de Waal, Frans: Mámino poslední objetí

de Waal, Frans
Mámino poslední objetí

recenze přírodní vědy

Putovat po boku jednoho z nejvýznamnějších etologů posledních desetiletí emočním světem primátů a jiných živočichů nepřináší jen fascinující vhled do vnitřního života různých zvířat. Připomíná také to, jak scestné je odmítat emoce jako něco, co je ve srovnání s racionalitou podřadné, a ukazuje, že studiem emocí jiných savců, a nejen jejich, se můžeme leccos dozvědět i sami o sobě.

V moci emocí
Frans de Waal
: Mámino poslední objetí. Co nám emoce zvířat prozrazují o nás samých. Přel. Klára Mathé, Práh, 2020, 288 s.

Že by živočichové nebyli nic než instinkty ovládané nemyslící stroje, si dnes ve vší vážnosti myslí patrně jen málokdo, byť se v souladu s tím ne vždy chováme. Co ale skutečně prožívají? Mohou být smutní, šťastní či znechucení? Empatičtí? Pociťují vinu, vnímají nespravedlnost a plánují budoucnost? Chápou, co je to smrt? Uvědomují si své touhy a dokážou je kontrolovat? A pokud toho všeho schopní jsou a pokud se jejich emoce do určité, nebo dokonce do značné míry podobají těm našim, co z toho vlastně plyne? Měli bychom naše chování vůči nim nějak změnit? Je na místě uchýlit se k vegetariánství nebo zrušit zoologické zahrady? Na tyto a mnohé další otázky hledá ve své nejnovější knize Mámino poslední objetí (Mama's Last Hug, 2019) odpovědi proslulý nizozemský etolog a primatolog Frans de Waal (nar. 1948). Je až s podivem, že až do minulého roku vyšla v českém překladu pouze jediná z jeho mnoha knih, a to před půldruhou dekádou Dobráci od přírody (Academia, 2006) věnovaní evoluci morálky u primátů.

Emoce versus pocity
Jak naznačují výše položené otázky i podtitul recenzovaného svazku (Co nám emoce zvířat prozrazují o nás samých), pozornost se tentokrát upírá na emoce, jejich přítomnost či projevy u živočichů (zejména však u primátů) a jejich význam pro chování, rozhodování a vnitrodruhové i mezidruhové interakce. Studium emocí u živočichů je podle autora důležité i pro to, abychom lépe porozuměli sami sobě a různým společenským jevům: „Nejen, že nás emoce velmi zajímají, ony také formují naše společenství tak moc, jak si jen málokdy plně uvědomujeme. […] Jejich zkoumání [by] mohlo vrhnout světlo na celé lidské bytí, naše cíle a sny, i na naše vysoce hierarchická společenství.“ Hned v úvodu ovšem de Waal upozorňuje, že na rozdíl od některých kolegů klade důraz na přísné rozlišování mezi emocemi a pocity, z jejichž zaměňování pramení mnoho sporů. Emoce podle něj jsou „stavy jak tělesné, tak i psychické, […] které řídí naše chování, […] mají své spouštěče a jsou doprovázeny behaviorálními změnami, takže je možné pozorovat je i navenek, […] a v pocity [se promění] až když si je prožívající uvědomí.“ Pocity jsou vnitřní, subjektivní stavy, o nichž lze mluvit, ale bez jazyka zůstávají nepřístupné. Právě tento rozdíl nám umožňuje emoce na rozdíl od pocitů zkoumat i u jiných živočišných druhů. Jak Mámino poslední objetí jasně dokládá, výzkum na tomto poli v posledních letech výrazně pokročil.

V sedmi kapitolách de Waal emoce probere vpravdě důkladně. V té první, která objasňuje název knihy dojemným příběhem dlouholetého přátelství mezi člověkem a lidoopem (šimpanzí samicí přezdívanou Máma), sice teprve uvádí čtenáře do patřičného kontextu, nicméně už zde zazní některé zajímavé otázky, například zda jsou si lidoopi vědomi smrtelnosti (patrně ne), nebo jestli dovedou potlačovat svá nutkání, kteroužto schopnost někteří badatelé přisuzují jen člověku (rozhodně ano). Druhá kapitola je o něco veselejší. Zabývá se totiž smíchem a úsměvem, což ale není radno zaměňovat. Autor totiž přesvědčivě ukazuje, že i když se u našeho druhu oba výrazy postupně sblížily, jejich evoluční původ je odlišný: „Jeden [úsměv] započal jako výraz strachu a podřízenosti, který se vyvinul ve znamení absence nepřátelství a nakonec i náklonnosti. Druhý [smích] začal jako ukazatel hry, citlivý na hrubé zacházení a lechtání, pak se změnil v signál sblížení a dobrých pocitů, a dokonce legrace a štěstí.“

Od empatie k vědomí
Další zastávkou na putování emoční krajinou je empatie, respektive schopnost vcítit se do druhého. V této souvislosti dojde na proslulé zrcadlové neurony, soucit, altruismus, emoční nákazu, morálku (která je dle de Waala bez emocí nemožná) či naši tendenci napodobovat výrazy druhých, jež je pro empatii překvapivě důležitá. Autor to dokládá zajímavou studií, podle níž mají lidé s botoxem problém napodobovat mikrovýrazy jiných, a nemohou proto pociťovat, co cítí oni. A platí to i naopak. Podobných výzkumů, které ukazují, jak důležité je u primátů (včetně nás) napodobování, autor uvádí celou řadu. Empatie, soucit a pozitivní emoce jsou u nás jakožto silně sociálního druhu (a i u jiných savců) zkrátka důležité pro udržování společenských vztahů.

Na tom se však podílejí i emoce z jiné části spektra, jak de Waal podotýká v další kapitole, kde mimo jiné pojedná o vděčnosti, pomstě nebo odpuštění, ale i o vině, zahanbení či odporu. Právě odpor, respektive znechucení je velmi zajímavý v tom, že má jasný a velice dávný evoluční původ (ochrana před parazity, zkaženou potravou apod.), ale později se přenesl i do společenského kontextu: „Když nás politici chtějí obrátit proti našim spoluobčanům, například určitým etnickým skupinám, vytáhnou kartu odporu. Přirovnávají je ke zvířatům, která nesnášíme, a tvrdí, že páchnou jako ona.“ Zde de Waal upozorňuje v podstatě na totéž, před čím ve svém monumentálním Chování varuje americký biolog Robert Sapolsky, a není to zdaleka jediná věc, v níž se oba badatelé shodují. Zmínit bychom mohli i otázku svobodné vůle (ani jeden v ni příliš nevěří) nebo odvěký spor, jestli je pro náš druh válčení přirozeností, kterou máme doslova v genech, nebo se naopak jedná o fenomén mnohem novější (oba se shodují na tom druhém).

Pátá kapitola se věnuje naší hierarchické přirozenosti, agresivitě nebo touze po moci. V této souvislosti si autor neodpouští štiplavou kritiku Donalda Trumpa, který sám sebe s oblibou označoval jako alfa samce, nicméně dle de Waalovy etologické analýzy ne moc oprávněně. Stručně řečeno: „Alfa samec u primátů je mnohem komplikovanější a zodpovědnější bytost než pouhý násilník.“ Následující kapitola objasňuje například, jak zásadní rozdíl je mezi reakcemi založenými na emocích, které „procházejí filtry zkušenosti a učení“, a instinkty, respektive reflexivním chováním. Emoce jsou pro naše chování a rozhodování natolik klíčové, že se bez nich ani rozhodovat nedokážeme. Autor zde vysvětluje také koncept emoční inteligence označující (pro potřeby knihy) „interakci mezi emocemi a poznáním“ a ilustruje ho na smyslu pro spravedlnost, který se svou někdejší studentkou Sarah Brosnanovou slavně objevil u malp. Konkrétně se jednalo o zjištění, že malpy se o přijetí či nepřijetí odměny za vykonaný úkol rozhodují podle toho, jakou odměnu dostala druhá opice. Pokud lepší, nastal problém. Jak autor dodává, studie vyvolala poprask a obviňování z marxismu a snahy „dokázat, že spravedlnost je přirozená.“

Přirozeným závěrem knihy je otázka vnímání (v širším i užším smyslu) a vědomí. Potíž je hned v tom, jak vědomí vlastně definovat, nicméně dnes už v podstatě nepochybujeme, že jím mnohá zvířata v jisté míře disponují. S tím se však pojí určitá nepříjemnost. Jak bychom se k nim vlastně měli chovat? Podle de Waala jsou dnes „věda i společnost konečně připraveny zahodit mechanistický pohled na zvířata. Dokud jsme jej vyznávali, nikdo si nemusel dělat hlavu s etikou – v tom také bohužel spočívala jeho přitažlivost. Pokud jsou ovšem zvířata vnímajícími bytostmi, máme povinnost brát v potaz jejich situaci a jejich utrpení.“ Nezastává však žádné radikální názory. Nevyžaduje, aby se lidstvo stalo vegetariány, a ani on sám nemá problém s konzumací masa, ač uznává, že jeho spotřebu bychom měli omezit, a sám v podstatě nekonzumuje maso savců. Problém, vzhledem k našim stávajícím znalostem o vnitřním životě řady savců i ptáků, vidí spíše v tom, jak s těmito tvory zacházíme, ať už jde o podmínky chovu, přepravy či zabíjení. Co se týče zvířat žijících v zoologických zahradách, nepochybuje, že pokud jim poskytneme odpovídající podmínky, mají se tam dnes často lépe než ve volné přírodě. To však do značné míry souvisí s tím, že jsme svou činností řadě druhů natolik omezili či pozměnili přirozená stanoviště, že jsou pro ně skoro neobyvatelná.

Emoce jako orgány
Mámino poslední objetí sice doslova překypuje rozmanitými a veskrze fascinujícími příběhy ze světa primátů (včetně člověka) i jiných živočichů, avšak jeho poselství je poměrně jednoduché. Kniha je v podstatě jedním dlouhým argumentem ve prospěch existence emocí u zvířat, opak podle autora nedává smysl. Pokud u lidí i jiných živočichů pozorujeme podobnou emoci, je pravděpodobné, že obě dvě mají společný evoluční původ. Samozřejmě je možné, že u lidí mohou být některé emoce „vyvinutější, nebo je používáme v širší škále okolností, nejsou ale zcela nové.“ (Pro přesnost dodejme, že citace se přímo v textu týká jen některých emocí, ale lze ji vztáhnout i na zbytek.) De Waal dokonce zachází tak daleko, že emoce vzhledem k jejich nepostradatelnosti přirovnává k orgánům.

Kniha nicméně není jen přehledem aktuálních znalostí, ale poměrně hezky vykresluje i to, jak se názory vědců na emoce měnily v posledních sto padesáti letech. „Pro mě osobně otázka nikdy nezněla, zda zvířata mají emoce, ale jak je mohla věda tak dlouho přehlížet. Původně se jim věnovala – vzpomeňte si na Darwinovu průkopnickou knihu [Výraz emocí u člověka a u zvířat, poprvé vyšla roku 1872, česky naposledy 2020] – v nedávné době je však zcela ignorovala. Proč jsme se tak usilovně snažili popírat něco tak jasného, nebo se tomu dokonce vysmívali?“ ptá se autor v závěru knihy. Je pravda, že ještě před pár desetiletími byly úvahy o emocích u zvířat poměrně kontroverzní, avšak v posledních letech už je situace mnohem lepší, jak dokládají i jiní autoři (například Carl Safina). Přesto je z textu stále patrný silný sklon hned v zárodku potírat každou případnou kritiku (například ohledně antropomorfismu), což naznačuje, že autor si v minulosti prošel mnoha disputacemi s těmi, kteří s jeho názory nesouzněli.

Trochu na škodu knize podobného formátu je absence použitých zdrojů. Vzhledem k nemalému množství citovaných studií by bylo vhodné, aby se čtenář v případě zájmu sám mohl podívat na původní texty, aby si některá autorova odvážnější či spornější tvrzení sám ověřil, ale kritický nedostatek to není.

V souvislosti s výzkumem emocí by si větší pozornost zasloužily také výsledky moderních neurozobrazovacích studií, které autor zmiňuje jen letmo a jež na společný evoluční původ emocí vrhají nové světlo. Na druhou stranu je pochopitelné, že text nechtěl dále nafukovat. Koneckonců informace tohoto typu lze najít v již zmíněném Chování R. Sapolského, které mimoto detailněji rozebírá biologické základy našeho chování, čímž de Waalovu knihu, založenou spíše na příbězích z terénu a osobních zkušenostech, jež autor za celý život načerpal při pozorování primátů, krásně doplňuje. Všem zájemcům o problematiku emocí (u lidí i jiných živočichů) a přírodu obecně lze Mámino poslední objetí pouze doporučit.

 

Na podobné téma:
Peter Wohlleben
: Citový život zvířat
Eva Meijer: Řeč zvířat
Marc Bekoff: Emoce zvířat

© Pavel Pecháček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 60 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.