Zelený Atapana, Mnislav: Atlas indiánů Jižní Ameriky

Zelený Atapana, Mnislav
Atlas indiánů Jižní Ameriky

recenze sociologie

Co může být dobrodružnější než příběhy o indiánech? Přece zasvěcený pohled na jejich každodenní život, historii a kulturu! Bohatě ilustrované shrnutí celoživotního díla českého antropologa a amerikanisty čtenáře seznamuje s minulostí a současností původních obyvatel Jižní Ameriky. Mnohé kmeny autor poznal osobně a odhalil tajemství jejich šamanských rituálů, sexuálního života i jejich starost o budoucnost planety Země, aniž by jejich život idealizoval.

Okno do fascinujícího světa jihoamerických indiánů
Mnislav Zelený Atapana
: Atlas indiánů Jižní Ameriky. Život, sex, smrt. Argo, Praha, 2021, 347 s.

Nestává se často, že by se dospělí čtenáři, v tomto případě z akademického prostředí, těšili na nadcházející vydání knihy jako děti na vánoční dárky. Poslední měsíc před vydáním Atapanova Atlasu indiánů Jižní Ameriky tomu tak mezi kolegy bylo, a to nejen na našem pracovišti. Už z těchto očekávání je patrné, že se v rámci české tvorby a kulturního kontextu jedná o jedinečný počin svérázného, ale právem uznávaného autora.

Mnislav Zelený (nar. 1943) je významný český kulturní antropolog, zaměřený na původní obyvatelstvo Jižní, částečně i Střední Ameriky. Od své první výpravy roku 1969 důvěrně poznal desítky indiánských etnických skupin a kmenů v oblasti Amazonie, And a Střední Ameriky. Roku 1989 byl adoptován kmenem Yawalapiti, od něhož získal jméno Atapana, doslova „Zelený palmový list“, které používá společně s občanským příjmením, blízké přátele má i mezi příslušníky kmenů Ece’je, Kofán či Yekuana.

Bohaté zážitky jako z dobrodružných románů, cestovatelské a etnologické zkušenosti, osobní dojmy a blízký citový vztah k indiánským přátelům, to vše promlouvá mezi řádky mnohých hesel jeho Atlasu. Ačkoli se, v souladu s názvem, jedná především o atlas, některá hesla, nebo přinejmenším jejich části, jsou zpracovány beletristickým způsobem a místy až nečekaně osobně. Tam, kde autor hovoří o skupinách, s nimiž se osobně setkal a mezi nimiž si našel přátele, se text – aniž by to narušilo koncepci a vědeckou hodnotu textu – chvílemi mění v poutavé cestopisné črty, z nichž některé, včetně doprovodných fotografií, najdeme i v autorově předchozí knize Veselé tropy Amazonie.

Defilé 217 kmenů z celé Jižní Ameriky
Je samozřejmé, že zpracování 217 encyklopedických hesel, věnovaných jednotlivým kmenům a etnickým skupinám, představuje obdivuhodný výkon. Stejně pochopitelný je i jejich odlišný rozsah, vzhledem k omezené kapacitě knihy nemohla být všechna hesla stejně podrobná. I tak ale většina z nich přináší komplexní pohledy na historii, kulturu i současnou situaci dané skupiny, často uvádí i různé zajímavosti, které podtrhují unikátnost každé kmenové kultury, a zároveň čtenáři utkví v paměti. To je důležité zejména v oblasti Amazonie, která je jazykově a etnicky nejrozmanitější částí celé Ameriky a čtenáři ocení jakékoli vodítko, které jim pomůže se ve spletité mozaice zdejších kmenů, jazyků a kultur lépe vyznat.

Nutno ale říci, že někdy je nevyváženost rozsahu jednotlivých hesel či pasáží až příliš nápadná a těžko ji lze vysvětlit jinak, než autorovými osobními preferencemi. Amazonské kmeny Ece’je a Yawalapiti, nejbližší autorovu srdci i vědecké dráze, dostaly prostor vždy na 8 stranách, týž rozsah ale má například i kapitola věnovaná celému kulturnímu okruhu Ohňové země.

Nevím, jestli byl autor limitován časově nebo zda se musel se svou prací vejít do předem stanoveného rozsahu, v každém případě však některá hesla, v celé knize jich je více než 30, obsahují jen základní údaje a zdaleka nevyčerpávají potenciál dostupných informací o daných skupinách. Pasáže o civilizaci Čimú (s. 250) nebo o kmenech Arawak (s. 28), Mosetene (s. 89), Uru (s. 289) nebo Puelche (s. 320) vypadají, jako kdyby si autor ve spěchu poznamenal důležitá fakta, která ale už nestihl dále rozpracovat.

Jako jazykovědce mě mrzí, že podobně stručné je i heslo o amazonském kmeni Pirahá (s. 101), jehož jazyk patří (nejen) v rámci Jižní Ameriky k těm nejzajímavějším a v nedávné době se stal předmětem lingvistických kontroverzí, o nichž se však z Atlasu nic nedozvíme…

Návaznost na předchozí knihy: i v malých chybách
Snad je to dáno i charakterem knihy, která shrnuje a svým způsobem snad i dovršuje autorovo celoživotní dílo. Také v seznamu použité literatury se autor zřetelně ohlíží nazpět, preferuje spíše klasické, ověřené, ale nejednou již zastarávající práce z období 60. – 90. let a příliš nereflektuje nové poznatky, například právě z oboru lingvistiky nebo archeologie.

Atlas různým způsobem propojuje autorovy starší tituly, jako jsou Prérijní a pralesní indiáni (se Lvem Zacharem, 1985), Indiánská encyklopedie (1994), Malá encyklopedie bohů a mýtů Jižní Ameriky (2009) nebo Veselé tropy Amazonie (2016).

S velkým nadšením jsem v ilustračním doprovodu objevil originální kresby a fotografie z 19. a počátku 20. století, jejichž překreslené verze znám z Indiánské encyklopedie (např. bizarní masky kmene Karayá, oděvy kmene Bororó aj.). Platí to však i opačně, což dokládá jedna z ilustrací Jana Dolejše, zobrazující přípravy kanibalské hostiny u kmene Huitoto, jejíž předlohu v podobě historické černobílé fotografie, včetně vařené lidské hlavy, morbidně vykukující z hrnce, lze najít právě v Indiánské encyklopedii.

Méně mě potěšilo zjištění, že autor přejímá z Indiánské encyklopedie i drobné chyby, jako je údaj o původu topinambururů od kmene Tupinambů, ačkoli tento druh hlíznaté slunečnice pochází ze Severní Ameriky (kde ho jedli tamní indiáni včetně Lakotů a Šajenů) a v Brazílii nikdy nerostl. Jeho domnělé spojení s Tupinamby vzniklo omylem až v Evropě.

Zdánlivě malé, ale přesto nepříjemné omyly byly způsobeny chybným překladem názvů živočichů z cizojazyčných zdrojů, pro různé druhy jihoamerických kondorů se v Atlasu užívají názvy „sup“, nebo dokonce „krahujec“ (což je zjevně chybný kalk z portugalského gavião, správně kondor královský), podobným nesmyslem je umístění leoparda do argentinské pampy (s. 311, mělo by se jednat o kočku pampovou). Podceňování zoologických znalostí autory z odlišných vědních oborů, beletristy či překladateli knih, filmů a seriálů (nejednou i přírodovědných dokumentů), zůstává stálým problémem, který však může velmi snadno vyřešit krátká konzultace s odborníkem, zvláště když v českém prostředí působí hned několik zoologů, zaměřených na přírodu Jižní Ameriky, jakými jsou například Jiří Moravec, Jan Dungel nebo Miroslav Šebela.

Přehledné a účelné rozdělení kmenů
Velkým přínosem knihy je přehledné rozdělení indiánských etnik Jižní Ameriky podle jejich životního prostředí, nebo – řečeno odborným etnologickým termínem – kulturních areálů. Některé z nich, jako je nejrozsáhlejší a největším počtem etnik osídlená Amazonie, autor dále dělí na dílčí podoblasti (subareály), což velmi usnadňuje orientaci v záplavě zdejších malých kmenů exotických jmen, která evokují hluboký prales, tajuplné šamanské obřady spojené s užíváním halucinogenních bylin a, často až ne tak vzdálenou, kanibalskou minulost některých z nich.

Také druhá nejrozsáhleji zpracovaná kulturní oblast And je rozdělena na tři podoblasti. Nejvíce místa zde autor dopřál velkým předkolumbovským kulturám Inků a poněkud méně známým, ale neméně velkolepým Muiskům. Naopak pasáže o dalších obdobně rozvinutých, důležitých a prozkoumaných civilizacích jsou buďto stručné a málo výstižné (v případě Močiků) nebo zcela nedostatečné (v případě Čimúů).

Těžištěm Atlasu sice jsou recentní, živé kultury, ale když se autor rozhodl napsat samostatná hesla i o některých předkolumbovských civilizacích, měl jim podle mého názoru věnovat odpovídající pozornost a péči. Netuším například, proč autor v knize vůbec nezmiňuje keramickou tvorbu Močiků a Čimúl, jejíž doklady jsou zastoupeny i v našich muzeích. Vzhledem k tomu, že podtitul Atlasu hovoří o „sexu“, jehož nejrůznější podoby, včetně homosexuální erotiky či masturbace, patří mezi nejčastější náměty močické a čimúské keramiky, je toto opomenutí ještě podivnější.

Další tři kapitoly, věnované areálům Gran Chaco, Pampy a Patagonie, a nakonec Ohňová země, které autor neměl možnost osobně navštívit, jsou podstatně kratší a hesla věnovaná zdejším kmenům, snad s výjimkou početných Mapučů, kteří sehráli v historii Chile velmi významnou roli, jsou vesměs poměrně stručná.

Kapitoly, věnované jednotlivým kulturním okruhům, mají velmi rozdílný rozsah, což je však zcela namístě. Každý z kulturních okruhů totiž obýval odlišný počet kmenů. Zdaleka nejvíce jich žije v Amazonii, z 217 kmenů a etnických skupin popsaných v Atlasu jich připadá na Amazonii 124, tedy více než polovina, naopak v oblasti Pamp a Patagonie žilo jen pět kmenů (v současnosti prakticky již jen jeden: Mapučové) a v oblasti Ohňové země pouze čtyři, nyní již téměř vymřelé kmeny.

Indiánské jazyky: pouze základní přehled
Méně důsledný než v rozdělení etnik podle kulturních okruhů byl autor v případě jazykové tematiky. Na jedné straně v Atlasu najdeme některé zastaralé nebo nepřesné údaje o počtech mluvčích jednotlivých jazyků, někdy dokonce autor omylem označuje dosud živý jazyk za vymřelý, jako je tomu na s. 28, kde je jazyk arawak (lokono dian) uveden jako zaniklý, ačkoli jím podle serveru Etnologue mluví více než 2500 osob. Podobně zavádějící je údaj o poslední žijící rodilé mluvčí jazyka yámana, Christiny Calderón, která podle autora zemřela v roce 2013, ve skutečnosti však byla v době vydání Atlasu ještě naživu a zesnula až počátkem letošního roku 2022.

Zaráží také, že autor v knize nehovoří o kritické situaci jazyka kmene Yawalapití, jehož je členem. Hovoří jím totiž posledních 8 mluvčích a v příští generaci patrně přestane být aktivně užíván. Jeho jedinou nadějí je revitalizace (ostatně stejně jako v případě jazyka yámana).

S obtížnou výzvou jménem klasifikace domorodých jazyků Jižní Ameriky se autor vypořádal se ctí. Hned v úvodní kapitole nacházíme vynikající klasifikační schémata pro tupíjskou, karibskou a makro-géskou jazykovou rodinu a stručnější informace o aravacké, panoské a některých dalších, vesměs menších jazykových rodin. Tomuto rámci odpovídá i jazyková mapa na zadní předsádce, která je graficky pěkně vyřešena, ale po stránce obsahu mohla být podrobnější. Uvádí totiž pouze větší jazykové rodiny nebo významné jazyky.

Ačkoli se autor snaží každé etnikum poctivě zařadit do jazykové rodiny, ne vždy se mu to daří. Jak rozumět informacím o zařazení jazyků kmene Guaná a jeho podskupiny Teréna, které si evidentně protiřečí? Autor uvádí, že jazyk guaná patří k jazykové rodině mascoy (s. 299) a jazyk teréna k arawacké rodině (s. 174), což je patrně pravda, ale jak je potom možné, že podskupina jednoho kmene mluví zcela nepříbuzným jazykem z odlišné rodiny?

Nemám v úmyslu autora kritizovat, protože sám na tuto hádanku neznám odpověď. Rád bych věřil tomu, že jeho informace je správná. Je možné, že Guanové i Terénové původně mluvili týmž jazykem a jeden z kmenů pod vlivem sousedů přijal jazyk z odlišné rodiny, nejednalo by se zdaleka o ojedinělý případ. Rozhodně by však tento rozpor potřeboval podrobnější výklad.

Zjevným omylem, který autor přejímá ze své Indiánské encyklopedie, je domnělý vztah mezi jazykem puqina na jedné a chipaya či uru na druhé straně. Záměna, mající původ ve starší literatuře, je poměrně pochopitelná: všechny jazyky, z nichž již přežívá pouze chipaya, byly rozšířeny v oblasti kolem jezera Titicaca a měly vztah ke starým andským civilizacím, které předcházely říši Inků. Zatímco jazyky uru a chipaya si jsou blízce příbuzné, jazyk puqina měl odlišný původ a jeho přežívajícím potomkem je kallawaya, tajná řeč malé komunity léčitelů a šamanů, o níž se z Atlasu nedozvíme vůbec nic, snad z toho důvodu, že nejde o samostatné etnikum ale spíše o sociální skupinu.

Glosář, v němž se vyzná snad jen biolog
Za nepříliš povedenou část knihy lze označit glosář. Text na zadní straně přebalu sice slibuje „podrobný glosář indiány používaných rostlin, sbíraného ovoce a lovené zvěře“, ale běžný čtenář, snad s výjimkou biologa specializovaného na jihoamerickou faunu a flóru, z něj nebude moudrý. Valnou většinu jeho hesel tvoří pouze indiánský název a jeho vědecký (latinský) ekvivalent, bez bližšího upřesnění, o jaký organismus se vlastně jedná. Je pochopitelné, že mnohé druhy jihoamerických zvířat a rostlin zatím nemají české názvy, bylo by však bývalo žádoucí, aby autor hesla glosáře doplnil krátkou charakteristikou, z níž by bylo patrné, jedná-li se o bylinu, strom, ptáka, rybu či jiný organismus, k čemu ho indiáni používají nebo z jakého jazyka uvedený název pochází.

Takto čtenáři u většiny uvedených organismů zbývá jediná možnost, a to dohledání podle vědeckých názvů v odborné literatuře nebo na Internetu, což se také vždy nemusí podařit.

Indiáni (jako) vymalovaní
Jednoznačným plusem knihy, ještě zvyšujícím její hodnotu a osobitost, je bohatý ilustrační doprovod. Jeho páteří je fotografický materiál, reprodukce obrazů a starších ilustrací z vědeckých prací a cestopisů 19. a počátku 20. století či mapy, nejsilnější dojem však ve čtenářích zanechají ilustrace Jana Dolejše, působivě rekonstruující život zaniklých kultur. Mezi ty nejsugestivnější jistě patří ilustrace na dvoustraně 212 – 213, zobrazující obětování válečného zajatce u Tupinambů. Je však také jediná, o níž bych si dovolil polemizovat. Válečník, který se chystá zajatce udeřit, třímá kamennou sekeru, ačkoli historické prameny (Hans Staden, Jean de Léry) i dobové ilustrace uvádějí, pokud je mi známo, ozdobnou palici s kulatou hlavicí, zvanou ibira-pema (viz i známá scéna z Robinsona Crusoe, kde se kanibalové chystají zabít Pátka dřevěnou palicí, Defoe čerpal z popisů kanibalských obřadů Tupinambů). Připouštím však možnost, že malíř vycházel z nějakého mně neznámého pramene nebo muzejního exponátu.

Také perokresby Barbory Dančové, ač nenápadnější, mají vynikající kvalitu a vysokou výpovědní hodnotu. Také po stránce grafické úpravy a typografie lze Atlas označit za velmi zdařilý, ačkoli jsem ojediněle zaznamenal případy chybně rozdělených slov.

Celkově lze říci, že i přes uvedené výhrady a připomínky, nabízí Atlas indiánů Jižní Ameriky velmi zasvěcený, věcný a podrobný pohled na recentní kultury původních obyvatel Jižní Ameriky, zejména v kulturních oblastech Velké Amazonie a Gran Chaco. Jedná se o knihu, jíž současná doba potřebuje. A to nejen kvůli rychlé akulturaci, nebo v horším případě vymírání původních obyvatel Jižní Ameriky, ale také proto, že většina současných vědců nemá při stálé honbě za citačním ohlasem, granty a RIV body čas ani zájem popularizovat svůj výzkum čtivou formou. V tomto směru Atlas navazuje na knihy autorů minulých generací, jako byli Václav Šolc, Miloslav Stingl, nebo dokonce legendární A. V. Frič.

© Ondřej Pivoda

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 33 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 1085x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce