledem k tomu, že slovníček není příliš rozsáhlý, by možná bývalo bylo příjemnější, kdyby se překlady a výklady vyřešily formou poznámek pod čarou.

Autorka románu si zvolila neotřelé téma, jehož potenciál bohužel zcela nevyužila. Jde hlavně o nešťastně zvolený název, který čtenáře navnadí a vytvoří jistá očekávání, jež jsou v závěru zklamána. Šeptuchy a jejich kultura nadále zůstávají tajemstvím a vzhledem k roztříštěnosti vyprávění se čtenáři klube na mysl nešťastná otázka „o čem to vlastně bylo?“. Šeptuchy při čtení jistě nepohorší – ba někdy i potěší –, bohužel však nenadchnou a nezanechají hlubší dojem. Možná ale někoho inspirují k cestě do Podlesí a to lze bezesporu brát jako pozitivní dopad tohoto díla.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Artforum, Bratislava, 2019, 200 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

60%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Jitka J.,

Poznámky pod čarou, pokud nejsou součástí autorského záměru, nepovažuji v beletrii za dobré řešení. Jinak s recenzí vesměs souzním.