Lundiaková, Hana: Co je ti do toho

Lundiaková, Hana
Co je ti do toho

recenze beletrie česká

Je mu třináct, ona mu říká Kohoutek a potkává ho, když vyzvedává svého syna ze školy. Jí je přes třicet a pracuje v korporátu. Anotace na čtenáře zdálky křičí, že tohle není Lolita naruby. A Hana Lundiaková do své jazykové performance zaplétá otázku, jestli nejsme náhodou všichni tak trochu pokrytci.

Obsese parného léta
Hana Lundiaková
: Co je ti do toho. Větrné mlýny, Brno, 2020, 144 s.

V posledním roce se po jisté odmlce jméno Hany Lundiakové objevilo mezi novinkami hned několikrát. Nejčerstvěji díky listopadové Hyeně, vydané pod značkou Odeon, která zároveň vychází i v audioknižní verzi. Vydavatelství Témbr, spadající stejně jako Odeon pod Euromedia Group, autorku (možná právě kvůli přicházející Hyeně) svým posluchačům představilo už v květnu, kdy na trh uvedlo zvukové zpracování románu Imago, ty trubko! Už předtím ale na začátku roku, ještě s vročením 2020, ve Větrných mlýnech vyšel Lundiakové titul Co je ti do toho. Během postupné románové přeměny pozdního jara v dusné a parné léto je čtenář svědkem počínající obsese v kulisách současného (nebo možná lépe předpandemického a předválečného) světa.

Vypravěčce Žaně je něco přes třicet, má malého syna a při čekání na potomka před školní budovou její pozornost zaujme třináctiletý chlapec Tomin, kterému začne přezdívat Kohoutek. Čtenář, jenž si na zadní straně obálky přečetl varování, že „toto není Lolita naruby!“ a „pozor, kniha způsobuje fyziologické reakce!“, pravděpodobně nebude příliš překvapen provokativním směřováním celého textu. To nicméně není všechno, na kostru příběhu je toho nabaleno mnohem víc – práce v korporátu, která hrdince nedává smysl, za což sama sebou vlastně pohrdá, vztah se synem, střety jejích představ o výchově se školským systémem, solidní, jenže už tak trochu vyčpělý vztah, ztráta pevných bodů v životě (jestli vůbec někdy existovaly), ale hlavně nezvladatelné upínání se k něčemu, co se tváří jako skutečné.

V souvislosti s knihami Hany Lundiakové se často používá slovo „provokativní“; padlo koneckonců i v jednom odstavci této recenze a najdete ho i v autorčině medailonku obsaženém v knize. Ostatně asi těžko najít článek o této spisovatelce (nebo minimálně o této knize), který by toto slovo aspoň v jednom výskytu neobsahoval. Na druhou stranu jiné, které by bylo podobně přiléhavé, budete také hledat jen těžko. Rozhodně ale nejde o provokaci prvoplánovou. Působivým živelným jazykem, upředeným z úsečného vyjadřování a takřka bezbřehé imaginace, plné smyslovosti i erotična, vulgarit a ohledávání hranic vlastního těla, vypravěčka pronikavě nahlíží nejen okolní svět, ale i na samu sebe. Nepodrobuje přitom vlastní osobu analýze jen tím, co sama otevřeně reflektuje, ale i operacemi, které neprovádí jako postava, nýbrž právě jako vypravěčka – totiž uspořádáním textu. Kromě kolegů a kolegyň z práce je hlavní hrdinka obklopena zejména třemi muži – synem, partnerem a Tominem. Setkání s posledním jmenovaným i myšlenky na něj jsou zhusta proplétány, skoro by se chtělo říct odsekávány, rodinnou každodenností. Díky tomu se tak těsně vedle sebe vrství role, do nichž vypravěčka vstupuje a které působí vzájemně konfrontačně. Snaha dobrat se skutečnosti a odhalit pravdu o životě chlapce, jehož rodinná situace zřejmě není nikterak idylická, nakonec spíše než pravdu o Tominovi odhaluje všemožné masky hrdinky samotné, jež si na sebe jako dospělá nasazuje. Osoba chlapce zůstává opředená tajemstvími a je vlastně tak trochu podivná. Přestože začátek textu je poháněn Žaninou obsesí, s postupem k závěru se počáteční určení rolí tak trochu rozpadá, vztah obou hrdinů je docela nejednoznačný a mnohé zůstává nevyjasněné. Nepůsobí to ovšem dojmem, že by autorka nevěděla, jak se závěrem naložit, nějaké té pointy se koneckonců dočkáme, i když to zrovna není to tajemství, po němž jsme bažili. Zřejmě ale spisovatelka už čtenáře dostatečně pošťouchla k nějaké reakci, vyvolala dostatek emocí a naznačila dostatek otázek, aby mu to chvilku vydrželo.

Lundiaková často vypráví v úsečných větách, kterým ale nechybí obrazotvornost ani smyslovost. Od popisných vyjádření se nechává unášet jazykem i úvahami hlavní hrdinky do místy docela nečekaných končin. Až má čtenář někdy pocit, že ho text nenápadně popadl jen proto, aby ho vzápětí doslova vcucl, tak trochu ho přežvýkal sem a tam a nakonec ho, lehce přešlého, zase vyplivnul. Což jsou koneckonců zážitky, které od literatury chceme, obzvlášť když zrovna nemáme chuť na velká epická vyprávění.

© Kamila Drahoňovská

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 51 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.