Bennett, Robert J.: Světatvůrci

Bennett, Robert J.
Světatvůrci

recenze fantasy

Druhý díl trilogie Záhutí amerického spisovatele Roberta J. Bennetta rozvíjí přísliby předchozího románu. Stejně jako v případě autorovy předchozí trilogie má i nová série prudce vzestupnou úroveň.

Konec světa začíná vykořisťováním bezmocných
Robert J. Bennett
: Světatvůrci. Přel. Milan Pohl, Host, Brno, 2021, 543 s.

Čaropisci, první román chystané trilogie, se odehrávali ve světě, v němž je možné pomocí speciálních pokynů, tzv. skribů, přepisovat realitu, což znamenalo v podstatě dočasně měnit fyzikální zákony. Vozidla se pohybovala bez pohonu do kopce, protože „věřila“, že padají. Materiály se rozpadaly nebo naopak stávaly pevnějšími… Sancie Gradová byla špičková zlodějka, která dokázala tyto pokyny perfektně číst a improvizovat s nimi – vlastně je „ukecat“, aby jí vyšly vstříc. Kdysi totiž byla sama obětí skribování své mysli, což měla být ovšem přísně zakázaná praktika (však ji korporace zkoušely pěkně za mořem ve svých koloniích). Jenže pak se zapletla do sporů mezi mocnými města Tevanne a do rukou se jí dostal podivuhodný mluvící klíč.

Na konci prvního románu spolu s hrstkou nepravděpodobných spojenců přivodila pád mocné korporace a založila jednu vlastní. Cílem bylo změnit pravidla hry a umožnit přístup k nejnovějším a nejmocnějším skribům široké veřejnosti a zastavit tak koloběh věčného vykořisťování. Jenže kdosi ve městě má jiný plán – oživit Krasedése, prvního a nejmocnějšího z hierofantů, mystických tvůrců skribů, z jejichž znalostí se dochovaly do současnosti pouze zlomky…

Druhé díly (nejen) fantasy trilogií mívají špatnou reputaci – jejich svět už není tak překvapivý a svěží, postavy se mechanicky přesouvají do pozic pro závěrečné kataklyzma, ale málokdy vykonají něco skutečně zásadního. Světatvůrci jsou nepochybně jednou z výjimek, které dokazují, že prostřední díly mohou vybrousit silné stránky předstupně a zbavit se těch slabých. Konkrétně to znamená především to, že v nich mnohem lépe fungují emoce a prohloubil se zdánlivě plochý svět, vykonstruovaný původně pro zlodějské zápletky ve stylu krátkých románů Brandona Sandersona (např. Poselství práva). Bennett dal v prvním románu série vyniknout hravému domýšlení, co všechno lze se skriby udělat či jak naopak tytéž skriby obejít nebo zrušit jejich účinek. Čaropisci byli tedy příliš zábavný román na to, aby to byl román závažný. I když se autor občas pokusil nadnést nějaký zajímavý morální konflikt nebo pracovat s tématy koloniálního vykořisťování či negativními dopady kapitalismu, vše bylo podřízeno přímočarému ději. Napětí spojené s tím, zda postavy vše zvládnou, bylo nahrazeno očekáváním, jakým fíglem se doberou k cíli. Světatvůrci, které čtyři velké „heisty“, mají paradoxně mnohem rozbitější strukturu, ale emočně jsou mnohem lépe vygradovaní a díky základům nenápadně položeným v prvním románu a roztroušeným informacím se z postaviček staly opravdu plnohodnotné postavy s problémy, traumaty, pochybnostmi a strachy. Navíc jednotlivé heisty sice nekončí vyloženě krachem, ale ani vítězstvím. Spíš se v určité chvíli zvrhávají ve snahu zachránit, co se dá, a oddálit nevyhnutelné.

Proti nim totiž tentokrát nestojí napůl posedlý majitel korporace, ale oživený Krasedés – člověk, který realitu přesvědčil, že je bohem. Jeho „oprávnění“ jsou vysoko nad běžnými skriby. A jeho cíl nemá nic společného s agendami tuctových temných pánů tuctových sérií fantasy. Krasedés před staletími opakovaně ničil celé civilizace ve snaze vytvořit dokonalou, spravedlivou společnost. Jenže pokaždé zjistil, že kdysi porobení se po čase chovají stejně jako jejich utlačovatelé. Hodlá tedy sáhnout ke konečnému „přeskribování“ celého lidstva a pro vyšší dobro je ochoten obětovat cokoli. Je to padouch, který je evidentně šílený, ale zároveň je ve své logice a motivacích i tragickým antihrdinou. Bennett navíc skvěle balancuje jeho schopnosti i omezení a nabízí Sancii a jejím společníkům zdání naděje. Je přitom součástí hry, do jaké míry dokáží čtenáři odhalit slabé body plánů obou stran – a především to, jak a proč se situace může ještě zhoršit. Platí přitom, že autor je vždy o krok dál a opakovaně dokládá, že je dokonalým vládcem svého příběhu.

Bennett přitom nevychází pouze z intelektuálního cvičení v mantinelech vymezených zákonitostmi skribování, které sám definuje, ale i z čím dál viditelnějších traumat postav. Příkladem je především sympatický válečník Gregor toužící po spravedlnosti. Ten totiž v důsledku nezákonného skribování, které na něm provedla jeho vlastní matka (což jej sbližuje – nikoliv ovšem sexuálně – s podobně postiženou Sancií), nemůže zemřít. V okamžiku smrti se jeho tělo restartuje do nejbližšího možného okamžiku předcházejícímu fatálnímu poškození. Zdánlivé bezcitný čin, díky kterému byl Gregor nejobávanějším vojákem své korporace, má však kořeny v rodinné tragédii, nutí jej neustále trpět a činí jej zranitelným vůči Krasedésovým manipulacím.

Zároveň se však autor nezastavil pouze u propracování psychologie a vztahové dynamiky kladných postav. Totéž dělá i se svými záporáky v čele s Gregorovou matkou a samotným Krasedésem. Právě tady se navíc ukazuje, že jakkoliv se román opět takřka bezezbytku odehrává v jednom jediném městě, jeho fikční svět je kompaktní a dokáže logicky generovat nové a nové informace, které přepisují vnímání konfliktů a jejich historie. A nejsou tu ani pro fantasy typické mapy!

Z propracovaných osobních tragédií a komorních dramat, odehrávajících se na pozadí snahy zabránit Krasedésovi v definitivní obnově jeho sil, pak vyrůstá mnohem lepší práce s Bennettovými oblíbenými motivy vykořisťování. Celá trilogie Záhutí propojuje epickou fantasy s idejemi kyberpunku o světě ovládaném korporacemi, kde se lidé mění ve zdroje hrstky elit a zároveň se stírá hranice mezi lidskou a strojovou (zde skribovanou) myslí. Tento průnik je ale zasazen do reálií připomínajících největší rozmach britského impéria. A Bennett si vyloženě libuje v okamžicích, kdy se Sancii a dalším jejich dobré úmysly vymknou z ruky a směřují vše k ještě větší katastrofě. Otázka, kterou autor nadhazuje, pak zní: do jaké míry můžeme využít nástroje utlačovatelů, abychom pomohli utlačovaným? V jaké chvíli je jakýkoliv pokus o spravedlnost jen rozbuškou chaosu a bezuzdného násilí? Kdy je třeba změnit pravidla hry a přijmout nevyhnutelnost krvavé změny paradigmatu? V prvním díle byly podobné myšlenky jen opatrně naznačeny. Zde už mají konkrétní dopady na děj a viditelné následky. Bennett tak opět dokazuje, že melancholický eskapismus posttolkienovské fantasy je mu cizí, jakkoliv stále dokáže využívat patos postav (a očekávání čtenářů), které by si přály v podobně únikových světech a příbězích žít. V předchozí trilogii Božská města nakonec vše vyvrcholilo „rozptýlením“ božských schopností mezi lidstvo, takže žádný jedinec už nadále nemohl svou vůlí kontrolovat realitu. Byla to čistá demokratizace magie. V nové trilogii podobný postup (tedy v podstatě to, o co se snažila Sancie se spojenci, když kradli skriby a dávali je zdarma k dispozici veřejnosti) selhává už ve druhém díle. Nikoliv to, kdo přežije a kdo zemře, ale právě odhalení, s jakým řešením autor přijde a jakou cenu za něj budou muset postavy i jejich svět zaplatit, případně jak moc nihilisticky bezvýchodné finále bude, je tak hlavním lákadlem závěrečného dílu trilogie, který v originále vyjde letos v červnu.

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 26 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 1393x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce