Bolavá, Anna: Pračka

Bolavá, Anna
Pračka

sloupek beletrie česká

Naše pračka. Můj bezpochyby nejvěrnější druh. Vzpomínám, jak nám ji přivezli. Byla velká a bílá jako velryba, jenže digitální.

Pračka

Chlapi ve špinavých montérkách si nevěděli rady s její „zabudovatelností“, jinými slovy už nikdy nevrátili dřevěné dveře kuchyňské stěny na své místo, a tak náš zbrusu nový kytovec zíral přímo na nás, neschovaný, nezahalený, vyvržený do prostoru. Připravený splnit jakýkoliv požadavek mého prvního šestinedělí. Otočné kolečko, displej s oranžovými světly a časový údaj, odpočítávající prací program. Intenzivní bavlna, šetrný outdoor, rychlých patnáct. Zvuková signalizace jiná než lomcování podlahou. Dokonalý stroj. Mám ho tak ráda! A zmiňuju ho, protože něco se děje.

O pár let později, úplně jiný chlap ve špinavých montérkách a jeho nevhodné narážky. Tehdy odvážel sousední myčku, ze které poslední voda vytékala po celém schodišti přes pět pater až dolů, a suverénně sděloval, že tahle (ukázal bradou na pračku) je na řadě příště! Počítejte s tím, má věk a všechno se šidí. Mávly jsme nad ním rukou a užívaly si spolu další krásné roky: zablácená jara s pokusy vyprat třeba i boty, nadprůměrně horká léta s plavkami od písku nebo aspoň sinic, skvrny optimálně funkčního podzimu i mrazy v podobě oteplovaček, kterých byl buben po okraj. S tím vším se poprala, holka, bez odmlouvání. Jasně že má svoji hlavu a jejích dvacet minut do konce cyklu v reálu znamená třicet pět. Nebo umění nárazově změnit velikost oděvů a taky záhada dvou dírek proražených skrz jakoukoliv látku přesně pět centimetrů od sebe. Jak to ta bestie dělá (dělá-li to ona)! Připomíná to kousnutí upíra, dvě dokonale stejné dírky na tričku, další dvě na teplákách, dvě dírky na pyžamu, všechno s přesně vymezenými rozestupy. Pátrám po tom mnoho let a výsledek je stále otevřený… Jako tvoje tlama, která mě praští do nohy, když jdu v noci kolem tebe na záchod. Do ticha třeskne tvůj skřípavý zvuk a mně se časem vylije modřina. Jiná by už o svá ústa rozevřená dokořán dávno přišla, ty máš panty sakra pevné.

Pamatuješ období střevních chřipek? Ládovala jsem ti to do břicha uprostřed noci, aniž bych tě zapínala, protože nikde jinde v bytě už nebylo místo. Vzpomínáš na první dezinfekce? Nebo na ten čistič, ke kterému se prádlo vůbec nedává? Jela jsi vesele na šedesát, plná pěny, co se jen tak zbůhdarma vypustila zase do odtoku. Nebo do sousední myčky. Tvůj častý žertík – vypustit se jen o dům dál, do nádobí. Tohle se dělá? Směješ se, protože znáš diagnózu našeho instalatéra, to jeho s tím já nic nenadělám, máte to tam vzadu malý. Obarvovat oblečení ti ale nedovoluju, v tomhle držím opratě přísně, ale jinak se experimentům nebráníme, že? Po letech antialergických pracích prášků vytahuju voňavé barevné kapsle, které si člověk nejdřív pár minut osahává (jsou tak jemné) a teprve potom je vkládá do bubnu. Pak se to samozřejmě nerozpustí a zbytek blivajzu objevíte na rukávu černého trika, neboť černá obvykle všechno skryje, anebo také všechno vyjeví. Nezlobím se na tebe, nadávám na kapsli, a stejně tak zapomenutým papírovým kapesníkům, nikoliv sobě. Hladím tě po číslech, která znám nazpaměť, pak setřu prach z tvých skleněných dveří a zkontroluju gumu.

Jsem ozářená. Koukat do elektronických přístrojů tak, jako já na tebe, se nedoporučuje. Často sedím přímo na zemi a pozoruju, jak ti po skle stéká první voda a které z oblečení to schytá nejdříve. Kdy to začne pěnit. Kdy hřát. Kdy ždímat. Když jsem poprvé prala záclony, otevřela jsem tě předčasně. V domnění, že jsi nemocná (deset minut ses nepohnula!), jsem lomcovala dveřmi. Nebo jak jsi poprvé shodila skleničku z linky nad sebou. Mrcho! Tehdy jsem se zlobila, dneska k tomu (k tobě) přistupuju jinak.

Něco se děje. Shazuješ, lomcuješ, strašíš úplně běžně. Snažíš se vyskočit do prostoru a vymést ďábla z naší kuchyně, ale já ti dám! To ty ho máš v těle! Parkinsona, Alzheimera, artrózu i zánět průdušek. Penicilin a kolagen, všechno to máš v té tabletě, tak to rozmoč, zamíchej a spolkni. Chlap ve špinavých montérkách nebude mít slitování, rozmysli si dobře, jaké signály chceš vysílat. Vydrž to pár týdnů, a dostaneš boty na hraní! Vydrž do léta, a děti se zase vrátí z tábora. Tři spacáky a třicet kilo zatuchlého prádla, vždyť na to se přece těšíš! Budu se na tebe dívat, budu tě přidržovat, vždyť víš, že teď už nikdy nechodím pryč, když pereš. Děláš zvuky, které mě opravdu děsí. Jsem z tebe na nervy, a přitom jsem na tobě závislá. Potřebuju tě, a ty mě tolik strašíš! Někdy do tebe schovávám jídlo, ale tobě už je asi všechno jedno, viď? Je ti úplně jedno, co si bez tebe počnu! Přitom patříme k sobě jako Pan Tau a jeho buřinka nebo jako Brad Pitt a jeho kávovar! Já vím, my dvě máme hlubší vztah než herci a jejich věci. Těm když se něco rozbije, dostanou to nové a ihned a zdarma. Mně zbydou obrovské oči pro žalostný pláč s pachutí vlčího zavytí. Jak ubohé, že nevyznávám lásku lidem, nýbrž pouhému stroji! A rozhodně to není dnešní koronavirovou dobou, na tu se nevymluvíme. Je to jen mnou a tebou. My dvě a doba, jež nám zbývá. Proto to zmiňuju, pro orientaci na časové ose lidstva, pro tohle dnes koncem února 2022, kdy k tobě do bubnu strčím hlavu a zavolám miluju tě a ty pak vyrobíš ozvěnu a svět je v pořádku. Taky mě miluješ…

 

Další sloupky

© Anna Bolavá

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 901x

Inzerce