Mikulecký, Jakub: Mezi disentem, undergroundem a šedou zónou

Mikulecký, Jakub
Mezi disentem, undergroundem a šedou zónou

recenze literární věda

Monografie přináší první komplexní pohled na neoficiální bulharskou literaturu v období socialismu. Autor objevuje nejen nové spisovatele a díla, ale snaží se také literaturu daného období demytizovat a zasazovat do širšího kontextu současných humanitních studií.

Bulharsko a neoficiální literární život „za totáče“
Jakub Mikulecký
: Mezi disentem, undergroundem a šedou zónou. Neoficiální bulharská literatura 1944–1989. Práce Slovanského ústavu AV ČR, Nová řada, sv. 55. Academia, Praha, 2021, 511 s.

V minulosti se nejednou stalo, že inciativa českých a slovenských bulharistů ovlivnila rozvoj bulharistiky i v samotném Bulharsku. Vždy šlo o objev témat, která domácí bulharistika z nějakého důvodu opomíjela, přehlížela či pokládala za marginální. To byl například případ Josefa Páty, který studií v Osvětě otevřel již v roce 1917 dodnes neukončený výzkum české účasti v bulharském kulturním životě, který Čechům na Balkáně přisuzuje úlohu tvůrců průkopnických učebnic, zakladatelů různých vědeckých, hospodářských i uměleckých oborů, zkrátka – tzv. civilizátorů. Další témata otevřela Věnceslava Bechyňová svou unikátní disertací České motivy v bulharské poezii nebo soubory studií o bulharském literárním baroku, jež bývají dodnes s úctou citovány. Danuše Hronková a Ján Koška pak přibližně v polovině šedesátých let minulého století vyzvedli ze zapomenutí bulharské průkopníky moderny, a tím podnítili řadu výzkumných projektů, jež bulharskou modernu jak doma, tak za hranicemi zcela rehabilitovaly.

Monografie Mezi disentem, undergroundem a šedou zónou. Neoficiální bulharská literatura 1944–1989 nabízí první – a to i v kontextu zahraniční bulharistiky a slavistiky, včetně samotného Bulharska1 – komplexně panoramatický pohled na neoficiální bulharské písemnictví v období socialismu. Staly-li se události v Maďarsku (1956), Československu (1968) a Polsku (1981) podložím pro vznik organizovaného disentu a samizdatu, který u nás a v Polsku finančně podporovala západní Evropa, v Bulharsku se disent omezil více méně na individuální aktivity jednotlivců. Objektem výzkumu knihy Jakuba Mikuleckého, odborného pracovníka Slovanského ústavu AV ČR v Praze, je literatura psaná „do šuplíku“, dále díla vydaná v samizdatu (uhlovým papírem, cyklostylem či na prvních xeroxech rozmnožované strojopisy textů, jejichž uveřejnění v oficiálních nakladatelstvích bylo nemyslitelné) a rovněž některá díla konfiskovaná, jejichž protitotalitní charakter vzbudil nevoli orgánů státní moci a jejích represivních složek. Literárněhistorický výklad, založený na analýze a interpretaci příznačných uměleckých textů, doprovází citáty z deníkových zápisků a dopisů, dobových periodik i dokumentů bulharské Státní bezpečnosti. Závěry jsou pak syntetizující povahy, díky čemuž může monografie sloužit i jako metodologické a materiálové východisko pro další, parciálněji a detailněji zaměřené studie. Z publikace byla záměrně vynechána problematika bulharské literatury mimo domov, neboť bulharskému literárnímu exilu bude věnována další samostatná autorova monografie, na níž již v současné době pracuje.

Literatura, která byla vyobcována
U recenzované knihy zaujme její nápaditá obálka, jež jako by byla výtvarnou nápovědou, obrazovou metaforou naznačující obsah. Obálce vévodí olej Lobotomie (1983) od bulharského surrealisty Ivana Petkova přezdívaného Turkata – kombinace dvou výřezů z celku výtvarného díla dostala zcela nový význam. Kuličku v menším výřezu lze chápat jako právě tu část literatury, která je vykazována, vydělována a vyobcovávána z lůna literatury oficiální, avšak která má současně jistou autonomii. Svým postavením vně může sledovat „velkou“ oficiální literaturu z nadhledu, z jakési nad dogmaticky uplatňovanou ideologii povznesené a vůči panujícímu „socialistickému realismu“ kontrakulturně vyhraněné pozice.

Kniha je autorovým prvním samostatným počinem svého druhu a k jejímu tématu J. Mikuleckého přivedlo doktorské studium, jak píše v Předmluvě (s. 13): „Když byl autor této knihy v roce 2016 během obhajoby své disertace o českém literárním undergroundu na plovdivské univerzitě v rámci diskuse dotázán na situaci v Bulharsku, tedy na existenci uvědomělého kontrakulturního milieu v rámci bulharské neoficiální literatury, odvolávaje se na názory bulharských badatelů, odvětil, že se podobný fenomén v socialistickém Bulharsku zřejmě neobjevil. Nechť je předkládaná monografie částečnou revizí starého tvrzení.“

Kniha je nejdříve opatřena přehledem metodologických východisek a dosavadního bádání (s. 14–30) a hutným historickým úvodem (s. 31–70). Ten pojednává o dějinném přerodu Bulharska po 9. září 1944, kterým se země dostala do bezprostřední sféry vlivu Sovětského svazu se všemi následky, jež tento vývoj přinesl (stalinismus, vznik režimních nakladatelství a s tím související politizace a státní kontrola všech oblastí kultury, likvidace opozice, znárodňování, kolektivizace atd.). V umělecké oblasti byl pak jediným všeobecně závazným a proskribovaným směrem tzv. socialistický realismus. Autor náčrt poetiky jeho „bulharských variací“ sine ira et studio podal na s. 57–70, jedná se o první český pokus vyrovnat se s tímto bulharistickým úkolem v demokratických poměrech po roce 1989. V rámci tohoto exkurzu byla, v českém kontextu znovu poprvé, naznačena složitá situace s carským dvorem sympatizujících autorů, aniž by tito novým režimem zavržení spisovatelé byli hodnoceni negativně či předpojatě (Fani Popova-Mutafova, Vladimir Vasilev, Stilijan Čilingirov, Zmej Gorjanin, Konstantin Konstantinov, Trifon Kunev aj.). Ostatně pro celou monografii platí, že Mikulecký zhusta rehabilituje osobnosti a jevy bulharského kulturního života, o nichž čeští bulharisté před rokem 1989 buď psali s odsudečností, anebo se jim záměrně vyhýbali, aby je nemuseli konformisticky dehonestovat.

Jednotlivé tematicko-genologické a sociálně-generační „sondy“ osvětlující umělecky různorodé projevy bulharské neoficiální literatury jsou zasazeny do dobových společensko-politických souvislostí, bez nichž by se čtení literárních textů jevilo jako komplikované, ba snad i zavádějící.

Objevování tvorby zakazovaných autorů
Kniha se po materiálové stránce jeví jako tematicky neobyčejně pestrá. Třebaže zde není místo pro důkladnou analýzu jednotlivých partií, upozorním alespoň na některé stěžejní badatelské náměty. Jsou to například vězeňská a lágrová literatura, posmrtně vydané historické romány zatracované Jany Jazovy, literatura deníková a memoárová, poetická konfese a zrod samizdatu v Ruse či bité mládí ve verších Veselina Tačeva. Zvláštní pozornost si zasluhuje výklad o literární antitezi budovatelského románu na příkladu šuplíkové novely – mimochodem umělecky velmi působivé – Chronika na žestokite dni (Kronika nelítostných dní) od ještě žijícího, dnes bezmála devadesátiletého autora Filipa Dachilova, která byla sice napsána již v roce 1968, ale vyšla až v roce 1994, a románu Pokrivăt (Střecha), napsaného v roce 1969 a vydaného až roku 2007, patrně nejslavnějšího bulharského spisovatelského exulanta Georgiho Markova. Vedle poezie a prózy se autor věnuje i dramatu (hrám na veřejných scénách neinscenovatelným), poetice mýtu a skutečnosti v poezii Konstantina Pavlova2 nebo vydavatelským peripetiím bulharské satiry v letech 1968–1989 (Radoj Ralin a jiní). V knize je rovněž osvětleno „literární podzemí“ Borise Christova jakožto prozaika (zde eventuální zájemce odkazuji na autorovu související stať o Christovových Mrtvolných skvrnách), dále málo známá literární tvorba turecké menšiny a fenomén tzv. obrodných procesů, poetika sofijského undergroundu (skupina Kukuv den) či „chtonických prostorů“ veršů Georgiho Rupčeva.3 Z dalších objevných témat monografie zmiňme ještě výklady o střetech románu Blagy Dimitrovy Lice (Tvář) s cenzurou, o protitotalitních vědeckofantastických dystopiích, o poetické tvorbě tzv. zastrčené generace osmdesátých let nebo o bulharských básnických palachiádách.

Publikace dostupná nejen bulharistům
Předností monografie Mezi disentem, undergroundem a šedou zónou je objev nových autorů a děl, ale také snaha reinterpretovat, demytizovat a nově kontextualizovat literaturu kdysi hojně překládanou, vydávanou a nejednou též účelově dezinterpretovanou. Všechny ukázky a citáty z literárních děl a jiných textů jsou v knize konsekventně uváděny s ohledem na českého adresáta, tedy v českém překladu (mnohdy dost náročném a po jazykové stránce přesném i stylisticky vytříbeném), čímž je kniha dostupná nejen bulharistům a slavistům, ale i širší odborné i laické veřejnosti. Díky těmto kladům má monografie potenciál vykonat v českém prostředí sui generis osvětovou misi – jednak může zájemce zasvětit do problematiky neoficiální bulharské literatury v letech 1944–1989, jednak může poprvé objektivně a bez někdejší marxistické předpojatosti v syntetizující zkratce pojednat o krásném písemnictví socialistického Bulharska, jehož český obraz býval ideologicky zkreslován, zplošťován a ochuzován.

 

1.V Bulharsku je pozornost věnována zejména disidentství jakožto osobitému historicko-politickému a společensko-kulturnímu fenoménu, avšak o alternativní umělecké literatuře, vyhranivší se vůči oficiální „socialistické“ slovesnosti, existují jen nečetné průpravné studie. Z monografických prací o disentu lze uvést např. knihy Natalije Christovy Специфика на българското „дисидентство“. Власт и интелигенция 1956–1989 г. (Specifika bulharského „disidentství“. Moc a inteligence v letech 1956–1989; 2005) a Българският случай. Култура, власт, интелигенция 1944–1989 г. (Bulharský případ. Kultura, moc, inteligence v letech 1944–1989; 2015).zpět 
2.Básníka do českého prostředí uvedla Dana Hronková malým výborem čtrnácti básní, jenž je součástí knihy Do příští trávy… Antologie moderní bulharské poezie od A. Dalčeva do 90. let 20. století. Praha: Petr Štengl, 2019, s. 89–103.zpět 
3.Ve dvojčísle časopisu Porta Balkanica (12, 2021, č. 1–2) poprvé vyšel kompletní překlad Rupčevovy poémy Tybaltova smrt od Vladimíra Kříže, v témže dvojčísle se nachází i Mikuleckého doplněk k recenzované knize, studie Náhorní plošina. Dystopické vize Vladimira Svintily; jméno spisovatele (1926–1998), jenž strávil několik let v komunistickém lágru Bogdanov dol, se v Mikuleckého monografii jen mihne (na s. 289–290) v kapitole věnované poezii „vnitřní emigrace“ Georgiho Mickova.zpět 

 

© Marcel Černý

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 6 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

78%čtenáři

zhlédnuto 345x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce