Dousková, Irena: Konec dobrý

Dousková, Irena
Konec dobrý

recenze beletrie česká

Mezi nominovanými tituly na letošní ceny Magnesia Litera v kategorii prózy je i nová sbírka povídek Ireny Douskové. V knize nahlížíme zlomové životní situace obyčejných lidí zasazené do odlišných dějinných událostí. Různí lidé v různých dobách, s různými názory a různými životy. Přesto mají všichni něco společného…

Konec dobrý, všechno dobré… Anebo taky ne
Irena Dousková
: Konec dobrý. Druhé město, Brno, 2021, 148 s.

Do povědomí široké veřejnosti se Irena Dousková dostala svým raným románem Hrdý Budžes (1998). Skvěle zpracovaný příběh o malé Helence si publikum získal díky jazykové břitkosti a kontrastu naivního světonázoru malého dítěte s kulisami normalizačního Československa, v němž děvče vyrůstalo. Dousková následně napsala dvě pokračování z Helenina života: Oněgin byl Rusák (2006) a Darda (2011), v nichž hrdinka postupně dospívá. Hrdému Budžesovi ke slávě mimo jiné pomohlo divadelní zpracování příbramského divadla A. Dvořáka. Asi nejlépe propracovaný jak po formální, tak po příběhové stránce je ale autorčin román o konci života Jaroslava Haška Medvědí tanec (2014). V něm velmi dobře pracuje s principem literární koláže a při využití všemožných literárních forem od klasického vyprávění přes dopisy a reportáž po divadelní hru sugestivně líčí příběh umírajícího komedianta. Posledním autorčiným vydaným románem jsou pak Rakvičky (2018). Kniha ve stylu beatnické cestovatelské mánie vypráví o osmnáctileté Róze, která se vydává hledat svou životní lásku. Kromě uvedených románů je ale Dousková autorkou i několika povídkových a básnických sbírek, které doposud většina čtenářů přehlížela.

Konec dobrý (2021) je jednoduše řečeno „sbírka o lidech“. Devět příběhů, z nichž každý se odehrává v jiné době a pojednává o postavách odlišných věkových a sociálních kategorií, utváří velmi celistvý a neotřelý náhled na životy, vztahy a hlavně emoce lidí ovlivněných společenskou a politickou atmosférou. Každá z povídek je zasazena do konkrétní doby (invaze ruských vojsk 1968, rozvolněné devadesátky, smrt Václava Havla, pandemie koronaviru). V centru jednotlivých příběhů však není historie, ale člověk a jeho emoce, vztahy a problémy, které se sice společně s dobou tematicky proměňují, ale v podstatě zůstávají pořád tytéž.

Stejně jako ve všech svých předchozích knihách, i zde Dousková prokazuje značný talent k charakterizaci jednotlivých postav. Autorka umí psát jak očima malého chlapce, tak staré umírající ženy nebo čtyřicátníka, aniž by čtenáři mohli vnímat jakoukoli nejistotu ve způsobu vyprávění. V úvodní povídce Rybička se dostáváme společně s devítiletým Emilem do léta roku 1968. Chlapec je dlouhodobě zavřený v nemocnici, od rána do večera dostává nenáviděné injekce a protivné socialistické „báby“ sestřičky mu celý pobyt značně znepříjemňují. Povídka celou knihu otevírá zasmrádlým až slizkým nemocničním prostředím. „A on tady smrdí. Bohužel i doslova.“ (s. 7) Emil se ve svém boji o nožík, který mu omylem spadl do záchodové mísy, musí ponořit do jejích nejzazších hlubin. Stejně „smradlavá“ je ale i doba, v níž žije, aniž by si to uvědomoval. Tato dobře mířená metafora pak proniká i do všech ostatních textů sbírky a ze smradu a „máchání se v něm“ se stává jeden z důležitých propojujících motivů.

V povídce Napořád se v ještě tvrdém socialismu vesničanka Milada trápí s nikdy nekončícím úklidem. „Ať dělala, co dělala, práce neubývalo. Naopak, narůstala přímo pod rukama, jako hlavy pohádkové sani.“ (s. 32) Stařena je zavřená ve svém vlastnoručně vytvořeném „smradlavém“ vězení, do kterého navíc uvrhla i svého manžela Vojtu. Ačkoli ani jeden z manželů viditelně nepociťuje dopady režimu (až na vajíčka, která se nedají koupit v obchodě), stařena jejich domov přetváří v izolovaný svět plný upachtěnosti a zmaru, podobný tomu, v jakém byl v úvodním textu donucen žít malý Emil. Hrdinka povídky Říká brácha oproti dvěma předchozím už prožívá devadesátkovou rychlou jízdu. Místo pocitu nezávislosti je ale nově nabytou svobodomyslností paralyzovaná a neví, kam se v životě vydat. Obdobné pocity svázanosti, zavázanosti či zmaru pak v různých obměnách prostupují i životy a vztahy ostatních protagonistů sbírky (v už zmíněných povídkách ho můžeme vidět například v Emilově neexistujícím vztahu s matkou, v manželství Milady s Vojtou nebo ve vztahu hrdinky povídky Říká brácha se strýcem Maxem).

Ač každá z postav pochází z jiné sociální bubliny a jiné doby, všechny příběhy jsou velmi dovedně propojené a čtenář nezažívá při přechodu z jednoho textu do druhého žádný pocit vytržení. Dousková totiž celou sbírku protkala putujícími motivy, které přeskakují z povídky do povídky a nenásilně je tak vzájemně spojují (např. velmi ceněné autíčko ze Západního Německa v povídce Rybička hází v textu Říká brácha jiné dítě bez jakéhokoli zármutku do řeky). Jak už bylo naznačeno, nastíněné historické události sice na postavy dopadají v rámci jejich sociálního zázemí a postavení a ovlivňují jejich konkrétní situaci, ale autorka klade do popředí osobní vztahy a emoce. Ať už se jedná o vztahy syn–matka jako v textech Rybička, Konec dobrý, nebo o vztahy s životním partnerem jako v textech Napořád nebo Bistro B, či o vztah člověka k sobě samému.

Vzhledem k době vzniku knihy je také důležité podtrhnout téma izolace, které z textů přímo čiší a volá o pozornost. Každá z postav se nějakým způsobem vztahuje k okolnímu světu, ale zároveň se z něj z různých důvodů vyčleňuje. Ať už je to Miladina potřeba uzavřít se v už tak dost odloučeném životě na vesnici, či Vladimír v povídce Všichni tam jedou, který by rád jel na Havlův pohřeb do Prahy, ale současně nechce „jít s proudem“. Ve všech textech je vnitřní frustrace z pocitu izolovanosti doslova hmatatelná, zároveň však Dousková přidává element naděje, bez kterého by celá kniha pouze depresivně opakovala, že žijeme už celé věky v páchnoucím světě bez budoucnosti. „Kóďa mínil, že to chce klid, jednoho dne ho pustěj. Budou muset. A že prej je to jako se vším, všechny nás jednou pustěj, i když teda teď se to sere a má z toho staženou prdel. Pustili fašisti, a že to bylo strašidelný, pustěj i komunisti.“ (Rybička, s. 23) Tato naděje sice nepřebíjí pocity samoty, ale dává jak postavám, tak čtenářům alespoň tušit, že „to bude lepší“. Nebo nebude?

Na přebal sbírky se dostal kohout, který v povídce Krajina s černým lesem utíká před jistou smrtí zaškrcením. Stejně „přiškrcené“ jsou ve svých životech i všechny autorčiny postavy, a ačkoli jsou příběhy podané s nadhledem a neotřelou ironií, čtenář knihu nedočte s pocitem „konec dobrý, všechno dobré“, spíš se ocitá někde na neklidném rozcestí.

© Alice Škrlantová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 21 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.