iLiGlosa: Rusko není jen Jednotné

iLiGlosa
Rusko není jen Jednotné

aktualita kultura

Propagandistická mašinerie Putinova policejního státu se snaží doma i navenek prezentovat jednotu. Je zjevné, že pod tlakem dezinformační masáže mnozí Rusové Putina podporují a mnozí se bojí, ale zdaleka ne všichni. Čelnými kritiky režimu jsou literáti.

Rusko není jen Jednotné

Na českých sociálních sítích se už objevují svědectví o šikaně lidí, kteří v české hromadné dopravě promluvili plynulou ruštinou. Je to možná ve vyhrocených časech pochopitelné, ale ne ospravedlnitelné. Kágébák v čele Kremlu sice systematicky a zjevně úspěšně pracoval na uzavření svého státu do informačního vakua a vytvořil režim, který do Ruska vrátil represe známé naposledy z éry Sovětského svazu, ale zdaleka ne všichni Rusové jsou s vládou jeho strany s názvem Jednotné Rusko spokojeni. A stejně jako jindy v ruské historii, i v posledních letech nemlčí ruští literáti. Nemám teď na mysli jen konkrétní projevy během uplynulých dní, kdy proti Putinovu válčení vystoupil moskevský PEN klub, ale dlouhodobou literární tvorbu.

Pozornost českých čtenářů (a obecně konzumentů kultury nebo zábavy) je dlouhodobě obrácena na západ, kde vznikají díla v jejich očích atraktivnější, zábavnější a řemeslně lépe zvládnutá (ačkoli při množství titulů překládaných z angličtiny se k nám dostane ledacos, zatímco u ruštiny si nakladatelé mohou dovolit vydat peníze jen na to nejlepší). V současné vypjaté situaci se začalo upozorňovat na ukrajinskou tvorbu, také v souvislosti se zpochybňováním samotného ukrajinského národa, jeho jazyka, kultury a práva na samostatnost (v některých ruských médiích se dokonce stále objevuje starý termín „Malorusové“). Ukrajinská kultura si zaslouží být čtena, sledována, poslouchána a obecně podporována. Ale stejně tak by pozornost českých čtenářů měla mířit k ruským spisovatelům. Především těm současným, kteří jsou k režimu kritičtí, ale i k těm, kteří byli obecně kritičtí k divokému vývoji na ruském území ve dvacátém století. Už tito autoři dokázali v metafoře či jinotajích (protože jinak by jejich knihy tehdejší cenzura nepovolila) zachytit skutečné poměry své doby. A mnozí současní se o to pokoušejí také a pro české čtenáře to v době, kdy propagandistická státní média ovládla ruskou informační scénu, mohou být ojedinělá svědectví, co se v Rusku vlastně děje a proč proti Putinovi doma revoltují jen hrstky, okamžitě bité a zatýkané všudypřítomnou policií.

Knih na výběr je dost. Z klasiky by čtenářům nemělo utéct čerstvé vydání dvou románů Andreje Platonova (1899 – 1951): symboličtější Jámu z roku 1930 vydal letos Dauphin a civilnější Šťastnou Moskvu také letos Baobab. V posledních deseti letech vyšlo i souborné dílo Varlama Šalamova (1907 – 1982), celkem pět knih. Vedle běloruské držitelky Nobelovy ceny za literaturu Světlany Aleksijevičové je asi nejznámějším kritikem Putinova režimu Moskvan Vladimir Sorokin (nar. 1955), v češtině si od něj můžeme přečíst sedm knih v čele s drsnou fiktivní vizí policejního gangsterismu Den opričnika.

Otevřeněji kritická k ruskému (a obecně postsovětskému) vývoji posledních dvou desetiletí jsou i díla Sergeje Lebeděva (nar. 1981) vydaná česky pod názvy Hranice zapomnění a Děti srpna. Jeho poslední román Debutant (vydaný stejně jako Lebeděvovy předchozí romány nakladatelstvím Pistorius & Olšanská, nejaktivnějším v překládání současných ruských tvůrců) je dokonce inspirovaný vraždami Sergeje Skripala a dalších nepohodlných emigrantů agenty operujícími v zahraničí.

Hvězda současné ruské literatury Ljudmila Ulická (nar. 1943) se sice ve svých nejslavnějších románech vrací do sovětské minulosti, ale přinejmenším v románu Ženské lži se věnovala i současnosti, byť ještě té předputinovské (kniha vyšla v roce 2003). Bolavá témata minulosti zpracovává i Guzel Jachina (nar. 1977), v češtině máme její slavnou prvotinu Zulejka otevírá oči (2015) a Děti Volhy (2019), nakladatelství Prostor letos vydá další knihu Transport do Samarkandu a v pondělí zveřejnilo její otevřený dopis, v němž protestuje proti Putinově válce. Neblahé události dvacátého století zachycují ve svých česky vydaných románech Listář a Památce paměti Michail Šiškin a Marija Stěpanovová. Kdo by chtěl více fakt a méně beletrie, může sáhnout po relativně nové (2016) práci ruského novináře Michaila Zygara Všichni muži Kremlu, která podrobně a kriticky líčí vzestup Vladimira Putina.

Stejně jako jsme hotovi podpořit ukrajinskou kulturu, měli bychom podporovat i tu ruskou, která sleduje dění ve své zemi kritickýma očima. Nejen proto, abychom takovým literátům v Rusku pomohli (podobně jako západní publikum pomáhalo existenčně držet nad vodou v dobách normalizace Václava Havla), ale abychom se – třeba ve fantaskní nebo symbolické rovině – dozvěděli, co se v té čím dál uzavřenější zemi vlastně děje.

 

© Pavel Mandys

Diskuse

Vložil: null, 07.03.2022 08:24
iLiGlosa: Rusko není jen Jednotné
Ruští animátoři proti válce: youtube.com.
Vložil: Ondřej, 02.03.2022 18:06
iLiGlosa: Rusko není jen Jednotné
Omlouvám se, máte pravdu, měl jsem pocit, že jsem článek četl pečlivě, ale asi jsem přeskočil odstavec. Moje chyba.
Vložil: Martin Liška, 02.03.2022 12:48
iLiGlosa: Rusko není jen Jednotné
Vždyť Sorokin v textu uvedený je (a pokud si dobře vzpomínám, byl tam uvedený už včera, nebyl tedy doplněný po Vaší poznámce)...
Vložil: Ondřej, 02.03.2022 10:52
iLiGlosa: Rusko není jen Jednotné
V článku mi chybí jméno Vladimira Sorokina, jehož Den opričníka a Telurii mi současná situace začíná připomínat čím dál děsivěji. No a situace je ještě komplikovanější tím, že i Jednotné Rusko má nesporně dobré autory. Například Zachar Prilepin, jehož skvělý Klášter vyšel loni v Dauphinu, je snad... ještě odpornější člověk a politik než samotný Putin, ale zároveň výborný spisovatel.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1281x

Inzerce