Jako by všechno normální, mírové, bylo vůči tak blízké válce v křiklavém a nenormálním rozporu. Když s někým mluvím o něčem jiném než o válečném konfliktu, často se navzájem omlouváme, že probíráme takové nepodstatnosti jako příliš velký noční mráz, který uškodí kytkám – skutečně tady řešíme zmrzlé předčasně narašené bramboříky, zatímco Putin odstřelil v Charkově obytné věžáky? Před většinou postů na Facebooku, které jsou o něčem jiném než o válce, je jakási omluva, že myslíme na normální banality a sdílíme je. Za pár dní mám odevzdat dětskou knížku o kunách. Přemýšlím o zápletkách a připadá mi to naprosto od věci. Ale i do téhle knížky pro šestileté děti se mi dostává válka. Kuny se nevzdávají, nenechávají se jen tak zajmout a ochočit, kuny vítězí.

Za chvíli jdu na schůzku se starostkou Velkých Losin a starostou Bludova. Budeme mluvit o malém literárním festivalu Město v lázni, který připravujeme na léto. Přijde mi to nevhodné. Na Ukrajině se válčí, děti sedí v krytech, lidi utíkají a já si tady připravuju letní literární festival. Poslala jsem peníze na konto Člověka v tísni, půjdu na benefiční koncert a spolu se sousedy domlouváme pomoc jejich ukrajinským kolegům, ale samozřejmě, je to málo. Trapně, zoufale málo.

Těsně předtím, než konflikt začal, jsem si náhodou pustila dokument o Mileně Jesenské. Její příběh znám už od devadesátých let, kdy jsem si koupila životopisnou knihu Jaroslavy Vondráčkové Kolem Mileny Jesenské, kterou vydalo nakladatelství Torst. A dokument byl natočený na základě právě téhle knihy. Ve filmu se také mluvilo o momentu, kdy Jesenská přestala s morfiem, které brala na utišení bolesti své věčně bolavé pochroumané nohy. Když Hitler obsadil Sudety a musely se odtamtud vystěhovat tisíce Čechů, Milena Jesenská vyrazila do pohraničí psát reportáže. Jako by zapomněla na svou bolest, na to, že kulhá, a na morfium, které jí sice ulevovalo od bolesti, ale zároveň z ní vysávalo životní sílu. Válka Jesenské paradoxně vrátila smysl života. A tím bylo psaní. Psaní o podstatných věcech. O životě a smrti.

Možná se i současné literatuře vrátí perspektiva podstatného. Jakýsi kompas, který se v posledních letech blahobytu a ne tak ohroženého světa rozmazával a ztrácel. Témata, o kterých se psalo – všechny ty deníčky ztracených, do sebe zavinutých existencí, závislých na omamných látkách, sociálních sítích a pocitu, že nevědí, kudy kam –, se možná začnou přepisovat. Možná vzniknou jiné knihy, psané ve světle svíček, analogově, v protiatomovém krytu. Možná to nejlepší vzniká právě v takových podmínkách ohrožení. Takhle vznikli například Mumini od Tove Jansson, která je úplně na počátku vyprávěla v krytech dětem za druhé světové války. A válka jim možná dodala onu existenciální přísadu, kterou jiné, mnohem krotčí dětské knihy nemají. A díky níž se Mumini čtou dodnes se zatajeným dechem. Mumini, kteří čekají, až na ně spadne kometa.

Vracejí se mi i slova Arnošta Lustiga, který vždycky litoval mou generaci, že nemáme dostatečně silná témata ke psaní, tak jako je měla ta jeho. Témat je teď víc než dost. Globální pandemie ještě ani nestihla pořádně skončit a je tady válka s Ruskem. Je tady znovu barbarství, nesmyslnost, krutost a šílenství. Tentokrát v tak v přímém přenosu jako nikdy dřív. Jsme svědky, ať chceme, nebo nechceme, a nedá se myslet na nic jiného.