Wittstock, Uwe: Februar 33

Wittstock, Uwe
Februar 33

recenze historie

Mnozí spisovatelé hned po nástupu Adolfa Hitlera k moci pochopili, že v Německu pro ně již není bezpečno, známé pálení knih v květnu 1933 jim mělo dát za pravdu. Jak známí literáti prožívali první týdny po jmenování Hitlera kancléřem, přibližuje kniha s výmluvným podtitulem „Zima literatury“.

Zaostřeno na literaturu
Uwe Wittstock
: Februar 33. Der Winter der Literatur. C.H. Beck Verlag, München, 2021, 288 s.

Nástup německých nacistů k moci je poměrně dobře zmapován i v česky dostupné literatuře (R. Evans: Nástup Třetí říše, K. Heiden: Adolf Hitler – Cesta k moci, G. Knopp: Uchopení moci aj.), téma je pochopitelně zpracováno i v mnoha dostupných životopisech Adolfa Hitlera či v monografiích popisujících celé dějiny nacistické Třetí říše. Většina publikací se nicméně zaměřuje jen na politický, případně vojenský aspekt této problematiky a ostatní oblasti společenského dění zůstávají poněkud stranou. Svůj střípek do mozaiky, do níž je stále co doplňovat, v loňském roce přidal německý novinář a literární kritik Uwe Wittstock (nar. 1955). Jeho příspěvek nese název Februar 33. Der Winter der Literatur (Únor 33: Zima literatury) a Wittstock se v něm v souladu se svou dosavadní specializací zaměřuje především na to, jak nástup nacistů k moci vnímaly přední osobnosti německého literárního světa. Že se Wittstockovi podařilo zvolit zajímavé téma, dokládá asi nejlépe skutečnost, že loni se kniha dočkala hned čtyř vydání a vynikla i mezi mnoha knihami prezentovanými na tradičním frankfurtském veletrhu.

Uwe Wittstock představuje pro českého čtenáře zatím neznámé jméno, zaměřuje se především na německy psanou literaturu 20. století, má na svém kontě například monografie věnované Franzi Fühmannovi či Marcelovi Reich-Ranickému, ale také Karlu Marxovi, bez povšimnutí neponechal ani soudní procesy konané v souvislosti s vydáním románu Esra Maxima Billera. V souladu s moderními trendy literární kritiky autor vede na svých webových stránkách rovněž vlastní blog.

Wittstock knihu rozdělil na množství krátkých kapitol, z nichž každá je věnovaná jednomu dni v časovém rozmezí 28. 1. – 15. 3. 1933 (některé dny ovšem chybějí). Během tohoto krátkého období došlo ke dvěma zásadním událostem moderních německých ději, totiž k Hitlerovu jmenování kancléřem a k požáru Říšského sněmu, těm se však Wittstock věnuje spíše jen okrajově, zůstávají tak v pozadí. Nechává promlouvat především přední postavy soudobé literární scény, jejichž malá i velká dramata doplňuje zprávami z tisku, především notickami o pouličních násilnostech, při nichž umírali nejen příznivci nacismu a komunismu, ale i příslušníci pořádkových sil a náhodní kolemjdoucí. Jako určité propojení událostí starých bezmála devadesát let a aktuálních problémů mohou posloužit číselné údaje o obětech chřipkové epidemie včetně jedné zmínky o nevídaném vynálezu z Japonska – obličejovým maskám proti šíření chřipky (které ale Japonci nosili pouze venku a ve vnitřních prostorách budov či ve vlacích je naopak odkládali).

Wittstock na scénu uvádí celou plejádu literárních osobností, z těch nejznámějších se sluší uvést Heinricha Manna, Thomase Manna (a jeho syna Klause), Bertolta Brechta, Alfreda Döblina nebo Annu Seghers, textem se mihnou i Erich Kästner a Erich Maria Remarque, české čtenáře potěší několik pasáží s Egonem Erwinem Kischem. Vedle nich věnoval autor pozornost i mnoha dalším, mimo Německo méně známým spisovatelům, spisovatelkám, novinářům i několika politikům, pro které náhle přestalo být v Německu bezpečno. Mnozí z nich nalezli, i když jen přechodně, bezpečné útočiště v Československu.

Díky tomu, že autor vycházel téměř výlučně z dochovaných deníkových záznamů, vyvstává před čtenářem živý obraz rychlé, i když přeci jen postupné proměny společenských poměrů v Německu, o níž si zdaleka ne každý dokázal ihned udělat správný obrázek. Zatímco někteří chápali, že dochází k zásadní změně, která bude mít dalekosáhlé důsledky, a snažili se rychle opustit Německo, někdy doslova jen pár hodin před tím, než si pro ně přišli policisté či příslušníci SA se zatykačem, jiní se právě proto rozhodli v Německu zůstat, aby pak mohli svým čtenářům tuto proměnu zprostředkovat (jako právě zmíněný E. E. Kisch), další pak řešili své aktuálně rozpracované projekty a jen nesnadno nahlíželi, že jejich práce je v nových podmínkách odsouzena k nezdaru. Na příkladu Heinricha Manna a kauzy jeho vyloučení z Pruské akademie umění autor výmluvně ukazuje ono známé tříbení charakterů, kdy průběh jednání ovlivňují jak morálně pevní jedinci, tak přesvědčení fanatici a bezpáteřní oportunisté, přičemž mlčící většina nedokáže sebrat odvahu k ráznému vystoupení. Wittstock ale uvádí také příklady odvážných úředníků a policejních velitelů, snažících se udržet rámec demokratického právního státu, například poskytnutím policejní ochrany divadlu, jež svým repertoárem dlouhodobě dráždilo členy SA, a ti se snažili průběh představení opakovaně narušit.

Napjatou atmosféru plnou pouličních násilností, pokradmu předávaných zpráv varujících před nebezpečím, spěšných odjezdů do zahraničí, pololegálních policejních razií a šikany ze strany oficiálních i samozvaných struktur dokreslují i šířící se zaručené informace o plánovaném fingovaném atentátu na Adolfa Hitlera, který má posloužit jako záminka k dalšímu omezení občanských svobod. Jak známo, nakonec tímto způsobem nacistům posloužil požár Říšského sněmu – i ten Wittstock zpracoval z málo známé perspektivy, do níž zapracoval třeba i nizozemského velvyslance.

Autor opakovaně upozorňuje na lidský rozměr problematiky odchodu do exilu, často do těchto pasáží umístil věty typu „Uplyne dalších dvacet let, než se XY do Německa vrátí“, obzvlášť tragicky vyzní formulace „Při odchodu se pozdraví slovy Auf Wiedersehen, už se ale nikdy neuvidí“. Pohnutí vyvolají i popisy spěšných odjezdů z Německa, pokud ve hře byly malé děti ohrožených intelektuálů. Na druhou stranu nechybí ani momenty, které jsou natolik nepravděpodobné až komické, že je mohl napsat jen sám život – tak se například do hotelu Kaiserhof, kde na přelomu ledna a února přebýval Hitler se svými věrnými, dostavila onoho osudného 30. ledna řada intelektuálů, aby si vyslechla přednášku hraběte Richarda Coudenhove-Calergiho o možné federalizaci Evropy, spisovatel Hermann Kesten prošel čestným špalírem příslušníků SA a SS, které vůbec nenapadlo, že před Hitlerovým projevem v rádiu mohl mít své pásmo právě spisovatel figurující na jejich černé listině, a na jiném místě se Wittstock zmiňuje o jistém muži jménem Heinrich Mann, který trpělivě snášel každodenní dávku nenávistných a výhrůžných telefonátů určených jeho známějšímu jmenovci (v této souvislosti si nejeden čtenář jistě vzpomene na hudebního kritika Schmidta, který zahynul během tzv. Noci dlouhých nožů jen proto, že měl shodné příjmení s jedním z velitelů SA).

Wittstockovi se podařilo vytvořit čtivou směs kombinující soukromé problémy osobností známých z dějin literatury, osudy neznámých obyčejných lidí a politický vývoj velkých dějin. Jeho kniha nejen mapuje činnost známých autorů v pohnuté době, ale zároveň dokládá platnost úsloví o spisovatelích jakožto svědomí národa, schopných vidět věci v souvislostech a do důsledků.

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 55 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 964x

katalogy

štítky k článku

Inzerce