Karika, Jozef: Propast

Karika, Jozef
Propast

recenze fantasy

Loni u nás vyšly hned dva hororové romány Jozefa Kariky. I když jejich působivost už není taková jako v případě Strachu či Trhliny, stále dokáží vyděsit a přidat další místa na mapě Slovenska, kam je při četbě jeho knih důrazně doporučeno nejezdit.

Když hledíte moc dlouho do propasti
Jozef Karika
: Propast. Přel. Jiří Popiolek, Argo, Praha, 2021, 216 s.

Pracovník horského informačního centra spolu s kamarádem-záchranářem objeví mrtvého turistu. V oblasti, která nepatří k nejnáročnějším a rozhodně ani k nejnavštěvovanějším. Přesto brzy zjistí, že v okolí Slavkovské doliny je počet tragicky zemřelých nepříjemně vysoký – a jednotlivé případy se týkají osamocených amatérů, ostřílených profesionálů i celých rodin. Údajně v místě působí síla, která nutí lidi spáchat sebevraždu tím, že udělají krok do neznáma, Sprung ins Ungewisse. Nikdo přitom neví, jestli je sprunggeist zlovolný přízrak, nebo prostě přírodní fenomén. Vypravěč Propasti se každopádně rozhodne do oblasti sám, jen ve společnosti již zmíněného kamaráda, vyrazit – a brzy zjistí, že legenda byla nepříjemně pravdivá…

Propast má v podstatě stejný hendikep jako starší Tma. Ta vyšla na Slovensku jako druhý autorův horor (po spíš tradičněji laděném, přesto skvělém a možná stále nejemotivnějším Strachu) a byla jakousi přípravou na Trhlinu, se kterou byl Karika nominován na Anasoft Literu a jejíž filmová verze se stala v roce 2019 velkým hitem (byť oproti knize jsou její kvality dost pochybné). Když však vyšla v českém překladu až po Trhlině, působila spíš jako jednohubka a vynikly v ní autorovy tendence opakovat určité motivy a postupy. Propast je ve stejném vztahu k románu Smršť – naštěstí v mnohem menší míře.

Tentokrát není kvalitativní rozdíl mezi oběma romány tak velký; Smršť ve výsledku získává plusové body především za dynamiku, kterou vykazuje oproti spíše statické Propasti, soustředěné do jednoho konkrétního místa. Pozitivním paradoxem pak je negativní pověst, která Propast předcházela – očekávání nebyla vysoká a časový odstup umožnil náležitě ocenit, co všechno se Karikovi povedlo.

V prvé řadě je to prostředí Tater. Karika se zde poprvé posunul od prostého využití lokalit a jejich nahlížení skrze optiku hororových příběhů a očekávání k mnohem poetičtějšímu přístupu. K němu se ostatně Tatry hodí mnohem víc než například Tribeč z Trhliny. Popisy krajiny zde představují hodnotu samy o sobě a pronikání znepokojivých prvků a zahušťování atmosféry funguje díky exkluzivitě lokality mnohem lépe než v zapadlých zákoutích Slovenska z předchozích románů. Kontrast pohlednicově nádherných Tater a potenciálu brutální rozumově neuchopitelné smrti na skaliskách funguje perfektně. Zatímco u Tribeče nebo u děsivého kopce za Ružomberkem je snadné říct si pohrdavé „proč tam lezou“, tentokrát se spíš dostaví poznání, že v době honby za dokonalým instagramovým záběrem bychom tam, kde postavy knihy, mohli skončit bez problémů a odmlouvání všichni. A do toho autor trousí sugestivní poznámky, že každý metr čtvereční zdejší krajiny může ukrývat vybité zuby dávno zapomenutých obětí.

Za druhé Karika vybavil svého hrdinu solidním traumatem. Jeho otcem byl totiž respektovaný horský vůdce a on sám slovenskou mládežnickou nadějí v horolezectví. Jenže pak se otec při banálním výstupu zabil a v něm to otevřelo propast paniky, strachu a nihilismu. Jeho boj tak probíhá ve dvojí rovině – musí překonat sám sebe i stále sílící sprunggeist. Je to jednoduchý a známý fígl, ale Karika jej zvládl s bravurou a vytěžil z něj maximum. Vhodně se navíc doplňuje i s exkurzemi do minulosti Slavkovské doliny a zdejších nejslavnějších tragédií, které vypravěč prožívá v jakýchsi vizích, skrze něž nad ním temný genius loci získává stále větší moc a jež se prolínají s osobními vzpomínkami na život s traumatem a marnými pokusy jej překonat.

Je to zároveň funkční způsob, jak natáhnout námět na povídku do krátkého románu. Přesto občas některé vize působí trochu násilně a jejich postupná prezentace mechanicky. Příliš přesvědčivé není překlopení hrozby do filozoficko-psychologické roviny a zdůrazňovaná poučka o lidech, kteří příliš dlouho hleděli do metaforické propasti. A pokud čtete Propast příliš brzy po Smršti, nelze si nevšimnout opakování motivu videokamery a jejího záznamu coby iniciace příběhu a hrdinova otevření se sebezničující fascinaci nebezpečným fenoménem. Autor navíc tentokrát tento motiv využívá vyloženě účelově a ohýbá logiku toho, co a kdy je vidět.

Na jedné straně tak Propast ukazuje, s jak omezeným sortimentem triků, postupů a typů postav Karika pracuje. Na straně druhé ale také to, jak je tato jeho práce s nimi skvělá. Skutečně málokdo dokáže vzbudit takový děs prostým popisem krajiny, nabídnutím mírně změněné perspektivy nebo lakonickým oznámením, že postava, která má být přímo za vámi, tam prostě není. Jen je vhodné dávat si mezi Karikovými knihami delší pauzy. Opakované čtení o podobných nespolehlivých vypravěčích, kteří sice díky použité ich-formě disponují zdáním autority, ale přesto dříve či později vrazí svému okolí kudlu do zad (a daří se jim to více či méně vytěsňovat, dokud nedojde k závěrečné konfrontaci s nadpřirozenem), totiž rychle ztrácí to, co bývá v hororovém žánru podstatné – totiž moment překvapení.

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 72 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 1266x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce