Beauvoir, Simone de: Nerozlučné

Beauvoir, Simone de
Nerozlučné

recenze beletrie zahraniční

V českém překladu vyšla dosud nepublikovaná krátká próza francouzské spisovatelky a filozofky Simone de Beauvoir z padesátých let. Silně autobiografický text nahlíží do autorčina dětství a dospívání a především na její vztah s přítelkyní Elisabeth Lacoin, zvanou Zaza. Po jeho přečtení se ptáme, zda právě toto dívčí přátelství s tragickým koncem formovalo názory a postoje budoucí ikony druhé vlny feminismu, ženy neúnavně bojující za všeobecné právo prožívat život a milostné vztahy podle svého.

Někde mezi přátelstvím a láskou
Simone de Beauvoir
: Nerozlučné. Přel. Alan Beguivin, v edici Knihovna klasiků vydal EMG / Odeon, Praha, 2021, 144 s.

Rukopis této novely pochází z počátku padesátých let minulého století, ale Simone de Beauvoir (1908–1986) se nikdy nerozhodla pro jeho vydání, protože ho považovala za příliš intimní. Jean-Paul Sartre nad ním údajně „ohrnul nos“. Autorka však novelu zachovala (na rozdíl od textů, s nimiž nebyla spokojená) a v poslední vůli ji věnovala své adoptivní dceři Sylvii Le Bon de Beauvoir. Ta se až nyní postarala o to, aby text vyšel, a napsala k němu osvětlující předmluvu, v níž přiřazuje fiktivní jména postav a míst k jejich skutečným předobrazům. Dozvídáme se tak, že Zaza, autorčina skutečná kamarádka a spřízněná duše, nese v novele jméno Andrée, sama autorka se v ní vyskytuje jako vypravěčka Sylvie a románový Pascal Blondel nebyl ve skutečnosti nikdo jiný než budoucí fenomenolog Maurice Merleau-Ponty. Vzhledem k tomu, že Simone de Beauvoir zanechala text bez názvu, zhostila se Sylvie také jeho pojmenování: titul Nerozlučné je inspirován přezdívkou, jíž Simone a Zazu označovaly jejich učitelky v katolické škole Adeline Desirové.

Dokumentační povaha Nerozlučných
Název Nerozlučné tak představuje most mezi fikcí a realitou. Obojí se v knize prolíná. Na jedné straně máme skutečný příběh, k němuž text zřetelně odkazuje a který už de Beauvoir popsala v prvním díle své autobiografie Paměti spořádané dívky (česky vyšlo v roce 1969 v překladu A. J. Liehma). Je to příběh Zazy, která tragicky zemřela v nedožitých dvaadvaceti letech údajně na virovou encefalitidu. Podle de Beauvoir však vitalitu této výjimečné, inteligentní a svobodomyslné dívky fatálně podkopal tlak konzervativní katolické rodiny, zvyklé ještě ve dvacátých letech minulého století sjednávat dcerám manželství podle vlastního vkusu. Dokumentární charakter knihy také podtrhují kopie dopisů Simone a Zazy a dobové fotografie, které jsou do svazku zařazeny. Čtenář tedy k novele přistupuje s tímto předporozuměním a pohlíží na ni jako na cenný doklad o dětství a rané dospělosti významné spisovatelky, o jejím citovém a intelektuálním vývoji a odklonu od katolické víry.

To všechno novela nepochybně je, také je to však románové vyprávění, fikce. De Beauvoir knihu věnuje Zaze a ve věnování píše: „Ostatně není to doopravdy váš příběh, nýbrž příběh námi inspirovaný. Nebyla jste Andrée, a já nejsem ta Sylvie, která hovoří mým jménem.“

Cit větší než přátelství
Příběh začíná na konci první světové války, kdy se v katolické škole pro dívky z lepších rodin potkají devítiletá Sylvie Lepageová, třídní premiantka, a Andrée Gallardová, nekonvenční dívka, která si moc nedělá z nepsaných pravidel slušnosti a povinnosti uctivého postoje k vyučujícím, jimiž se řídí ostatní spolužačky. Vypravěčka Sylvie je Andrée okamžitě okouzlena. Fascinuje ji její krása, jiskřivý pohled, inteligence, vtip i svéhlavost. Především ji však učaruje Andréeina hluboká živost: „Dívenku, která hořela zaživa, nepotkáte každý den, chtěla jsem jí položit spoustu otázek.“

Brzy se z nich stanou blízké kamarádky. Sylvie žije pro jejich tiché rozhovory a společné chvíle ve škole i mimo ni. Učitelé se domnívají, že má Andrée na Sylvii neblahý vliv, přesto však jejich přátelství tolerují, stejně tak i jejich matky. Při prázdninové odluce si vypravěčka uvědomí bolestnou prázdnotu svého života bez Andrée. Začne také pochybovat, zda je jejich přátelství symetrické. Andrée je pro ni spřízněnou duší, bez níž život postrádá smysl. Naproti tomu Andrée svou pozornost dělí mezi kamarádku Sylvii, zbožňovanou matku a milostný vztah napřed s Bernardem a později s Pascalem. Těmto vztahům Sylvie příliš nerozumí, nikdy jim ale nestojí v cestě. Ona sama žádný objekt romantického zájmu nemá a do jisté míry jej pro ni nahrazuje Andrée. Přesto je myslím příliš troufalé označovat Nerozlučné za příběh neopětované lesbické lásky. Cit, který Sylvie ke své přítelkyni chová, je nepochybně velmi intenzivní a přesahuje obyčejné kamarádství. Je to směs obdivu a fascinace, touhy po přítomnosti druhého, potřeby sdílet s ním své myšlenky a nechat se jím inspirovat. Není ale každá snaha zaškatulkovat opravdový cit určitým způsobem zjednodušující? Hloubka Sylviina citu vychází najevo především tehdy, když dívka bojuje za zájmy Andrée – její svobodu volby manžela a možnost zůstat ve Francii –, a podobně i ve chvíli, kdy to sama Andrée vzdává. Novelu tak můžeme číst dvěma způsoby: jako úvahu o problému mladé ženy pojmenovat přitažlivost a city k jiné ženě, situovanou do dvacátých let 20. století, nebo čistě jako příběh o různých podobách lásky a blízkosti dvou dospívajících lidí.

Obžaloba pokrytectví katolické morálky
Již na začátku je zřejmé, že pro rodiny obou dívek je nesmírně důležitá praktikovaná zbožnost. Ze Sylviina vyprávění – z perspektivy dítěte, avšak s nadhledem (a sarkasmem) dospělého – vychází najevo, že náboženství zde slouží jako výchovný prostředek: „Poučili mě, že záleží na mém dobrém chování a zbožnosti, zda Bůh zachrání Francii: z toho se nedalo vyvléct.“ Sylvie je v dětství horlivou katoličkou, pravidelně chodí ke zpovědi a tato praxe je pro ni posvátným dobrodružstvím, odděleným od světského života. Když proto nahlédne svého zpovědníka jako „pomlouvačného starce“, brzy přestane věřit v Boha úplně, i když to musí tajit. Později, osvobozena od náboženství a povinnosti se vdát (protože otec ji nemůže zabezpečit věnem), vydává se studovat filozofii na Sorbonnu, aby se stala učitelkou.

Andrée nikdy být věřící nepřestane. Její otec je předseda ligy otců početných rodin a matka militantní katolička a farnice. Její dětství je docela svobodné, ale čím je starší, tím víc se dbá na její poslušnost tradicím, mezi něž patří i manželství dle výběru rodičů. Část Andréeiny rodiny ospravedlňuje smluvená manželství, do nichž své dcery nutí, pravidlem tzv. „svatosti lásky na první pohled“. Podle tohoto pravidla se každá dívka zamiluje do svého manžela ve chvíli, kdy s ním ve svatební den stane před oltářem. Andrée své rodině – a především své milované matce – ve věcech náboženství důvěřuje. Víra v Boha pro ni není zástěrkou, výmluvou nebo argumentem pro prosazení vlastního názoru, ale bolestným existenciálním tázáním. Spíš než útěchou se pro ni stává zdrojem strachu a pochybností o sobě samé, protože se často dostává do morálního konfliktu s tím, co považuje sama za správné.

Její budoucnost jí nenáleží
Andrée je také v neustálém rozporu. Přirozená svobodomyslnost se u ní spojuje s touhou dělat věci po svém, na druhé straně má dobrou vůli poslechnout matku, která ji zahrnuje povinnostmi, úkoluje pochůzkami a nutí ji účastnit se rodinných oslav, takže dívka nemá ani chvíli pro sebe, své myšlenky, rozvíjení svého hudebního a intelektuálního nadání. Rodinné oslavy a přípravy na sestřinu svatbu ji natolik ubíjejí a unavují, že přestává jíst, ztrácí náladu a jednoho dne se úmyslně sekne sekyrou do nohy, aby tak získala týden odpočinku a samoty na lůžku.

Společně s vypravěčkou Sylvií čtenář postupně poznává, jak málo smí Andrée mluvit do své vlastní budoucnosti. Její matka se zdá benevolentní a tolerantní, dokud je Andrée dítětem, své dospělé dceři však v důležitých životních rozhodnutích nedává na vybranou. Pár let smí studovat literaturu, pak ale musí přijmout skutečnou roli ženy. Dcery Gallardovy se buď vdají podle rodičovského výběru, nebo vstoupí do kláštera. „Svatba z lásky je podezřelá.“

Zaza stvořila feministku?
V promluvě vypravěčky Sylvie čteme cosi univerzálního o upřímné lásce, která nepotřebuje kategorie; o bolesti způsobené ztrátou milované bytosti; o omezenosti a pokrytectví katolické morálky. Novelu můžeme číst paralelně s autorčinými filozofickými texty, v nichž autorka pojednává podobná témata; hlavní hrdinka je tragickým příkladem dívky, jejíž životní vůle byla udušena pod tíhou povinností spojených s vnuceným „posláním“ ženy.

Útlá novela Nerozlučné zaujme jednoduchou, ale působivou zpovědí přítelkyně spíš než formální nebo uměleckou originalitou. Čtenář se nevyhne otázce, zda Zaza, devítiletá školačka, k níž Simone de Beauvoir tolik přilnula a jejíž život předčasně skončil, zasadila už tehdy v autorce semínko vůle k boji proti zastaralým představám o tom, kdo je žena a jaké je její poslání. K boji, který bude provázet její osobní život i filozofii.

© Annemarie Hujová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 18 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Karel Huněk, 06.04.2022 11:06
Beauvoir, Simone de: Nerozlučné
Tak zase nic. Doufal jsem, že de Beauvoir konečně zůstavila text, v němž reflektuje svoji konformitu s vichistickým fašismem a antisemitismem. Hlavně že se opět vyjadřuje k pokrytectví druhých.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.