Hertmans, Stefan: Konvertitka

Hertmans, Stefan
Konvertitka

recenze beletrie zahraniční

Konvertitka Stefana Hertmanse je historický román založený na dvou rukopisech z 11. století. Díky autorově imaginaci a zároveň práci s historickými prameny ožívá na jeho stránkách příběh dvou mladých milenců, ale jen na chvíli. Místo romantického středověkého příběhu se následně čtenáři nabízí vhled do počátků i dílčích důsledků první křižácké výpravy nebo do komplikací spojených s konverzí křesťanské měšťanské dívky k židovství.

Židovský Romeo a křesťanská Julie
Stefan Hertmans
: Konvertitka. Přel. Radka Smejkalová, Garamond, Praha, 2021, 280 s.

Vlámský prozaik a básník Stefan Hertmans vystavěl v historickém románu Konvertitka na základě dvou dokumentů z 11. století, ve vědecké komunitě dobře známých, velkolepý příběh dobře situované křesťanky Vigdis Adelaïs z Normandie, která se v sedmnácti letech zamiluje do rabína Davida Todrose, vdá se za něj, konvertuje k židovství a proti vůli rodiny – otec ji nechá pronásledovat – s manželem uteče. Celý příběh je postavený na skutečných událostech, resp. dvou rukopisech, které byly nalezeny v tzv. káhirské genize. To je svého druhu sklad Ben Ezrovy synagogy ve Fustátu, tedy ve Staré Káhiře, kam se víceméně náhodně umisťovaly veškeré textové dokumenty, které by mohly obsahovat Boží jméno nebo byly psány hebrejským písmem (hebrejština je z pohledu ortodoxního judaismu vnímána jako svatý jazyk), a z hlediska židovské tradice je tedy nebylo možné prostě vyhodit.

Genizot (pl. od geniza) bývají v každé synagoze a mohou mít podobu třeba i plechového kontejneru, volně stojícího na ulici, nebo obyčejné krabice. Pravidelně se vyprazdňují tak, že dokumenty v nich uskladněné jsou pohřbeny do země. Káhirská geniza měla naštěstí jiný osud, používala se kontinuálně několik set let, aniž se vyprazdňovala, a na konci 18. století ji objevili evropští badatelé. Skutečnou hodnotu dochovaných rukopisů však docenil až Salomon Schechter přibližně o 100 let později. Vzácné spisy, mj. biblické texty, se tu mísily s účetnictvím, osobními dopisy a mnoha dalšími žánry. (Na slavné fotografii se Schechter, sedící mezi haldami archiválií, drží za hlavu, jako by přemýšlel, co si s tak rozsáhlým starodávným bohatstvím počít.) Právě v káhirské genize se tedy kromě stovek tisíc dalších dokumentů dochovaly dvě listiny, na nichž Hertmans vystavěl příběhovou linii strhujícího vyprávění o křesťanské Julii a židovském Romeovi, rozkročeného mezi dvěma kontinenty. Obě listiny jsou evidentně psané stejným autorem a líčí neštěstí, které potkalo bezejmennou konvertitku k židovství. Víme, kdo byl její muž, kolik měla dětí, odkud pocházela. Zásadní informace o dějišti událostí, které potom formují její další osud, však chybí; v místě, kde bylo uvedeno toponymum pogromu spáchaného účastníky první křížové výpravy, dnes zeje prázdno.

Na základě dochovaných faktů nabízí Hertmans doplnění bílých míst a tragický osud mladé dvojice tak dovypráví. Na jeho pozadí ovšem dobře ukazuje středověkou společnost, především motivy první křižácké výpravy a s ní spojených častých pogromů na židy, ale i drancování křesťanských vesnic. Pracuje s dnes již méně přijímanou teorií, že se konvertitka, jíž dává křesťanské jméno Vigdis Adelaïs a později židovské jméno Sára či Chamutal, s manželem Davidem Todrosem před pronásledovateli ukryli ve francouzské vesničce Monieux. Dále líčí pogrom a útrapy, které již ovdovělou Chamutal stíhají na cestě do Káhiry, kam zamíří při hledání svých dvou dětí, unesených křižáckými rytíři. V náručí nese třetí dítě, jediné, které jí zbylo a které stejně jako v historických dokumentech zůstává bezejmenné.

Teorie považovaná dnes medievalisty za pravděpodobnější mluví o tom, že protagonistka dramatického příběhu neuprchla do francouzského Monieux, nýbrž do španělského Muñó. (Textová rekonstrukce umožňuje obě čtení.) To je však pro román zcela nepodstatné. Hertmans sice vychází z dostupných faktů, ale jako romanopisec především fabuluje dechberoucí příběh a na poli historického románu si počíná natolik dovedně, že i po dočtení poslední věty doslovu, v němž přiznává, že se všechno mohlo odehrát úplně jinak, jsme na jeho straně a věříme jeho verzi fiktivní skutečnosti.

Konvertitka není jen řadový historický román. Je vystavěn na přesvědčivé imaginaci, autor mistrně doplňuje, o čem dokumenty mlčí. V celém narativu dokáže s lehkostí propojovat vyprávěnou přítomnost s minulostí vzdálenou téměř tisíc let. Slouží mu k tomu především dva prostředky. Jednak je celá kniha psána v přítomném čase; ke čtenáři se tak postavy a události dávné minulosti plasticky přibližují. Kromě toho se současnost a autorova vlastní biografie nenásilně snoubí s Chamutaliným příběhem: Hertmans vstupuje do vyprávění v roli cestopisce a líčí například návštěvu katedrály, kterou podle něj musela navštívit i Chamutal, v dnešním Monieux pak objevuje rozvalinu, kde se podle jeho předpokladu hlavní hrdinka koupala v rituální lázni mikve atd. (Autor má mimochodem v Monieux dům. Jednak má tedy okolí velmi dobře prochozené a jednak je tu možná jeho přání otcem myšlenky, když prosazuje teorii o konvertitce z Monieux na úkor té o Muñó.) Popisuje své putování místy, kudy se, jak se domnívá, trmácel mladý pár a následně ovdovělá žena a propojuje tak vzdálené časové roviny Chamutalina příběhu a současného moderního světa. Zároveň v románu až na několik výjimek – spočítali bychom je na prstech jedné ruky – nezaznívá přímá řeč. Jakkoli je Hertmans dovedný v domýšlení bílých míst v dochovaných dokumentech, odhadnout, co si postavy mezi sebou říkaly, jako by se zdráhal. Avšak skutečnost, že nenavrhuje, jak přesně spolu postavy románu před bezmála tisíci lety komunikovaly, nemá za následek menší věrohodnost či výstižnost vyprávění, naopak – čtenář má větší prostor pro vlastní představivost a tuto lakunu může doplnit podle svého.

Příběh podobný tragédii Romea a Julie – kromě překážek, které musí mladí lidé překonat pro svou lásku, pomáhá mladé Vigdis s prvními dostaveníčky a nakonec i s útěkem věrná chůva – není laciný ani předvídatelný. Kromě toho se autor nevyžívá v líčení hrůz pogromu či křižáckého tažení, středověké špíny a bídy, nelíčí historii jako dobu temna, ale pokouší se představit si motivace jak křesťanů, tak židů, mladých milenců, vesničanů, křižáků, ale i papeže – všechny jsou podobné motivacím dnešních lidí. Tím přispívá ke strhujícímu putování krajinou, kterou mimochodem také poutavě vykresluje a která dodnes, místy změněná k nepoznání, zůstává svědkem událostí, o nichž vědci, a díky Hertmansovi teď i mnozí čtenáři, mohou pouze spekulovat.

Jakkoliv je pro román nepodstatné, jestli se skutečná Vigdis/Chamutal uchýlila po konverzi a útěku z domova opravdu do Muñó, nebo do Monieux, je závěr knihy poněkud krkolomný. Protože autor čerpal ze dvou zmiňovaných historických dokumentů, podle nichž cesta ženy, která doputovala z Evropy až do Káhiry, skončila nakonec (nebudeme prozrazovat jak) v Nájeře – mnohem blíž k městečku Muñó než ke vzdálenému Monieux –, musel zde patrně zapojit větší míru představivosti (která mu jinde slouží jako dokonalý prostředek k dosažení věrohodného čtivého vyprávění a k dokreslení dobových reálií). V závěru knihy, kdy autor doprovází osudem stíhanou konvertitku na zpáteční cestě z Káhiry do Evropy, jako by tedy Hertmans zbytečně popustil uzdu fantazii natolik, že může ztratit důvěru některých věcnějších čtenářů. Děj se totiž začíná nepravděpodobně komplikovat a připomínat spíš některý z pokleslých, senzačních historických románů či filmů a seriálů, těžících z obliby vyobrazovat 11. století výhradně jako nemilosrdnou dobu plnou násilí. V posledních kapitolách se Hertmans pohybuje na samé hraně střízlivého příběhu, založeného přece původně na vědeckém bádání a starých archiváliích. Ale ať už je to proto, že se „neudržel“, nebo proto, že toužil obhájit teorii o Monieux navzdory Muñó stůj co stůj, neubírá to Konvertitce na celkové síle a přesvědčivosti.

© Alžběta Glancová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 55 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.