Goldstein, Klára: Falkenfrau

Goldstein, Klára
Falkenfrau

recenze beletrie česká

Básně ze sbírky Falkenfrau pocházejí ze světa dávno zapomenutých a ztracených legend. Ty ožívají díky občasnému narušení časové linearity nebo díky vzpomínkám, asociacím, jež vyplouvají na povrch, znovunalezené zvukem. Klára Goldstein tento svět staví svědomitě, někdy možná až příliš, takže pasáže, které by básně scelily a daly jim dostatečný přesah a působivost, zůstávají zahaleny v mlze a čtenáři jsou předkládány jen neurčité fragmenty.

Na počátku všeho byla hudba
Klára Goldstein
: Falkenfrau. Host, Brno, 2021, 88 s.

Kniha Falkenfrau, nominovaná na cenu Magnesia Litera, je třetí sbírka básnířky, překladatelky a literární vědkyně Kláry Goldstein (nar. 1988). Mimo poezii se autorka věnuje i odborné literatuře, v roce 2020 vydala publikaci Pokus o nekonečného Nerudu, ve které se soustřeďuje na roli chilského básníka Pabla Nerudy v české kultuře. Číslo tři je vůbec pro celou sbírku příznačné. Mimo to, že se jedná o její třetí knihu poezie, jsou texty rozděleny do třech oddílů a sbírka je postavena na třech hlavních konstantách – času, prostoru a zvuku.

Boření
První dva motivy jsou ve sbírce značně problematizovány. V komentáři na zadní straně přebalu sbírky se dočteme, že autorka „boří navyklé vnímání času i prostoru“. Obojí je tematizováno jako cosi neproniknutelného, zamlženého, nepostižitelného. Prostorově se sbírka odehrává většinou ve městě, to je ale antropomorfizováno, mytizováno, často se jeho reflexe prolíná právě s motivy hudby: „vzepjalo se město obrovskou fugou větru“ (s. 30). Časovou osu nelze rekonstruovat vůbec, lineární čas se prolíná s mytickým, minulost se vpíjí do přítomnosti i budoucnosti, a celkově se tak texty vznášejí v mlhavém neurčitu, což podtrhuje i grafická úprava sbírky – čísla stránek jsou rozmazaná, názvy básní většinou suplují šedé šmouhy.

„Boření“ a zahalování časoprostoru je natolik důkladné, že se v textech občas nedá příliš dobře orientovat, básně zároveň často nenabízejí ani působivé a silné obrazy, které by podnítily imaginaci a kterých by se čtenář mohl zachytit. Snaha o tajuplné zastření tak prorůstá i do souvislostí mezi slovy, jako kdyby říct cokoliv, jakkoliv explicitně, bylo prohřeškem proti pravidlům poezie. Obzvláště v prvním oddílu je nápadné časté používání neurčitých zájmen: „cosi tam strašně chybí“ (s. 19), „něco se rozpadá“ (s. 19); v řadě případů jsou použita i v příměrech: „cosi jako noc“ (s. 15), „něco jako spáleniště“ (s. 17). Kvůli tomu především u prvních textů působí tato zamlženost jako chtěná, spíš než tajemné jsou nicneříkající.

Úvodní verše celé sbírky „Tak dlouho chceš napsat báseň / která by to ještě zachytila“ (s. 7) reflektují problematičnost samotného tvůrčího procesu a snahy popsat nepopsatelné, samy jsou ale velmi banální. Právě v textu, kde by se nedořečenost jako básnický nástroj nabízela, se autorka uchyluje k explicitním a jednoduchým obratům: „Ale mezitím zjišťuješ, že synonyma toho, co se děje, neexistují.“ (s. 7)

Dramatičnost pradávných příběhů
Síly i nápaditosti básnického vyjadřování přibývá v druhém oddíle sbírky, kde autorka básně stylizuje do mytické atmosféry. Narůstá dynamičnost, zároveň texty působí koherentněji, protože se často točí kolem jedné postavy a vytvářejí vždy jakýsi mikromýtus, jehož je tato postava středem: „Jeho ruce se dotýkají letícího hejna /dočasně nezřetelných souhvězdí. / Zpívá se v nich o pozapomenutých pohybech vody, / městské zdi se zalykají v ozvěně jejich chvění.“ (s. 29) K fantasknosti odkazuje i název sbírky – Falkenfrau, v překladu jestřábí žena, může být reference k příběhu o milenecké dvojici, která se nikdy nesetká v lidské podobě, protože muž se v noci mění ve vlka a žena ve dne v jestřába. Goldstein těží z této atmosféry osudové tragiky, ozdobené fantazijními prvky; i její básně mají v sobě cosi z dramatičnosti pradávných příběhů: „Na jaře toho roku bude led na jezeře velmi slabý. / Květy vyběhnou zlehka a brzy a už nepomrznou. […] A potom / nakonec, se do sebe zamilují / naše obočí. / Zatouží slyšet ten šelest při vzájemném tření. / Po měsících intenzivního kontaktu /přivedou na svět havrana / který přežije velký mor i rozpad monarchie.“ (s. 45)

Nejvýraznějším prvkem sbírky je nicméně již zmiňovaná hudba a jsou to právě pasáže reflektující zvuk, ve kterých se objevují nejpůsobivější obrazy. Autorka často pracuje se synestézií a samotný zvuk se zdá být osudem, tvořícím i ničícím dynamickou silou, které nikdo nemůže (a nechce) uniknout. Občas se dokonce zdá, že v textech plní roli Všemohoucího: „ten zvuk si ani nepředstavíš. / Plynul a vnikal do krve / podobný rozvlněnému obilí, / stékajícímu medu. […] Jeho chuť se podobala okamžikům, / v nichž jsme se ukrývali před hlukem a prázdnem, /před slovy a lidmi.“ (s. 60) Zaujetí zvukem proniká i do jazykové roviny sbírky, kde se vedle odborných termínů (například „tempo primo“) vyskytují velmi často i jména hudebních skladatelů.

Přes nezpochybnitelnou originalitu a sílu některých obrazů zůstává sbírka po většinu času utopená v prázdnotě. Něžná, imaginativní atmosféra textů je v produkci současné české poezie poměrně vytěžená, a ač ji Goldstein ovládá mistrněji než mnozí jiní autoři a daří se jí nalézat poklady dosud neobjevené, často se v ní sama ztrácí a nezvládá najít efektivní cestu zpět ke čtenáři.

© Valentýna Žišková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 37 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 1506x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce