Galmiche, Xavier

Galmiche, Xavier

rozhovor beletrie zahraniční

V říjnu 2021 získal francouzský bohemista Xavier Galmiche ocenění Prix Décembre za knihu Le Poulailler métaphysique (Metafyzický kurník). Benoit Meunier mu při té příležitosti za iLiteraturu položil několik otázek. Společně tak představují soubor krátkých próz, jehož záměrem bylo navést mysl k tomu, aby přecházela od pozorování slepic k úvahám o běhu světa, o lásce, o smrti.

Slepice, Bůh a smrt

Francouzský bohemista Xavier Galmiche je univerzitní profesor, přednáší na pařížské Sorbonne Université. Česká literatura a kultura je jeho celoživotním zájmem i tématem různých badatelských projektů, z posledních publikací můžeme jmenovat publikaci Krajiny umění, Švýcarský kritik William Ritter a střední Evropa (Books & Pipes, Brno 2020), za níž stojí jako editor. Galmiche je mj. také laureátem ceny Premia Bohemica 2020 za propagaci české kultury v zahraničí. Do francouzštiny přeložil díla K. H. Máchy, A. Sovy, J. Weila, B. Hrabala či J. Vladislava.

Na podzim 2021 porota francouzské Prix Décembre ocenila jeho prozaickou sbírku Le Poulailler métaphysique (Metafyzický kurník), vydanou v nakladatelství Le Pommier. V návaznosti na tuto událost vznikl na začátku prosince i náš rozhovor.

Benoit Meunier: Le Poulailler métaphysique (Metafyzický kurník) je fragmentární, těžko zařaditelný text. Nevypráví příběh, v podstatě v něm nevystupují postavy. Pokud bychom ale na určení žánru trvali a chtěli tento text k určité již existující žánrové skupině přiřadit, mohly by to být básně v próze? Autofikce? Meditace v karteziánském pojetí?
Xavier Galmiche: Myslím, že žánrové zařazení vnucuje trh, literární a nakladatelský svět. Nakladatel chce vědět, co uvede na obálce, kritici potřebují knihu začlenit do vybrané rubriky. Ale čtenář sám si tu otázku buď klade, anebo neklade. Pro mě je to tedy otázka poněkud podružná, nicméně odpovědět se na ni dá. Když mi ji položil můj nakladatel, aby mohl titul připravit před uvedením na trh, řekl jsem mu, že je to sbírka krátkých próz. Výraz „sbírka“ se mi líbí, navozuje myšlenku, že jde o poezii, a souhlasím s tím, že text je svým způsobem blízký básni v próze, případně dokonce i poezii psané ve volném verši, ta se tam místy i prosazuje. Jinak je to zkrátka vyprávění, které jsem postupně shromažďoval, takové pozapomenuté příběhy, které stálo za to posbírat do sbírky. Druhá odpověď tkví v tom, že text zahrnuje několik žánrů a že to, jak jsem knihu poskládal – možná je šikovnější mluvit jednoduše o „knize“ –, vychází z přechodu, a to sice ne úmyslného, ale vědomého přesunu od jednoho žánru ke druhému. Najdeme tam něco z pohádky, skoro i bajky, se zvířecími prvky, stejně tak i z povídky, někdy dokonce i zcela realistického příběhu, třeba o popelnicích. A také něco z meditace, jistěže metafyzické, ten kontext 17. století je tam hodně důležitý. A konečně je tam i autofikce, jistý druh utlumené autobiografie, ale to hlavní je, že lze přecházet z jednoho charakteristického postupu do druhého. Líbí se mi slovo exercicie, používám je v názvech kapitol a myslím, že záměrem té knihy je navést mysl k tomu, aby přecházela od jednoho ke druhému, přičemž právě ten přechod je nejpodstatnější, protože pozorování slepic je také cvičení na prozkoumávání postupně se vršících podmínek. Skutečná metafyzická otázka se zde tudíž propojuje s tou značně prizmatickou formou, jelikož v té jedné formě se potkává spousta věcí. A při čtení knihy tento soulad vnímáme.

Benoit Meunier: To vršení vrstev mi připomíná postup „mise en abyme“, obraz v obraze, projevuje se v tom, jak se bytosti vnímají navzájem, a v tom, jak kroužíme od nekonečně malého k nekonečně velkému. Jde o rys renesančního myšlení, makrokosmos a mikrokosmos. Do jaké míry kniha navazuje na humanistické uvažování, případně na baroko? Odvolává se přímo na konkrétní myslitele?
Xavier Galmiche: Kniha samosebou má teologické a filozofické pozadí, i když je spíše neurčité. Může připomínat dialektiku mikrokosmu a makrokosmu, v textu na ni ostatně občas narážím užitím určité terminologie, ale jinak bych v tom spíš viděl odkaz k 17. století, ačkoli renesance a vrchol uvažování o makrosvětě a mikrosvětě spadá do století šestnáctého. Pro mě jde tedy zcela jasně o pascalovské myšlení o nekonečnech. Pascalova metoda znamená vysvětlit, že když nemůžeme analyzovat ani nekonečně velké, ani nekonečně malé, musíme zkoumat v rozsahu dvou nebo tří intervalů a pochopit přechod od jednoho ke druhému, dedukcí se pak dostaneme k dalším stupňům, k úrovni infra a supra (pod a nad). Tak rozhodně já tuto Pascalovu metodu chápu, totiž že znamená zároveň introspekci a extrospekci (pohled dovnitř a pohled ven).
V souvislosti s myšlenkou na odstupňování podmínek ve světě by podobně bylo možné uvést Bellarminův text s názvem O vystupování mysli k Bohu po žebřících věcí stvořených (česky v překladu Jakuba Demla), skutečně barokní text, cosi jako teologickou rozpravu o stvoření, v němž jsou druhy podány prostřednictvím něčeho podobného Jákobovu žebříku, neboť to je jediný způsob, jak získat určité vědění i přesto, že při stoupání nahoru se člověk se daleko nedostane.

Benoit Meunier: Přesto se mi zdá, že to je jen jeden z vícera možných způsobů čtení a že text se zařazení vzpírá, je nezařaditelný. Obecněji vzato tři hlavní témata, která textem prostupují, jsou zvířata, Bůh a smrt. Lze i tady vidět ozvěnu Bohuslava Reynka, kterého jste překládal? A Jakuba Demla, o němž jste se v této souvislosti zmiňoval v jiných rozhovorech?
Xavier Galmiche: Předně bych uvedl, že mi nepřijde dobré ze skutečnosti, že jsem na jednu stranu profesor české literatury a na druhou stranu autor toho textu, hned vyvozovat, že tu jsou přímé tematické nebo stylistické spojitosti. Vždycky mě zajímalo „literární františkánství“, kam lze určitě přiřadit Reynka, ale ještě více Demla, toho považuji za modelový příklad, a je to i jedno z témat té knihy, z hlediska výzkumu infraliminálního, tedy podprahového jazyka: Deml hodně přemýšlel o tom, co je ptačí křik, hluk, jazyk větru, jazyk koktání, řečové vady, určitý způsob infra-jazyka, který nám umožňuje prozkoumávat různé úrovně existence běžným jazykem zastřené. Františkánský klíč nám zkrátka také umožňuje textu porozumět.
Neříkám ale, že je františkánství nějaký literární proud, jde jen o užitečnou kategorii, kam spadá velké množství autorů 20. století, jež ostatně často označujeme za „ruralisty“: dá se sem zařadit Giono, Bosco, Francis Jammes či Marie Noël. Ta bezpochyby uvádí na scénu nejvíc zvířat obdařených řečí, nikoli v tom smyslu jako u La Fontaina, ona mluví k těm, kdo je dokáží vidět a žít s nimi. Jeden ze skrytých zdrojů je tudíž i poezie každodennosti a mystický dialog s každodenností, jak ho nacházíme u Marie Noël. Mimochodem, Marie Noël byla do češtiny překládána už ve dvacátých letech, a když jsem se o tom bavil se syny Bohuslava Reynka, potvrdili mi jednoznačně, že se s ní jejich otec osobně znal. Pro mě je ta návaznost jasná.

Benoit Meunier: Je znát, že v knize tu významovou a referenční hutnost textu doplňuje druhá poloha, vyvolávající u čtenáře až výbuchy smíchu. Byl v tom přímo záměr, podávat určité věci humorně, aby se tak vybalancovala vážnost, tragická stránka textu?
Xavier Galmiche: Ne, v tom žádná strategie nebyla. Já sám jsem ostatně byl velmi překvapen, že text na čtenáře působí tak komicky. Ale hned zkraje mi to dodalo jistoty, bral jsem to jako důkaz toho, že je přístupný. Pokud se lidé při čtení smějí, aspoň je vidět, že rovnou chápou ten příběh. A já mám legraci rád, taky mě zajímá heroikomická tradice. Dlouho jsem propojení mezi těmito dvěma tématy bádání nechápal: jakmile jsem dokončil knihu o Holanovi, hned jsem se pustil do knihy, kterou jsem nikdy nenapsal a jednou bych to chtěl udělat, o komickém a heroikomickém proudu. Myslím, že je za tím určitý poměrně metodický skepticismus týkající se toho, s jakou vážností se přistupuje k vědění a k metafyzické introspekci. Člověk se musí umět smát sám sobě, aby si udržel duševní zdraví. Ale také si myslím, že smích vyplývá z dané situace, z okamžiku četby: otázky, které tam kladu, vyvolávají vpravdě metafyzické napětí, a když pak na další stránce následuje taková poměrně legrační historka, najednou se spustí mechanismus komiky. Jde o odlehčení, „výbuch“, jak o něm mluví Bergson: výbuch smíchu vyvolaný legrační situací.

Benoit Meunier: Jedna z pasáží, které mě nejvíc zaujaly, vedle té o empatii, popisuje potravinové paběrkování. Motivy, jež jsou velice aktuální, jako návrat k přírodě, lokální produkce, recyklace a hlavně vybírání popelnic, taková krajní poloha péče o životní prostředí, jsou v textu živě popsané. Přitom ale nejde o nijak aktivistické řeči. Měla mít kniha i politický rozměr? Je vybírání popelnic nebo chov slepic výrazem politického postoje?
Xavier Galmiche: Ano, tuto otázku nelze ignorovat. Je v tom určitě jistá naléhavost. Nejen zachování lidského rodu, ale celé planety, nutnost změny přístupu. A jistě, nebezpečné jsou současné modely nadprodukce, ale myslím, že také všechen ten aktivismus. Podle mě jsou aktivistické řeči pro ekologii nebezpečné, brání pokroku v ekologickém přístupu k naší existenci. Pokud budeme i nadále ekologii prosazovat prostřednictvím aktivistického diskurzu, víme předem, že pro ni získáme tak 15 až 20 procent populace a zbylých 80 procent si proti sobě poštveme. Takže ten boj předem prohráváme. Proto jsem vůči dnešnímu aktivismu velmi kritický a samozřejmě i ke všem nesnesitelným zjednodušením, která s sebou nese. Je to o to bolestnější, že to, za co bojujeme, je tak zjevné.
Ještě k tomu paběrkování, předně musím uvést, že jeho hlavním účelem je radost, a doufám, že to v textu je cítit. V mém životě je to opravdu jedna z nejoblíbenějších činností. Protože já píšu po ránu, a často tak čas věnovaný vybírání popelnic koliduje s potenciálním časovým intervalem vyhrazeným pro psaní, tudíž nezbývá, než si vybrat: nezřídka zvolím ty popelnice, protože je jistější, že to přinese nějaké plody.
Jinak co se týče plýtvání, pocházím z průměrné katolické a měšťanské rodiny a byl jsem vychovaný k tomu, že se nic nevyhazuje. Že to není správné, že to není ani hospodárné, ani morální, ani zodpovědné vůči Bohu. Jde tedy v jistém smyslu o věc zvyku, k němuž patří poctivost a prospěšnost.

Benoit Meunier: Není to aktivistické, ale přesto je to podvratné. V obhajobě vybírání popelnic je cosi podvratného, a mimoto mezi křesťanskou morálkou a tím, že se člověk hrabe v popelnicích, je hluboký příkop. Souhlasím s tím, že aktivistický diskurz je někdy za hranou, někdy je ale potřebný. A pokud je ekologické myšlení skutečně potřebné, a to nepopíráte, jak ho tedy můžeme prosazovat? Máme něco dělat? Je nutné chtít změnit okolní svět?
Xavier Galmiche: Hned se mi vybavil Pierre Rhabi, včera zemřel a já se to dozvěděl dnes ráno: jeho hnutí Colibris bylo pojmenované po kolibříkovi, který kapkou vody, co unese v zobáčku, hasí lesní požár. Rhabi říkal, že je třeba jednat, i když jen málo, ale jednat. Vybírat popelnice, chovat slepice, jíst jejich vejce. Znamená to i míň cestovat. Paběrkovat není nijak těžké, pro mě je větším problémem právě to cestování: jak sám za sebe snížit uhlíkovou stopu. Prý máme právo vyprodukovat asi dvě tuny ročně. Takže můžu pravidelně jezdit vlakem z venkova do Paříže a třikrát čtyřikrát do roka se vypravit do Prahy a to je všechno. Ale moc jistý si nejsem.

Benoit Meunier: Ve výsledku to tedy znamená jít příkladem: nikomu nic nenutit, ale spoléhat na to, že když změníme své chování, lidé nás budou následovat.
Xavier Galmiche: Ano. Bojovat přes internet je dobré, ale elektronická zdrženlivost k tomu patří taky. Bylo by dobré, kdyby jednou někdo spočítal ekologický dopad našeho e-mailování a používání internetu. A zavést nějaké kvóty, poplatky, jinak to nepůjde.

Benoit Meunier: Vraťme se ještě ke skladbě knihy, v jednom z rozhovorů jste popisoval, že jste na začátku měl tři sta stran a pak jste text zkrátil, přepracoval ho tak, že zbyla asi polovina. Na mě to ale při čtení působilo celé velmi spontánně. Jak je to tedy doopravdy?
Xavier Galmiche: Řekněme, že spontaneita je výsledkem určité práce… Ten text prošel dlouhým promýšlením. Když jsem vyhodil nějakých čtyřicet padesát stran, udělal jsem si tam hlavně pro sebe poznámku „ještě domyslet“. Abych měl na paměti, že jsem na určitém místě něco obětoval, a k té textové oběti se snad ještě, jestli Bůh dá, jednou zase vrátím.

Benoit Meunier: Pokud jde o infraliminální dorozumívání a šum světa v prostoru, kde znak ještě nic neoznačuje, napadalo mě, zda chtít slyšet, co je za jazykem, neznamená vlastně pátrat po tom, jak dosáhnout jisté formy blaženosti.
Xavier Galmiche: Slovo „blažený“ používám, když mluvím o slepicích, které se popelí. Jsou úplně u země, kolébají se, vybírají si z peří brouky. Vypadá to, že jim je dobře, je to blaženost ve velmi fyzickém smyslu. Možná proto, abych se dostal do podobného stavu, hledám „spodní jazyky“: v češtině používám termín „podpoetika“, překládám ho do francouzštiny jako „bas bruit“ (slabší, tišší zvuk), protože ekvivalent „infrapoétique“ je ošklivý. Ale spíš než o blaženosti bych mluvil o regresi, s níž se pracuje v psychoanalýze: je tu samozřejmě jistá radost, v určitém smyslu blízká dětské perverzi, asi jako v poloze plodu v děloze, v níž vnímáme, ale nerozeznáváme přesně co, v níž slyšíme, neanalyzujeme to, a je pravda, že ta mystická poloha je často analyzovatelná jako svým způsobem regrese, která nese nesmírně vážné a svůdné atributy duchovnosti, ačkoli v podstatě jde spíš o poněkud nízké pudy. K téhle pudové nízkosti se hlásím.

Benoit Meunier: To je možná to nejzvláštnější v celém textu a v celém tom přístupu. Skutečnost, že tu spolu funguje to zcela nízké, prosté a zároveň i nadpozemské, duchovní.
Xavier Galmiche: Ano, protože jedno nemůže anebo nesmí zapomínat na druhé. Jsou to osvědčené pascalovské myšlenky: když chceme být moc andělští, sklouzneme do zvířeckosti. Buďme tedy i zvířetem (slovní hříčka bête = „hloupý“ / „prosťáček“, pozn. překl.), jako ty němé bytosti.

Benoit Meunier: A když používáte termín exercicie, máte na mysli cvičení ducha, jak ho praktikují věřící?
Xavier Galmiche: Jistěže jde o ignaciánské exercicie. Objev díla Vladimíra Holana jako ignaciánského díla mě poznamenal. Jeden Holanův text má název Exercicie, v češtině je to autorský novotvar, hapax legomenon, a také kalk technického označení používaného jezuity pro specifické kontemplace: podstatou je vizualizace alegorického výjevu, následuje rozbor jeho symbolů. Například může jít o představu osvobozeného Jeruzaléma. Je třeba si představovat části města, hradby, útoky ďábla – v tom spočívají exercicie. Je to specifický žánr, samozřejmě. Ten žánr je dnes poněkud pozapomenutý, ale má dlouhou historii a má přinést „morální zdokonalení“.

Benoit Meunier: Exercicie k empatii jsou možná předem ztracená?
Xavier Galmiche: V empatii, v exerciciích k empatii, v této meditaci je obsaženo něco nízkého, je tam regrese. Když chce člověk dosáhnout empatie se slepicemi, stojí to opravdu hodně času. Ztraceného času. Není tam naděje na nějakou odezvu. Takže v tom je jistá beznaděj. Teoreticky to nefunguje, je to špatný směr. Ale pak přijdou i okamžiky jakéhosi vytržení, to je ta „ulítlá“ část textu, ke které se hlásím, zčistajasna, najednou to zaskřípe, vytrhne vás to a něco se ukáže. A myslím, že v kapitole o empatii se nakonec zjeví Bůh, tvář velmi nešťastného Boha. Empatie tedy vede k určitému zjevení. Nemám příliš velkou víru v sílu psaní, v sakrální sílu psaní jako činnosti. Ale někdy z toho něco vzejde, něco, co má zjevitelskou povahu. Vzejde to z mechaniky literatury. Mám pocit, že jsem sestrojil létací stroj, který se sice zřítí, ale přece jen, v určitou chvíli…

Benoit Meunier: Smrt je v textu všudypřítomná. Je i ona námětem exercicií? Jde o to přijmout smrt, naučit se umírat, ten klasický filozofický přístup?
Xavier Galmiche: Čtvrtá kapitola má název Les Fins dernières (Poslední věci člověka), je to citát z barokních textů o posledních věcech člověka, což je svého druhu literární žánr. Takové memento mori. Ale tvůrčí postup jsem neměl předem promyšlený, ten se upřesnil až současně s tím, jak text vznikal. Ostatně existuje druh praxe memento mori, k níž patří meditace, ale i odvolávání se na literární a kulturní žánry spojené s myšlenkou na smrt. Vezměme například tanec smrti, ten také obsahuje polaritu, střídají se v něm působivost a burlesknost. A často připomínané propojení těchto dvou stránek jde přesně v tomto směru.

Benoit Meunier: Na Sorbonne Université přednášíte o české literatuře, ale žijete na statku v Normandii. Jak se vám daří zastávat povolání univerzitního profesora, překladatele, spisovatele a farmáře? Není to někdy příliš obtížné? Baví vás hrát různé role? Nebo se ty činnosti nějak doplňují?
Xavier Galmiche: Tak předně nejde o čtyři různá povolání. Na jedné straně jsem pedagog a vědec, a na druhé spisovatel a farmář, ale naprosto skromný. Nepřekládám dost na to, abych se považoval za překladatele. A jednotlivé ty činnosti jsou dost odlišně časově náročné: můj běžný týden vypadá asi tak, že jeden celý den věnuji práci na statku a psaní a šest zbylých (nebo vlastně pět, protože jeden den patří Bohu) univerzitě, tedy studentům a vědeckým článkům – takový je poměr těch zmíněných činností. Přičemž se snažím, aby ten poměr byl co nejvyváženější.
Řekněme si to ale otevřeně: z Paříže jsme se odstěhovali, protože z platu univerzitního profesora v Paříži důstojné bydlení nezaplatíte. Ten trochu romantický návrat k půdě je důsledkem toho, jak dopadají tvrdé ekonomické podmínky na někoho, kdo chce mít prostě jen dost místa na knihy. Když se vám místo pro život dvakrát zvětší, hned to nějak zužitkujete, ale tím prvním impulsem bylo to, o čem mluvím. Vzpomínám si taky, a moc dobře, že jsem toužil z fakulty odejít, zbavit se toho, že když jste v dosahu, bydlíte blízko fakulty, nakonec tam trávíte veškerý čas. To soukolí tě pohltí, veliká administrativní chobotnice si tě omotá svými chapadly, a proto mě v jistou chvíli napadlo utéct a vyplatilo se to: teď prostě v pondělí a úterý pro nikoho neexistuju, nejsem v Paříži. Trochu to osvěžilo můj sociální život.

Benoit Meunier: Očekával jste, že za knihu Le Poulailler métaphysique dostanete literární cenu? Je to pro vás důležité?
Xavier Galmiche: Samozřejmě, je to velice důležité. Jsem velmi rád už proto, že to znamená, že ji četlo nejméně deset lidí a šesti z nich se líbila, těch deset totiž tvořilo porotu té ceny. Ale na začátku žádný plán nebyl. Byl jsem hlavně rád, že kniha vůbec vyšla, a to v pěkném vydání, nakladatelství Pommier se podařilo připravit nenápadnou, ale velmi dobře vypravenou knížku, pokud jde o text i grafickou úpravu a knihařské provedení. Je to důležité nejen pro mě, i když mi to samosebou lichotí, což je poněkud nebezpečné, ale i pro samotnou knížku: ocenění ji zviditelnilo, ač nijak přehnaně. Je ale velký rozdíl mezi symbolickou hodnotou ceny, její udělením, obřadným předáním, ohlasy v tisku, kdy je autor po dvanáct hodin středem pozornosti, to vše probíhá v krátkém časovém úseku, a jejím dlouhodobým, reálným dopadem. Stejně věřím, že si kniha své čtenáře najde, i když to půjde pomalu.

© Benoit Meunier
Překlad © Jovanka Šotolová
Rozhovor vznikl 5. 12. 2021.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1022x

Inzerce