Gondáš, Jáchym: Otevíratelky a úmluvy

Gondáš, Jáchym
Otevíratelky a úmluvy

recenze literární věda

Podle autora lehce chaotické, ale myšlenkově nevšední práce o větách „otevíratelkách“ představují první stránky textů ruku podávanou čtenáři. Více či méně nápadně se může skrývat zárodek celého následujícího textu.

Text jako bytost, která k nám natahuje zvoucí paže
Jáchym Gondáš
: Otevíratelky a úmluvy. Eseje o literatuře a společnosti. Malvern, 2021, 86 s.

V době, kdy se na nás valí nespočet textů a kdy někteří odborníci mluví o tom, že je „překnížkováno“, u každé publikace ještě více záleží na tom, jestli čtenáře dokáže zaujmout hned svojí první větou. Už dlouho to ovšem vědí i profesionální spisovatelé, jak ukazuje třeba kniha Thomase Fostera Jak číst romány jako profesor (Host, Brno, 2014), podle níž může už první stránka, nebo dokonce první věta románu signalizovat všechny jeho podstatné aspekty.

Česky nyní vyšla kniha Otevíratelky a úmluvy, která téma začátků knižních textů pojímá v široké historické perspektivě. Jejím autorem je Jáchym Gondáš, který dříve působil jako baptistický kazatel a v současné době pracuje jako pedagog na základní škole. Už to může napovědět, že jeho úhel pohledu není literárněvědný; jeho styl se blíží spíše filozofické úvaze nebo patetickému kázání: „Text je bytostí, která k nám – svým potenciálním čtenářům – natahuje zvoucí končetiny. První stránka knihy je podaná ruka, je to, třeba i docela nenápadně a zahaleně, zárodek celého následujícího textu. V úvodu, v jeho jazyce, intenci, v jeho atmosféře je jako v semeni přítomná potence celého díla. A to i tehdy, kdy se autor všemožně snaží o překročení a popření této zákonitosti.“

Autorství a inspirace
Název díla pochází z prostředí islámu: jak známo, první súra Koránu nese tradiční arabské označení Al-Fátiha čili Otevíratelka. Je to text o sedmi verších, který je ale pro muslimské věřící natolik zásadní, že se stal pevnou součástí každé jejich denní modlitby. Slavnostní tón súry přitom rozhodně není pouhým formalizovaným projevem zbožnosti: „Invokační charakter Al-Fátihy a její celkové vyznění, soustředěné na adoraci Alláha a prosbu o jeho vedení, ve skutečnosti výmluvně naznačují, jaká je nejvhodnější čtenářská strategie, kterou by měl člověk beroucí Korán do rukou uplatnit.“

V přísném slova smyslu ovšem autor nepíše jen o úvodních slovech probíraných textů, ale zároveň pojednává o odlišných konceptech autorství a inspirace (a v některých připojených esejích pak také o významu umění či třeba pouličních slavností pro život komunity). Zatímco biblický prorok jako by před Božím slovem neúspěšně prchal, starořecký spisovatel okamžik tvůrčí posedlosti spíše vyhlíží a iniciuje, viz slavný začátek eposu Odysseia „O muži zchytralém, Múso, mi vypravuj…“ U básnířky Sapfó pak už podle Gondáše zaznívá až průzračná lehkost: „Ó pospěšte nyní sem, Charitky jemné a krásnovlasé Múzy!“ Daimonická mocnost Kalliopé a jejích družek je, jak se zdá, spíše ve službě Sapfó, nežli by jí vládla. Pozdější literáti už sice Boha ani Músy v úvodu explicitně většinou nezmiňovali, nicméně Gondáš nachází četné aktuální paralely: „Co jiného je vřazení předmluvy od slavnějšího a respektovanějšího oborového kolegy než právě magické povolání mocnějšího garanta a autority? Jak daleko od starořeckého povolávání Múz má úvod, který ohrazuje dílo výčtem svých inspiračních zdrojů a odborných souvislostí?“

Od hrdinského reka k reality show
Dále autor rozebírá vyvíjející se pojetí hrdiny. Slavnou Aeneidu uvozovala slova „O válce zpívám a reku, jenž první z krajiny trojské / připlul k italské zemi, hnán osudem, k lavinským břehům, / vyhnanec, dlouhý čas jej po zemích štvala i mořích božská moc.“ Čímž byla předznamenána témata války a v ní bojujícího reka. U pozdějších hrdinů už ale byla jejich dramata stále osobnější a niternější. Roli, kterou v Aeneově případě hrála válka o Tróju, u svatého Augustina strach z věčného zavržení a u Danta pád do pekla, u Petrarky přebírá atmosféra nudy a melancholické prázdnoty. Krize už u něj „nepramení z vnějšího zdroje, ale vyvěrá z nitra člověka. S jasnozřivostí předznamenávající nástup novověku se tak dějištěm toho nejpodstatnějšího stává psýché a její rozkolísaná hladina“. A nakonec se autor dostává až k nedávným či soudobým dílům, která chtějí autenticky zachytit každodenní život: „Podobně jako když hmyz až do sebeomráčení usiluje o proražení skleněné tabule okna, stupňuje deník v marné snaze o zastižení reality svou indiskrétnost.“ Právě vkročení do toho nejvšednějšího má být zárukou pravdivosti. Když Ludvík Vaculík ve svém deníku-románu Český snář vyslovuje první věty, nenechává nás podle Gondáše na pochybách, že se můžeme těšit přímo na „eldorádo“ autenticity: „Pondělí 22. ledna 1979. V noci jsem, nevím proč, nemohl spat, asi šestkrát byl jsem upíjet pivo nebo mléko, myslel jsem, že moje podráždění pochází z nějaké chemie.“ Je zřejmé, že tento trend autor neschvaluje. Kdybychom totiž přece jen nalezli deník, kterému by se podařilo ambici absolutní autenticity beze zbytku naplnit, odehrálo by se to podle něj již mimo hájemství literatury – „pravděpodobně v nejtrapnějších okamžicích televizních reality show“. Bytostným nástrojem pravdy by pak bylo nejspíše gynekologické speculum, jak se to ostatně občas v některých knihách jeví, dodává Gondáš opovržlivě.

A existují i jiné doby a celé typy literatury, které Gondáš bytostně nesnáší. Především osvícenský náhled na svět, jehož esencí je dle něj encyklopedie. „Encyklopedizovaný svět“ musí být nehybný, ukončený a „mrtvý, jinak by knize unikal“. Proto je prý mršinou nebo přinejlepším utopií.

Předem hotové názory
U některých probíraných textů autor vlastně ani žádné „začátky“ neanalyzuje a rovnou sděluje svůj předem hotový a celkem silný názor, který je zvláště v případě zmiňovaných encyklopedií dosti zaujatý. Mnohem inspirativnější jsou v tomto ohledu třeba Borgesovy úvahy nad tím, jak silně jsou všechny encyklopedie kulturně podmíněny, i když i podle slavného Argentince je každý takový pokus o totální postižení světa neúplný a marný. A co se týká deníkové literatury, vyváženější přístup dnes hledají teoretici zabývající se tzv. autofikcí.

Vzhledem k tomu, jak ambiciózní úkol si autor předsevzal, je s podivem, že Gondáš necituje žádnou odbornou literaturu, ať už se týká historického vývoje individualismu, nebo úvah literárních vědců – vedle zmíněného Thomase Fostera jmenujme ještě významnou knihu Smysl konců (Host 2007). V té literární teoretik a kritik Frank Kermode promýšlel význam konců literárních děl i v souvislosti s jejich začátky (kupříkladu v Bibli je podle něj „konec ve shodě se začátkem“). Navzdory tomu ovšem Gondášova kniha celkově nedopadla úplně špatně, i když jsou některé autorovy závěry diskutabilní a výběr analyzovaných textů značně selektivní. Výzkum literárních „otevíratelek“ u nás tedy sice zůstává na počátku, ale budoucí seriózní badatelé budou mít s čím polemizovat, nebo snad také na co se částečně odvolávat.

 

Na podobné téma:
Daniel Shanahan
: O zrodu a vývoji individualismu
Aron Jakovlevič Gurevič: Jedinec a společnost středověkého západu

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 63 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.