Dukaj, Jacek: Led

Dukaj, Jacek
Led

recenze beletrie zahraniční

Dukajův Led je dílo alternativní historie, které sice obsahuje množství literární fantastiky, avšak mnohem více se tato próza pohybuje na pomezí románu a filozofického traktátu. Autorův oceňovaný opus tak mimo jiné připomíná, že i literární fantastika může hrdě stát po boku velikánů „vážné literatury“. V neděli získal cenu Magnesia Litera.

„Dokud bude Led, potud bude Rusko.“
Jacek Dukaj
: Led. Přel. Michala Benešová a Michael Alexa, Host, Brno, 2021, 944 s.

Rozsáhlý román Led Jacka Dukaje (nar. 1974) vynesl svému autorovi v roce 2007 Cenu Evropské unie za literaturu. Jeho český překlad Michaly Benešové a Michaela Alexy v neděli 10. dubna získal cenu Magnesia Litera. Podobných poct se žánrové literatuře dostává jen zřídka. Nutno ovšem podotknout, že ačkoli Led obsahuje všechny nezbytné prvky alternativní historie, pojaté jako fantasy, o klasického zástupce zmíněného literárního žánru se rozhodně nejedná.

Román v sobě totiž mísí prvky moderny, postmoderny, kontrafaktuální historie, fantasy a technické science fiction. Činí tak ovšem velmi organicky, text plyne přirozeně, přestože se čte mnohem obtížněji, než by mohli očekávat ti, kteří k němu přistupují jako k primárně žánrovému čtivu. Některé čtenáře pak může odradit skutečnost, že filozofická zamyšlení se tu sice střídají s ryzí fantastikou (místy dokonce s příměsí akční fantastiky), avšak jazýček vah jednoznačně převažuje na stranu filozofickou. Právě tím je však Dukajův román originální a jedinečný a troufám si říct, že snese srovnání s díly formálních a intelektuálních experimentátorů od Virginie Woolfové a Jamese Joyce přes Umberta Eca až po Roberta Bolaña. Ostatně s vrcholnými díly zmíněných autorů by se dala najít řada paralel, přinejmenším v přístupu k dílu a jeho konstrukci.

Země přítuh
Autor nás zavádí do alternativního roku 1924, zpočátku do Polska, které je stejně jako celá východní Evropa sevřené neustupujícím mrazem a také se nedávno stalo součástí carského Ruska. Očividně se nacházíme ve světě, v němž nedošlo k bolševické revoluci či k první světové válce. Ale ani to nezaručilo na světě šťastný a spokojený život. Roku 1915 se Evropou začal rozlézat věčný Led, a aby toho nebylo málo, doprovázejí ho takzvané přítuhy – velké kusy ledu (či snad zvláštní živé organismy?), které se objevují nahodile a jsou velmi nebezpečné: stačí se jich dotknout, aby člověk (nebo zvíře) okamžitě umrzl.

V tomto světě sledujeme osudy vysokoškolského studenta, filozofa a matematika Benedykta (Benka) Głowackého, mladého muže šlechtického původu, závislého na hazardu a utopeného v dluzích. Ten dostane nabídku odjet na Sibiř za otcem, avšak skutečný důvod výpravy dlouhou dobu netuší (stejně jako čtenář). Benko nabídku pochopitelně přijímá, zejména pro „bolšoje děňgi“ (román se hemží rusismy, což odpovídá geopolitické situaci jeho fikčního světa; kromě rusismů je text plný různých neologismů, z nichž mnohé dávají tušit, jak obtížné muselo být román překládat).

Postupně se před čtenářem odkrývá komplikovaný a komplexně promyšlený svět, nechybí řada narážek na národní třenice a postavení jednotlivých zemí nedobrovolně přiřazených k Rusku („Slyšel jsem, co jste říkal o ruských vojácích a diplomatech. Všechny dobyté národy potom –“ „D o b y t é ? Vy jste nás dobyli? A v jaké bitvě, smím-li vědět? V jaké válce?“, s. 71–72), jádrem příběhu je však Benedyktovo putování z Varšavy do vzdálených končin na Sibiři, které se stává jakýmsi iniciačním zážitkem.

Čas rozhodování
Dukajův opus je rozčleněn do dvaašedesáti kapitol, deseti částí a čtyř dílů. Jednotlivé kapitoly zpravidla poukazují na některý filozofický problém, čemuž odpovídají i jejich názvy (O síle pohrdání, O nenutném, O miasmatech luxusu atd.). Jednotlivé části pak oddělují různá prostředí, v nichž se příběh odehrává, a čtyři díly (Varšava, Trans-Sibiř, Cesty mamutů, Un-Ilu) se od sebe navzájem liší formou, hlavními motivy a důrazem na ústřední hybatele děje. Přitom motivy se v jednotlivých dílech vzájemně nenahrazují: pouze v každém z nich jeden nabírá na intenzitě a tím ho do jisté míry definuje.

V prvním díle (Varšava), vyprávěném v ich-formě, je hlavním motivem nejistota, hybatelem pak rozhodování. Už zde se čtenáři dostává štědré porce filozofie, pomalu se blížící k hlavním myslitelským problémům, které Benko (a s ním i Dukaj) podrobně ohledává v celém románu: těmi jsou pravda, koncept historie a otázka existence. Hlavní protagonista v první části dostává výše zmíněnou nabídku, uzavírá své záležitosti ve Varšavě a vyráží na iniciační cestu.

Čas vyprávění
Druhý díl románu (Trans-Sibiř) se – jak napovídá jeho název – celý odehrává v transsibiřském vlaku. Ich-forma se mění v er-formu, navíc posunutou do středního rodu. Jako by tím autor chtěl zvýraznit jistou nezavršenost hlavní postavy, připomenout čas dětství a dobu před uvědoměním si vlastního já, k němuž Benedykt nevyhnutelně musí směřovat od chvíle, kdy se rozhodl vydat na dlouhou pouť za svým otcem a mezi přítuhy. Po kontemplativnějším prvním díle se ve druhém dostává do popředí i akce, kontrastně k ní však v některých částech i vyprávění příběhů, jež si mezi sebou povídají cestující; tyto příběhy odkrývají více a více detailů o fikčním světě: o jeho historii, o vztazích mezi jednotlivými národy a samozřejmě se čas od času zvrhávají ve filozofické disputace. To, co zpočátku může působit jako nahodilá vyprávění, dostává postupně jasnější smysl.

Do děje se dostává také trocha estetiky a postupů špionážního a detektivního románu, které Dukaj umně využívá, zároveň je v debatách některých postav téměř až láskyplně ironizuje.

Hlavním motivem druhého dílu je tedy cesta, hlavním hybatelem děje zvyk a jeho zpochybňování („[…] Leč civilizace – civilizace je soubor prospěšných návyků. Že vstanete od stolu v přítomnosti ženy – ještě než vás napadlo, že byste měl vstát. Vy neřídíte vstávání – vstávání řídí vás.“ „Vstává se.“ „Vstává se. Ano. Dítě v nebezpečí – vrhá se dítěti na pomoc. Říká se pravdu, když je potřeba, a lže se, když je potřeba. Je se upřímný. Myje se. Má se v úctě starší. Nezabíjí se. Hodláte s těmito návyky bojovat? Je to možné, lze se z nich vymanit, znal jsem takové lidi“ – s. 151). Příznačně sem Dukaj jako pomyslný refrén, zvýrazňující vypjaté situace, opakovaně zakomponovává rytmus kol vlaku („Tdn-tdn-tdn-TDN“).

Čas religiozity
Kromě zmíněných motivů je příběh Ledu do velké míry příběhem soupeřících stran „ledňaků“ a „ottěpelniků“. Jedni touží zachovat status quo (tedy věčný led a jednotný východ připojený k Rusku), druzí chtějí způsobit tání a osvobodit jednotlivé země, jako například Polsko. K nim se přidávají i historické postavy – mezi ottěpelniky patří například vědec Nikola Tesla, důležitou postavou ledňaků je zase Grigorij Jefimovič Rasputin. Ač je tento konflikt přítomný od počátku románu (a teprve v druhém díle Ledu se postupně odhaluje jeho podstata i čtenáři), ve třetím díle (Cesty mamutů) se mu dostává mnohem religióznějšího pojetí.

Ostatně i přítuhy figurují v rámci celého díla jako zdroj konfliktu, náboženských půtek, ale zároveň coby symbol moci spojené se strachem: „Braňte přítuhy. Dokud bude Led, potud bude Rusko. [...] Rusko je Led, Led je Rusko“ (s. 240). Tuto metaforu asi netřeba více vysvětlovat (zvlášť v posledních týdnech). Najít v tomto symboliku není příliš těžké, je však nutné říct, že Dukajův svět je nesmírně propracovaný, funkční, složitý a zároveň zábavný a lákavý i bez vědomí těchto vedlejších významů.

Nicméně právě dichotomie dvou soupeřících stran v kombinaci s religiozitou se zde k dřívějším motivům přidávají mnohem intenzivněji a v Cestě mamutů se stávají motivem ústředním. Jako o hybateli děje pak můžeme mluvit o předurčenosti a historii. Téma historie, její zpochybňování, (ne)důležitost a (ne)spolehlivost, se také stává jedním z nejdůležitějších filozofických témat, které Dukaj skrz děje a postavy nahlíží z mnoha různých perspektiv. Mezi známými historickými osobnostmi, které se objeví jako protagonisté románu, zde přibývá například někdejší bojovník za nezávislost Polska Józef Piłsudski („Řekl jsem si, že když mi ten pasiáns vyjde, budu diktátorem Polska“ – s. 745). Benedyktovy debaty s ním mimo jiné do románu vnášejí další úhel pohledu na otázku morálky, čímž se zase o něco rozšiřuje filozofický záběr díla.

Čas znovuzrození
Poslední díl románu (Un-Ilu) vedle nutného rozuzlení přináší také vykoupení a znovuzrození, které můžeme chápat jako jeho hlavní motivy. Jde však o vykoupení a znovuzrození, které je sice spojené (svým způsobem) s nalezením tolik hledané pravdy, avšak pravdy s velmi hořkou pachutí. Podobně působí i závěr románu, který je přinejlepším hořkosladký. Hybatelem děje se totiž stává nový začátek a (nikoli paradoxně) ruku v ruce s ním i rozklad, vyjádřený otevřenými i metaforickými formami.

Závěrečná část naznačuje (nejen) formou vyprávění, že zde došlo k jistým proměnám: vypravěč se navrací do ich-formy, kterou mu autor propůjčil pouze na první a poslední díl, tedy na dobu před proměnou a po ní, nikoli na její průběh.

Hloubavá fantastika
Dukajův Led je ve výsledku náročný a mnohovrstevnatý román, který může fungovat i jako primárně fantastická literatura (ale jen do té míry, do jaké může Ecovo Jméno růže fungovat jako detektivka). Je však něčím mnohem pestřejším. Kromě atraktivního příběhu, neotřelého prostředí, takřka perfektně propracovaného světa a výborně vykreslené atmosféry je to také dějem obalený filozofický traktát, zkoumající zejména koncepty pravdy, legitimitu historie (čemuž odpovídá i zvolený žánr alternativních dějin) nebo polaritu vědy a víry. Vedle toho stíhá pokládat otázky existenciální, teritoriální a po vzájemném vztahu různých (zejména) slovanských národů. A to nejen v tolikrát zmíněných zamyšleních hlavního hrdiny nebo filozofických debatách postav, ale též optikou jednotlivých dějů a situací, v samotném jádru příběhu nebo skrze podstatu Dukajova fikčního světa.

Led není lehké čtení a věřím, že ne každý bude mít dostatek trpělivosti se jím prokousat až do konce. Pro ty, kteří pátrají po novějších jménech na poli kontemplativní literatury, vycházející z tradice modernistů, či pro ty, kteří zkrátka hledají (nadto co do zvoleného žánru velmi originálně pojatý) další velký evropský román, však mohu svou reflexi uzavřít lakonickým: tady ho máte.

© Přemysl Krejčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 41 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Přemysl Krejčík, 21.04.2022 19:26
Dukaj, Jacek: Led
Pravda, tam jsem se nějak upsal...
Vložil: ..., 19.04.2022 09:31
Dukaj, Jacek: Led
Hlavní postava se jmenuje Benedykt Gierosławski, ne Głowacki.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

100%autor článku   72%čtenáři

zhlédnuto 2256x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce