Krajiny soudobého českého cestopisu

Krajiny soudobého českého cestopisu

přehled kultura

„Cestopis jako literární žánr dnes pomalu, ale jistě chřadne na úbytě,“ napsal nedávno významný český novinář ve své recenzi poslední cestopisné knihy Ladislava Zibury, kterého uvádí jako výjimku. Co je na takovém tvrzení pravdy?

Krajiny soudobého českého cestopisu
Jiří Peňás
: Výpravy pro den i noc. Třetí kniha cest po vlastních krajinách. Echo Media, 2021, 352 s.

Poslední dobou u nás vychází více než sto různých původních českých cestopisů ročně. Jejich množství je natolik nepřehledné a jejich zaměření tak pestré, že by možná bylo užitečnější pojednávat o nich v rámci specifických skupin, například cestování s dětmi, putování do Compostely nebo třeba zdolávání nejvyšších vrcholků evropských zemí.

Z hlediska prodejnosti jsou zřejmě nejúspěšnější knihy zmíněného Ladislava Zibury, ale knihkupci uvádějí i další cestovatelské bestsellery do té doby neznámých autorů, jako jsou Jan Rendl (například Pěšky Kolumbií pod rouškou covidu. Pangea 2022) nebo Lucie Kutrová (151 dní po evropských stezkách). Cestopisy navíc píší i zkušení literáti, konkrétně spisovatelé Martin Vopěnka nebo Tereza Boučková (Bhútán, má láska) či novináři – Jiří Peňás loni v anketě Lidových novin Kniha roku „zabodoval“ se třetím dílem svých cestopisných esejů Výpravy pro den i noc.

Proměnění hrdinové a náhodná setkání
Zmíněné knihy jsou nutně i autobiografické: texty Lucie Kutrové líčí přerod mladé ženy původně orientované na nákup módního oblečení a účast na večírcích v cestovatelku, která se na dlouhém treku v Americe může pořádně umýt až po desetidenním pochodu a jejíž životní priority se zcela proměnily. Najednou se mezi ně zařadil pobyt v přírodě nebo péče o psy (pes se ukazuje jako její nejvěrnější a zároveň jediný společník, s nímž je schopná dlouhodobě koexistovat). Martin Vopěnka v knize Přežít civilizaci: mých 30 cest za obzor (1983–2019) (Mladá fronta 2020) zase popisuje, jak bylo v jeho původní rodině odsuzováno a vysmíváno bláznivé lezení po horách („Podstupovat tolik námahy? Kvůli čemu?“), ale právě tam autor posléze nachází azyl před komunistickým režimem i výbušnou rodinnou atmosférou. Do hor si pak i později odnáší nevyřešené konflikty ze svých partnerských vztahů, případně se tam dozvídá osudové zprávy z domova, zvláště tu o smrti vlastního otce, jehož líčí jako neempatického despotu. Vopěnka popisuje také napětí a střety, které vznikaly přímo uvnitř české skupiny, jež do ciziny vyrážela: „Zase jednou se nám podařilo sestavit partu snů. Tedy těch nejčernějších snů.“

Většina cestopisců ovšem líčí především konkrétní setkání s neznámými lidmi, která cestovatelé na svých cestách prožili. Zvláště ve vzdálenějších zemích jde o setkání náhodná a zcela neplánovaná, výše zmiňované Zibura ostatně říká, že v některých obdobích bylo jeho jediným plánem „jít pěšky a jít dlouho“. Ovšem právě seznámením s neznámými lidmi přikládá nemalý význam. V knize o svých toulkách po Asii Pěšky mezi buddhisty a komunisty (BizBooks 2016) poznamenává, že Evropané sice cestují, ale řada lidí z jiných kontinentů nikdy nepřekročila hranice vlastní země: „Kdyby každému obyvateli planety jednou za život doma přespal cizinec, alespoň bychom věděli, na koho vlastně těmi jadernými hlavicemi míříme.“ Jak Evropan, tak jeho hostitelé totiž zjišťují jednu zásadní věc – jsou si bližší, než očekávali. Na svých cestách je ostatním vydán všanc, takže mu nezbývá než spoléhat na lidskou solidaritu: „Když jsi v potížích, máš na pomoc morální právo. Jejím přijetím se ale zapojuješ do systému vzájemné důvěry. Sám pak musíš poskytnout pomoc ostatním.“

Při starších cestách jsou některá Ziburova komická líčení založena na základním neporozumění s domorodci, v textech líčících jeho putování po Evropě a Česku už ale plánovitě zpovídá místní „pamětníky“, takže se jeho text místy mění v cosi na způsob orálně historických zápisků. V jeho posledních dvou knihách Prázdniny v Evropě (BizBooks 2019) a Prázdniny v Česku (Kniha Zlín 2021) se tedy zvyšuje naučně-poznávací aspekt, aniž by se ale vytrácel autorův vtip a humorný nadhled.

Migrantem v Maďarsku
Zibura také, jaksi z výzkumných důvodů, osobně navštěvuje problémovou stockholmskou čtvrť Rinkeby, jež se ale v jeho očích nijak výrazně neliší od jiných předměstí velkých měst, například Plzně. Negativní obraz vyloučené a nebezpečné lokality podle něj šíří hlavně ti, kteří tam nikdy nebyli.

Ze svých osobních zkušeností vychází také Jan Rendl, který prožil několik měsíců jako bezdomovec a kterého si prý při jeho cestách spletli s migrantem, v Maďarsku byl kvůli tomu dokonce zatčen. Sám za sebe vyznává, že kupříkladu s muslimy má osobně jen ty nejlepší zkušenosti.

Jinak je tomu u Jiřího Peňáse, v jehož první knize Výpravy pro starší a pokročilé jsou zřetelné protimuslimské tóny (založené prý na jeho zážitcích z francouzských měst), jež ale v dalších dílech poněkud slábnou. Takže například později nic nenamítá proti tomu, když na vídeňském centrálním hřbitově nachází i muslimský sektor. K čemuž ale hned dodává, že každý má na tom hřbitově své přidělené místo: „Není to v žádném případě nějaká multikulturní kaše, ale pěkně podle pravidel seřazená oddělení všech možných náboženství, sekt a pověr, nejrůznějších představ o posmrtném životě a jeho variantách, dočasnosti i věčnosti.“

Jen zdánlivě mrtvé vrstvy
K danému tématu Peňás dále přiznává, že zřejmě trochu závidí všem, kdo to mají ke zmíněné nekropoli blíže, „těm estétům a nekroromantikům, které přitahuje krása pomníků, náhrobků a byst, jež tu tvoří dohromady obrovské vojsko, seřazené k věčnému defilé na tom pečlivě udržovaném sídlišti mrtvých, ve městě těch druhých Vídeňáků, kterých je už víc než těch prvních“. Už to prozrazuje, že jeho putování po krajině či městech se ani tolik netýká dnešních lidí, kteří v ní žijí, jako spíše slavných zvěčnělých velikánů, kteří ji posvětili svojí přítomností nebo tam zanechali nějaké stopy. Tedy pokud s ním na místo nedorazí nějací žijící literáti, jež uznává, jako Petr Placák či Jáchym Topol.

Ve skutečnosti jde o zkoumání napětí mezi minulostí a současným stavem daného místa; Peňás odhaluje jednotlivé kulturní vrstvy přítomné v dané lokalitě. Plasticky popisuje třeba reinterpretaci původního památníku Antonína Švehly u Ždánice v pomník obětem nacismu, který dnes může působit jako zapomenutá observatoř či „obnovené a zase opuštěné obětní místo boha Svantovíta“. Prozrazuje třeba také, kde se v Čechách zachovaly poslední sochy vytvořené podle nacistického kánonu ideálního lidského těla.

Generalizace a stereotypy
Místo konkrétních jednotlivců Peňáse často zajímají větší národní či nadnárodní celky, o kterých teoretizuje v tom smyslu, že Slované trpěli oproti starým Řekům „značným estetickým deficitem“, protože ti první uctívali bůžky v podobě „strašlivě vyhlížejících“ nahrubo otesaných špalků dřeva, ti druzí božské mramorové sochy. Nebo že po odsunu Němců Poláci ničili daná území méně než Češi: „Nenarvali tam tolik sídlišť, nezničili pole kolektivizací a o ty kostely se pěkně starali.“

Zibura oproti tomu generalizující soudy a stereotypy spíše nabourává, a to nejen ve vztahu k imigrantským čtvrtím. Příchozí z Maroka, kteří mají tmavou barvu pleti, ale díky pobytu v Polsku s ním ve Stockholmu rozmlouvají v polštině, tak neotřele nazývá „slovanskými bratry“. Když při svých toulkách Českem svojí nešikovností způsobí nějakou nepříjemnost, omlouvá se paradoxními slovy: „Promiňte, já žiju v Praze, tak jsem bezohlednej.“ Současně ale některé odlišné civilizační standardy nemůže pominout: srovnává svoji problematickou zkušenost cyklisty pohybujícího se mezi auty ovládanými neurvalými zdejšími řidiči s kultivovaností a ohleduplností za volantem v Kodani. Ironicky přitom dodává, že zatímco Dánka musela zpomalit, aby mu excelentní květnatou angličtinou vysvětlila, jaké pravidlo při své cyklistické jízdě porušil, u nás většinou stačí štěpné: „Uhni, debile.“

Cestování s knihou a boj o život
Aby mohl Peňás zpřítomnit myšlenky a životy slavných osobností minulosti, bere si s sebou na výpravy i značně tlusté knihy, jako je Čornejův Jan Žižka nebo Kosmova Kronika česká. Z té prý chtěl při cestě na Říp předčítat svým cestovatelským kumpánům, ale kvůli jejich opilosti se příliš daleko nedostal.

Martin Vopěnka zase vysvětluje, ke kterým beletristickým knihám jej která cesta inspirovala, případně ji přímo podnikl se záměrem pak daný námět rozvinout: reálnou zkušenost kurzu přežití v divočině pro (jeho a jím osvojené) děti tak kupříkladu rozvinul ve fiktivní vizi světa, v němž se děti musí samy o sebe postarat, protože z něj zmizeli dospělí.

Většina zmíněných autorů přiznává, že jim během cest někdy šlo o život, s výjimkou Peňáse, který se alespoň v myšlenkách přenáší do roku 1685, kdy byli Turci poraženi v jisté bitvě, již autor triumfálně líčí, jako by se jí sám účastnil: „Kvílivé modlitby tureckých pohanů se marně dovolávaly svého pochybného pouštního boha, naše bojechtivost a hněv se nedaly zkrotit.“ Jan Rendl se zase zmiňuje o tom, že po návštěvě jednoho zvláště bídného slumu začal chovat velké sympatie k Che Guevarovi a jeho boji za práva obyčejných lidí. Ostatně i jihoameričtí „domorodci“ jej vnímají skoro jako zbojníka: když k nim dorazí pěšky, zahrnují jej zdarma jídlem a vysvětlují mu, že cenu za něj pak připočítají západním turistům, kteří přijedou autobusem po něm. U Vopěnky narazíme na bojové scény i v překvapivých situacích: kupříkladu když během provizorního přespávání kdesi na Balkáně leží vedle mladé Češky a dotyčná do něj fyzicky tlačí, ovšem nikoli z milostné vášně, ale aby si vydobyla větší prostor ke spaní. Mírumilovný Zibura se bojechtivě chová snad jen ke štípajícím komárům a do nebezpečí se sám dostává tehdy, když si chce vyzkoušet, jak Josef Hasil v noci převáděl přes šumavské hranice.

Zpocené tělo a tančící duše
Ve většině textů je nepominutelné téma lidské tělesnosti, přičemž třeba při vyprávění o svých střevních problémech někteří z autorů zacházejí snad až do příliš velkých podrobností, po kterých ale asi uvěříme Janu Rendlovi, že toaletní papír je „nejdůležitější položka výbavy“. Zato Peňás se rád vrací k obrazu v horké vodě ponořených lidských těl, k nimž dodává různé interpretace, které ale tak jako tak nějak souvisí s návraty: například když se v jistých lázních koupali Maďaři, Slováci, Rakušani i Češi, konstatuje, že se tam jejich těla „louhovala tak jako v nějaké středoevropské polévce“ a alespoň na čas tam byla jakoby rituálně znovuustavována habsburská monarchie. Jindy mu lázeň asociuje návrat obřího embrya do matčina lůna.

Vopěnka přiznává, že některé pasáže jeho cestopisu působí spíše jako „chorobopis“, ale když se dostane na vrchol, který si určil, zakouší i tělesné uspokojení: „Dotáhl jsem svou pozemskou existenci až sem. Jsem tady se sebou, se svým zpoceným tělem a tančící duší.“

Probírané cestopisy se navzájem značně liší: některé hýří sebeironií, optimismem a přesvědčením, že by cestovatel měl šířit dobrou náladu (Zibura), jiné jsou laděny spíše pochmurně, když zvláště Vopěnka při náročných fázích provázených nedostatkem spánku a jídla dokonce naznačuje, že podobně se možná cítili vězni během pochodů smrti. Některé tituly čtenáře zasvěcují do intimních vztahových dramat autorů, další řeší dramata světových dějin a jejich otisk v krajině. Některé líčí proměnu, kterou prochází autor, včetně transformací jeho cestovatelských rolí (Zibura se ze stopaře a chodce mění v námořníka a pak řidiče vlastního auta), jiné více zkoumají kulturní proměny krajiny. Společně ale dokládají, že ve světě kolem nás je stále co objevovat. A že cestopis jako literární žánr u nás jistě nechřadne, ale možná i vzkvétá.

 

Na podobné téma:
Trojí putování na nejvyšší vrcholky evropských zemí
Tereza Boučková: Život je nádherný
Martin Vopěnka: Biblické příběhy pro nevěřící děti

© Jan Lukavec

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.