Šiklová, Tereza: Obr

Šiklová, Tereza
Obr

recenze dětská

Pro Obra je jeden den jako pro nás celý rok. Naše uspěchaná existence mu připadá legrační. Zve nás, abychom zpomalili a vnímali přítomnou chvíli. Obr však také zůstává obrem, pohybuje se vysoko nad námi, žije podle vlastních pravidel a neváhá ničit věci, kterých si lidé cení. Může být tedy ku prospěchu začíst se do jeho příběhu právě v dnešních dnech.

Obr se nedívá, kam šlape
Tereza Šiklová
: Obr. Baobab, Praha, 2021, 56 s.

Knižní debut mladé výtvarnice Terezy Šiklové (nar. 1996), určený dětem od pěti let, nese věnování „našim babičkám“. Těm totiž čas plynul o něco pomaleji a pro titulního obra je, jak se dozvídáme v první ze dvou kapitol, celý rok jako jeden den. Obr je tak veliký, že když tají sněhy, vstane, koncem léta se naobědvá, a když uléhá ke spánku, na špičkách uší se mu začínají hromadit první vločky. Ve druhé kapitole se obr vydává do města, mezi lidi, kteří se pořád za něčím honí a obrovi připadají legrační. Když ho to ve městě přestane bavit, odebere se zpátky domů do hor.

Postava obra malé dítě z principu fascinuje, avšak v podání Terezy Šiklové je nečekaně mnohovrstevnatá. V prvním plánu nacházíme jakousi variaci na knihy o koloběhu ročních dob, obohacenou o poselství, že nemá smysl neustále spěchat, nýbrž vychutnávat si jejich plynutí. Když pak obrovo tempo přijmeme, zjistíme, že jeho příběh ponouká k úvahám o relativním vnímání světa a také zkrátka o tom, co je velké. Obrovi nemizí z tváře milý, vyrovnaný úsměv, ale občas se kvůli své velikosti dopouští z lidského pohledu až děsivých věcí. Zapříčiní havárii letadla, vypije celé jezero, sní obsah náklaďáku, kde možná byly jenom potraviny, ale jistě to nevíme – „kdo ví, co to bylo“. Když se den a rok chýlí ke konci, obr si udělá táborák z kmenů stromů, kusů lidských obydlí a přihodí i totem. A když si ve druhé kapitole vyrobí golfovou hůl z větrné turbíny a jeho golfový míč málem rozmačká návštěvníky fotbalového stadionu, jsou fanoušci tak zabraní do zápasu, že si toho vůbec nevšimnou.

Sám obr přitom není zlý, jen žije podle „obrovských“ pravidel. Dokonce se „zamiluje“ do jakéhosi miniaturního tvorečka, ale takový cit se zkrátka neslučuje s jeho velikostí: „sotva mrknul, bylo to malé nic pryč.“ Obr zůstává mocnou, nebezpečnou silou, jíž lidé konzumující zábavu nevěnují patřičnou pozornost.

Kniha není žádná alegorie, ale právě díky své obecnosti může rodičům a učitelům předškolních či raně školních dětí posloužit například jako vhodná pomůcka při rozhovorech o současné situaci na východ od nás.

Výtvarný rukopis Terezy Šiklové, který v některých ilustracích připomene japonské dřevoryty, svým způsobem přijímá obrův úhel pohledu a klade důraz na to, co lidi přesahuje. Perokresby scenérií, jež se vymykají měřítku jednotlivce (ať jde o krajinu, nebo velkoměsto), jsou často detailně propracované a blíží se realistickému zobrazení. Lidé jsou oproti tomu znázorněni zjednodušeně, jakoby dětskou rukou.

Nelze než podpořit zařazení Obra Terezy Šiklové do loňského výběru Nejlepších knih dětem, který každoročně sestavuje Svaz českých knihkupců a nakladatelů spolu s Českou sekcí IBBY – jakkoli se v něm obr popisuje zkrátka jako „sympatický gigant“ a jako určující vlastnost děje se uvádí „nečekaný smysl pro absurdní humor včetně scének na hraně grotesky“. V letošní optice však nabývají jasnějších kontur jiné významy.

© Johana Horálková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 64 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.