Baroš, Marek: Les

Baroš, Marek
Les

recenze beletrie česká

Polorozpadlým postapokalyptickým světem se prodírá hrdina, jehož hlavní starostí je přežít. Nástrahy nepředstavují pouze zdivočelí lidé, ale také podivné zamaskované smrtící pasti. Jeho putování provází nevyřčená otázka: kdo nebo co představuje civilizační restart?

Apokalyptická houština
Marek Baroš
: Les. Prostor, Praha, 2021, 176 s.

Skrze divokou krajinu a trosky civilizace putuje hrdina, jenž si říká Prst, spolu se dvěma ženami – těhotnou milenkou a dospívající dcerou. Prst je lovec, dobrodružně založený solitér, pro nějž je lidský doprovod spíš přítěží než potěšením ze společnosti. Zároveň je tento protagonista cosi jako potulný vypravěč, jenž přináší mezi roztroušené ostrůvky života zprávy ze vzdálených krajů, přičemž svým expresivně narativním uměním formuje kulturu lovecké mytologie a znovuutváří zárodky civilizace. Les spisovatele Marka Baroše je románový debut (autor předtím publikoval dvojici pohádkových knih) a svým temně laděným postapokalyptickým světem, jehož kontury nahlížíme skrze omezené hledisko obezřetného poutníka, v myslích mnoha čtenářů možná vzbudí vzpomínku na Cestu Cormaca McCarthyho. Baroš s McCarthym sdílí vizi civilizačního úpadku, v němž hrdinové bojují s proměnou člověka ve všeho schopnou bestii na pozadí tušených metafyzických kulis, které u obou autorů rozšiřují interpretační prostor o transcendentní nadstavbu.

Nechat si to od cesty
Hororu odehrávajícímu se mezi rezavými troskami kulturního světa, postupně pohlcovanými divokou přírodou, dominuje niternější rovina morálních konfliktů, v nichž se vyjevují elementární tvary empatie, soudržnosti a možnosti spasení. Klasik americké jižanské literatury McCarthy prošel během své kariéry zásadní stylistickou proměnou: od komplikovaných a barvitých struktur vyjadřování pod vlivem Faulknera, které vrcholí v románech Sutree a Krvavý poledník, přes přístupnější „hraniční trilogii“ až ke zmiňované Cestě. Ta u něj představuje v linii narůstající úsečnosti prozatímní vrchol. Barošův Les je v tomto smyslu zjednodušeně řečeno někde na půli cesty.

Barošův příběh se odehrává ve dvou střídajících se časových rovinách – v té aktuální sledujeme zmíněné postavy v čele s Prstem, jak procházejí krajinou již dávno uvyklou na postapokalyptický scénář. V té druhé se retrospektivně vydáváme do okamžiku „těsně po“, kdy je Prst teprve dítětem, přišel o oba rodiče a je odkázán na kooperaci s individualistickým asociálem, uvyklým na život na ulici, a s polopříčetnou ženou, která se jej ujme do značné míry proto, aby si vynahradila ztrátu vlastního dítěte. Čtenář s ním tak paralelně prochází formativní minulostí, v níž hrdina překlenul cestu od dětství k dospělosti, a příběhovou přítomností, ve které můžeme vidět, co z něj nakonec vyrostlo. Román sleduje jednotlivé kroky putujících hrdinů v podivném a smrtelně nebezpečném prostředí; o samotné osudové katastrofě se toho však mnoho nedozvíme. Autor nechává příčiny záměrně zastřené, a čtenář se tak ocitá v podobné informační situaci jako obyvatelé fikčního světa. Lze usoudit, že mohlo dojít k blíže nespecifikovanému výbuchu, jelikož v románovém prostředí se nachází odpovídající spálené území. Konsekvence jsou ovšem mnohem podivnější, než obvykle (fikčně) způsobuje karcinogenní a mutagenní nukleární spad. Především začne z neznámých důvodů mizet každý, kdo promluví – jako by se vyřčeným slovem přenesl do jakési paralelní dimenze. Lidská řeč je tedy první „technologií“, na niž je uvalena klatba, což v prvních okamžicích katastrofy zřejmě způsobí zásadní decimaci celosvětové populace. Jako spoušť ke zmizení začnou postupně působit i další technologie, třeba palné zbraně na střelný prach či motorová vozidla. V krajině se navíc objevují i tajemné pasti, které na sebe berou podobu krásných, novotou zářících předmětů a vyvolávají tak v přeživších nebezpečné touhy po vlastnictví. Ve skryté pasti se začnou měnit i některé domy. Což může připomenout jiný známý zdroj kulturní inspirace – román Piknik u cesty bratří Strugackých (potažmo jeho možná známější filmovou adaptaci Stalker Andreje Tarkovského).

Smyslová hrůza
Prst se tedy se svým doprovodem pohybuje nebezpečnou krajinou tiše a obezřetně a jako starodávní lovci používá pouze primitivní zbraně a ručně vyráběné oděvy. Situace, v níž se svět octl, je natolik zvláštní, že je jen těžko představitelné, že by se možné interpretace příčin tohoto stavu a hledání jeho smyslu nijak neodrazily v dialozích postav. Přesto se veškerá komunikace i Prstovy performance dramatizující dobrodružné události drží pouze jednoduše uchopitelných témat – jako by postavy se ztrátou civilizačního zázemí ztratily i schopnost zajímat se o něco, co jejich každodennost přesahuje. Přes autorovu úsečnost lze možná právě v tomto směru hledat způsob interpretace: kultura se octla ve slepé uličce a je třeba ji přenastavit. Což znamená nejprve ji úplně rozdrtit a ze sutin nechat vyrůst nové výhonky.

Autor se v knize soustředí na smyslovost a pohyb, v centru pozornosti jsou často formy a tvary – jako by se do textu vpisovala krajina, v níž vlivem všeobecného rozpadu splývá přírodní s artificiálním. Próza ovšem neklade čtenáři neobvyklé překážky a přes určitou míru navozované nejistoty vždy zůstává jasně srozumitelná. Svou expresivitou a existenciální úzkostí může Baroš připomenout i některého z českých klasiků, např. Vladimíra Körnera. Dílo působí ve své apokalyptické temnotě sebevědomě a jeho autor nenechává čtenáře na pochybách, že dobře ví, co a proč svým psaním sleduje, a to i přes nedořečenost příčin a absenci komplexnějšího pohledu na události, které celou situaci obklopují. Smyslová deprivace, na kterou lze nahlížet např. jako na jakýsi metafyzický trest lidstvu scházejícímu, řekněme, ze správné cesty, jde v trendu současných ambiciózních filmových hororů, thrillerů či žánrových dramat, jež si získávají v posledních letech slušnou kritickou pozornost. Často se v nich pracuje právě s nedořečeností ve spojitosti s nějakým smyslovým omezením – zlo, které nelze dost jasně spatřit, nabývá ve významové koncepci díla hrůznosti díky podvědomým projekcím citlivých myslí a ze stejného důvodu poskytuje otevřenější interpretační rámec. S nevyjádřitelností či neuchopitelností personifikovaného zla samozřejmě promyšleně pracovali již hororoví klasikové jako H. P. Lovecraft, Arthur Machen, Algernon Blackwood a mnozí další, nehledě na rozsáhlou tradici „nejednoznačných“ duchařských příběhů. Nelze si ovšem nevšimnout tematické podobnosti mezi Lesem a zmíněnými kinematografickými počiny, v nichž se spojuje právě omezení smyslů s civilizační apokalypsou – např. hrdinové Tichého místa (2018) Johna Krasinského si musejí podobně dávat bedlivý pozor na veškeré vydávané zvuky, ve snímku Bird Box (2018) Susanne Bier se na příšery nesmějí ani podívat a v dramatu Dokonalý smysl (2011) Davida Mackenzieho probíhá světový úpadek skrze postupnou a neobjasněnou ztrátu všech lidských smyslů. Les Marka Baroše v tomto ohledu představuje zajímavý literární příspěvek, jenž odráží vlnění parciálního zeitgeistu hororu a příbuzných žánrů.

Znakování
Les představuje společnost vyděděnců, kteří musejí v zájmu zachování holého života popřít jeden z nejdůležitějších lidských nástrojů: mluvenou řeč. Formy komunikace jsou však flexibilní, a i když lidstvo drží „černou hodinku“, poměrně rychle vznikne všeobecná náhrada. Hrdinové proto mezi sebou náruživě znakují (třebaže sloveso „znakovat“ autor v textu vůbec nepoužívá). O formě znakové řeči se toho mnoho nedozvíme – komunikaci svých postav vyjadřuje autor s veškerou slovní expresivitou, jako by všichni mluvili pro nás „obvyklým“ způsobem. Čtenář je v důsledku toho jistou dobu zmaten, jak to s oním omezením řeči v Lese vlastně je. Těžko si ovšem představit, že by izolované skupinky lidí, které podstupují civilizační regres, daly vzniknout natolik nuancovanému znakovému systému, který by byl sdílen, až na výjimky, s všeobecným porozuměním. Josef Fulka ve své historicko-filozofické analýze znakování Když ruce mluví uvádí, že jeden z častých omylů, kterých se slyšící vůči řeči hluchoněmých dopouštějí, je předpoklad, že znaková řeč je univerzální, tedy pro všechny znakující na celém světě srozumitelná, jelikož vychází z nějakého přirozeného gestického základu „řeči těla“. Není tomu tak – stejně jako mluvené jazyky i znakové systémy jsou různorodé v rámci různých kulturních a geografických oblastí. U těch, kdo jsou nuceni z mluvené řeči v dospělosti přejít na znakovou komunikaci a současně nejsou nuceni ovládnout řeč v celé její obvyklé šíři (například mniši dodržující příkaz mlčení), se pak obvykle spontánně neutvoří komplexní znakový jazyk s propracovanou syntaxí a lexikem, ale pouze zjednodušený systém gest (home sign). Těžko si tedy představit zdecimovaný postapokalyptický svět zbavený mluvy, v němž by putovní vypravěč příběhů, jakým je protagonista knihy, fungoval všeobecně srozumitelným způsobem – tedy ve všech ohledech, které jeho mise novodobého „pěvce“ přináší.

Les Marka Baroše je nicméně přes naznačené nekonzistence autorsky vyspělé, sebevědomé dílo. Jeho styl není ani tak košatý či výmluvný, spíše by se hodil přívlastek „houštnatý“, protože klade čtenáři místy podobný odpor jako prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Barošova dějově strohá, temně symbolická výpověď o lidské přirozenosti ovšem po tom, kdo do ní vstupuje, nepožaduje zanechání všech nadějí. Hororově dobrodružná žánrovost v tomto případě přináší velmi zdařilý výsledek.

© Marek Jančík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 64 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.