Bendavid-Val, Avrom: V nebi je pusto

Bendavid-Val, Avrom
V nebi je pusto

recenze historie

Výrok rabína vedeného spolu s jeho soukmenovci na popravu propůjčil název knize, v níž se americký autor snaží přiblížit sobě i čtenářům prostředí, z něhož pocházel jeho otec a po kterém bychom v dnešní krajině nenašli žádné viditelné památky.

Hmatatelný rozměr holocaustu
Avrom Bendavid-Val
: V nebi je pusto. Objevování ztraceného města Trochenbrodu. Přel. Kateřina Klabanová, Prostor, Praha, 2021, 256 s.

Historie zná řadu příkladů měst založených a osídlených výlučně jedním menšinovým etnikem obklopeným obyvatelstvem hlásícím se k jiné národnosti – za všechny stačí uvést české vesnice v Banátu nebo vesnice založené německými kolonisty v Rusku. Jedním z méně známých příkladů je bývalé město Trochenbrod na dnešní Ukrajině, založené židovskými osadníky a až do svého zániku v roce 1942 osídlené prakticky výlučně židovským obyvatelstvem. Čeští čtenáři se s pohnutým příběhem Trochenbrodu mohli seznámit již v románu Jonathana Safrana Foera Naprosto osvětleno (česky 2005) či v jeho filmové adaptaci s Elijahem Woodem, natočené téhož roku na různých lokacích v Česku.

Střípky vlastní minulosti
Mezi vystěhovalci z Trochenbrodu, kteří v několika vystěhovaleckých vlnách zamířili do Spojených států, měl kromě Foera předky také Avrom Bendavid-Val (nar. 1942), původní profesí odborník na hospodářský rozvoj a ochranu životního prostředí, který během své dlouhé kariéry působil v řadě zemí v Americe, Africe, Asii i ve východní a střední Evropě a ve svém oboru publikoval řadu knih. V druhé polovině devadesátých let se mu naskytla příležitost navštívit místo, kde Trochenbrod kdysi ležel, a postupně začal ze všech možných zdrojů sbírat střípky informací o krátké historii tohoto pozoruhodného místa. Nakonec vše přetavil do propracované mozaiky, s níž se pod názvem V nebi je pusto mohou nyní seznámit i čeští čtenáři.

Hned od prvních řádků knihy je jasné, že se nejedná o obvyklou rekonstrukci příběhu konkrétního člověka, jemuž se poštěstilo přežít holocaust. Autor knihu pojal jako přehled krátké historie města, jemuž historický vývoj dopřál jen zhruba 130 let existence. Postupně čtenáře seznamuje s nesnadnými začátky budování stálého osídlení v nevhodné bažinaté krajině. Díky soudržnosti a podnikavosti osadníků ale město záhy začalo prosperovat a s okolními vesnicemi jej propojily pevné obchodní vazby. Zároveň bylo v podstatě po celou dobu své existence poznamenáno různými protižidovskými výnosy a opatřeními, a dokud se po skončení první světové války nezměnily hranice, vztahovaly se na něj rovněž specifika života na ruském venkově – například permanentní hrozba únosů mladých mužů ke službě v carské armádě. Málo se ví, že bohaté rodiny si mohly dovolit najmout specializované únosce, kteří za patřičnou úplatu dokázali sehnat „náhradníka“ za povolaného syna dobře situovaných rodičů. Oblíbeným trikem obyvatel Trochenbrodu (ale nejspíše nejen tam), jak zachránit své syny před dlouholetou těžkou vojnou, byla změna příjmení otce rodiny po narození syna, protože na prvorozené syny se povinnost branné služby nevztahovala (zde si český čtenář nemůže nevzpomenout na známou povídku Boženy Němcové Karla).

Jediný křesťan mezi Židy
Potom, co se Trochenbrod s nepopiratelným úspěchem rozrůstal (až do té míry, že zde postupně vzniklo devět synagog), narazily možnosti uživit rostoucí počet obyvatel na své hranice. Mnoho rodáků proto v dalších generacích Trochenbrod opustilo; často zamířili do Spojených států amerických. Tento trend pokračoval i v meziválečném období, kdy do Spojených států oklikou přes Palestinu zamířil i autorův otec.

O etnické jednolitosti města svědčí skutečnost, že za celou dobu jeho existence se zde narodilo jediné křesťanské dítě, a to syn polské poštmistrové, kterou sem po přiřazení města pod polskou správu po první světové válce přidělily polské úřady, pro něž nepřicházelo v úvahu svěřit vykonávání státem placené úřednické funkce Židovi. Autor měl možnost se s tímto mužem během rešerší ke knize setkat a jeho vzpomínkám věnuje velkou pozornost, perspektiva křesťana obklopeného židovskou většinou je přitom zajímavou paralelou k většině dochovaných vzpomínek na léta před holocaustem, kdy naopak Židé často žili obklopeni křesťanskými sousedy. Soužití s křesťany vyostřilo ve třicátých letech rozhodnutí knížete Radziwilla, jemuž patřily okolní lesy, vybudovat v blízkosti Trochenbrodu katolický kostel. Podle vzpomínek pamětníků z okolních vesnic, s nimiž měl autor možnost mluvit, spolu ale přesto dokázali Židé i křesťané dobře vycházet i nadále. O významu Trochenbrodu pro evropskou židovskou populaci svědčí i skutečnost, že první výcvik židovské domobrany Etzel (známé též jako Irgun, v knize pod názvem Ecel) pořádaný mimo palestinské území se konal právě v Trochenbrodu a jeho okolí.

Definitivně ztracené město
Po vypuknutí druhé světové války došlo ve složení obyvatelstva Trochenbrodu, který se po sovětském vpádu do Polska ocitl v roce 1939 opět na sovětském území, ke značným změnám. Zatímco pro řadu místních se jednalo o signál k opuštění města, obvykle do Palestiny, pro mnoho Židů prchajících z polských oblastí obsazených Německem se stal Trochenbrod cílem. Po německém útoku na Sovětský svaz se začala psát poslední kapitola trochenbrodské historie, v níž je jedním z mála světlých momentů krátké působení poněkud záhadného dr. Klingera, o jehož původu se neví téměř nic jistého, ale kterému se na krátkou dobu podařilo značnou část místních Židů ochránit odkazem na význam jejich práce pro válečné úsilí. Mašinerie holocaustu jej ale smetla z cesty a v srpnu 1942 byla většina obyvatel povražděna, naživu byli ponecháni jen ti, z jejichž práce měla Říše bezprostřední užitek (zejména řemeslníci zaměření na zpracování hovězí kůže). Jejich dovednosti jim bohužel vynesly jen několik měsíců života a v prosinci 1942 se příběh Trochenbrodu definitivně uzavřel. Mrtvé město, z nějž se zachránilo jen několik šťastlivců ukrývajících se v okolních lesích před Němci i před udavači z řad Poláků a Ukrajinců, posloužilo jako levný zdroj stavebního materiálu, zbytky domů zničili místní partyzáni, aby okupantům znemožnili zbudovat zde opěrný bod. Po válce pak na místě, kde snad bylo ještě možné identifikovat alespoň základy domů, po léta hospodařil místní kolchoz, čímž se všechny stopy existence kdysi významného města nadobro ztratily.

Byť se autor nevyhýbá využití archivních materiálů úřední provenience (zejména u prvních dekád existence města mohl těžko využít jiné podklady), je jeho příběh Trochenbrodu do značné míry vystavěný na vzpomínkách několika málo přeživších obyvatel, pamětníků z okolních vesnic a potomků vystěhovalců, čímž se zdůrazňuje lidský rozměr celé jeho historie. Tu je bezpochyby nutné vnímat optikou jejího tragického završení, ale zároveň nelze popřít ani skutečnost, že se jednalo o úspěšný a dlouhodobě životaschopný projekt, bohužel rozdrcený mlýnskými kameny složité evropské historie 20. století. Výsledkem je čtivá a rozsahem přívětivá kniha, v níž nejde primárně o vylíčení hrůz holocaustu, ale především o uvědomění, že holocaust představoval i brutální konec historického kontinuálního vývoje a vymazání krajinné paměti, kterou lze jen obtížně rekonstruovat a na niž je v podstatě nemožné navázat. Zejména pro české čtenáře, u nichž patří povědomí o vyvraždění celé obce k základním znalostem školního dějepisu, může kniha V nebi je pusto představovat obohacení perspektivy, jakou je možné na tragédii Lidic, Ležáků a dalších méně známých osad nahlížet.

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 67 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.