Traub, James: Liberalismus

Traub, James
Liberalismus

recenze historie

Co si vlastně máme (nebo můžeme) pod leckdy zprofanovaným či vyprázdněným pojmem liberalismus představit a nakolik se od sebe liší liberalismus 19., 20. a 21. století, nad tím se v době, kdy Donald Trump pevně držel v rukou opratě, zamyslel americký novinář, který se hrdě hlásí k tomu, že vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu.

Letem liberalistickým světem
James Traub
: Liberalismus. Krize. Prameny. Přísliby. Přel. Martin Pokorný, Prostor, Praha, 2021, 368 s.

Nad otázkou, jak se světová politika dostala do stavu, který dnes můžeme sledovat (míněno ještě před vypuknutím války na Ukrajině), si nejspíše položil již nejeden čtenář. Co se stalo, že liberální způsob politického života ztratil po svém vítězství nad totalitními režimy přitažlivost a naopak začíná v řadě zemí oslabovat, ne-li přímo prohrávat? Pod vlivem známého úsloví, že historie je učitelkou života, se americký novinář James Traub (nar. 1954) rozhodl vydat až k počátkům toho, co běžně nazýváme liberalismus, aniž by většina z nás byla schopna definovat, co se vlastně tímto pojmem myslí (na tomto místě stojí za to připomenout, že slovo „liberální“ má v názvu i strana vedená nedávno zemřelým ruským nacionalistou Žirinovským), a odhalit jeho předosti a slabiny, jak se během společenského a politického vývoje posledních zhruba dvou staletí odhalovaly, vyvíjely a proměňovaly. Knihu vydal v roce 2019, tedy v době, kdy nebylo vyloučené, že Donald Trump obhájí prezidentský úřad, a tak není divu, že se v jejím názvu už s liberalismem v podstatě rozloučil jako s ideovým proudem, který patří minulosti (What Was Liberalism?). Pod poněkud optimističtějším a jednodušším názvem Liberalismus knihu v loňském roce uvedlo na český trh nakladatelství Prostor v překladu Martina Pokorného.

Traub se nejprve snaží liberalismus srozumitelným způsobem charakterizovat (úmyslně není užito slova definovat) – rozlišuje liberalismus konstituční, osobní, ekonomický a politický, které se různě prolínají. Zároveň stručně vysvětluje, že výraz liberální demokracie není pleonasmus, a v souladu s ne přesně jasným obsahem pojmu liberalismus souhlasí s tezí, že počátky liberalismu lze hledat na mnoha místech vývoje lidské společnosti. Sám jeho počátky nachází u Jamese Madisona, jednoho z politiků působících v období americké války za nezávislost, který se podílel na vzniku Listů federalistů, důležitého, byť méně známého dokumentu formujícího americkou státnost, a posléze čtvrtého prezidenta samostatných Spojených států, i když jedním dechem dodává, že mnohé z toho, co pojem liberalismus zahrnuje dnes, by pro Madisona patrně hraničilo až s anarchií. Traub zabrousí i k myslitelům žijícím v době Velké francouzské revoluce, Benjaminu Constantovi a Alexisu de Tocquevillovi a rovněž k britským politikům Johnu Stuartu Millovi a Williamu Gladstoneovi, v dalších kapitolách se pak už ale soustřeďuje v podstatě výlučně na vývoj ve Spojených státech a poválečný vývoj v Evropě pojme velmi stručně v rámci jedné krátké kapitoly (v níž ovšem stihne zmínit třeba i Chartu 77). V osmé kapitole se sice ještě vrátí k současné Evropě, kterou ovšem vnímá pouze jako dějiště vzestupu neliberální politiky (na příkladu Polska a Maďarska, přičemž ovšem jako neliberálního veřejného činitele vnímá i Jana Pavla II.) či místo střetu liberálních postojů politiků i většinového obyvatelstva s realitou sílící imigrace (Nizozemí a částečně Švédsko).

Poněkud překvapivě autor v chronologickém vývoji vynechal problematiku zrušení otroctví, která přitom, jak známo, ohrozila samotnou existenci Spojených států, i události revolučního roku 1848, a přesunul se rovnou až na přelom 19. a 20. století, kdy vliv ekonomických trustů na politický život v USA dosáhl do té doby nevídané úrovně. V důsledku toho se liberalismus proměnil v myšlenkový směr usilující o stát jako garanta toho, aby masy mohly svá formálně daná práva opravdu užívat, zatímco dřívější pojetí liberalismu se (různými způsoby) vyznačovalo především jako hnutí usilující o minimalizaci vlivu státu na život jeho obyvatel. Během prezidentského období Franklina Delana Roosevelta se pak v angličtině ustálil význam slova liberalismus jakožto doktrína odhodlaná uzpůsobovat tržní síly tak, aby naplnily cíle sociální a hospodářské spravedlnosti. Zároveň autor čtenářům přibližuje problematičnost některých liberály zastávaných postojů, kdy odmítání nacismu a fašismu je leckdy vedlo k příklonu ke komunismu, v letech těsně po skončení druhé světové války pak někteří dokonce považovali Spojené státy za větší hrozbu světovému míru než Sovětský svaz (a těžili i z negativního mediálního obrazu senátora McCarthyho, slovy českého historika Daniela Srcha „rváče z postranní uličky“, který řadu protikomunistických postojů zdiskreditoval). Hlavní důraz na vývoj liberalismu během studené války autor klade na sílící emancipaci černošského obyvatelstva USA, kterou řada Američanů nepřijala právě pozitivně. Z úřadujících amerických prezidentů se Traub krátce zaměřil na Johna Fitzgeralda Kennedyho, který však „liberální vizi ztělesňoval, ale nenaplňoval“ a jako liberál se projevoval spíše v zahraniční než domácí politice, a poté se hlubšími portréty konkrétních prezidentů zabývá až od dob Ronalda Reagana (s vynecháním George Bushe staršího). Jeho sympatie zjevně stojí na straně demokratů, takže pokud konstatuje, že “Clintonovo prezidentství označuje začátek konce vzájemné tolerance [míněno demokraté x republikáni] v americké politice“, jako by tím rovněž říkal, že končí i jeho tolerance republikánských prezidentů, na nichž od Reagana dále skutečně shledává téměř samá negativa, zatímco kritiku demokratických prezidentů často odbude jako výplody notorických konspirátorů, zbytečně nafouknuté médii. Vzájemná intolerance a snahy o vychýlení mocenské rovnováhy a složitého systému vah a protivah, jímž se fungování liberální demokracie řídí, nepříliš překvapivě dle Trauba vyvrcholila během prezidentství Donalda Trumpa, s čímž jistě musí souhlasit i čtenáři, kterým je autorovo stranění demokratům při popisu posledních třiceti let proti srsti. Trumpovi věnoval hned dvě kapitoly – v jedné se zamýšlí nad osobními zkušenostmi, které s Trumpem v průběhu let získal (poprvé se spolu oba muži setkali již v roce 2004, kdy byl Trump pro většinu obyvatel planety zcela neznámým jménem, byť Češi o něm díky jeho první manželce jakési povědomí měli), v další se snaží definovat příčiny Trumpova volebního úspěchu. Konstatuje, že Trump dokázal podchytit a ve svůj prospěch využít frustraci nahromaděnou u příslušníků bílé střední třídy, pro niž je „etnická rozmanitost faktem, nikoli hodnotou“ a která si v podstatě jako jediná socioekonomická skupina v globálním měřítku nepolepšila, zatímco ti opravdu bohatí se stali ještě bohatšími a životní podmínky chudých lidí mimo euroatlantických okruh se rapidně zlepšily. Situaci v době, kdy kniha vznikala, Traub přirovnal k situaci v Německu v roce 1932, výsledek amerických voleb nicméně ukázal, že rok 1933 se ve Spojených státech (zatím?) opakovat nebude.

V poslední kapitole knihy se autor zamýšlí nad otázkou, jakým způsobem by liberalismus mohl odrazit totalitní tendence, jichž jsme v Evropě i ve Spojených státech svědky, pro čtenáře bez hlubšího politologického vzdělání ovšem může být poněkud komplikované pochopit, co se vlastně Traub v těchto poněkud abstraktně vyznívajících pasážích snaží sdělit. Srozumitelné je každopádně jeho závěrečné sdělení, že „liberalismus se obrodí jedině tehdy, pokud dostatečné množství lidí uvěří, že jeho principy má smysl bránit“.

Traubův pokus vysvětlit podstatu liberalismu a to, jak se během posledních zhruba dvou set let měnila, si jistě zaslouží pozornost všech zájemců o politologii a o studium a obranu demokratických hodnot. Jeho zcela evidentní zaměření na americké čtenáře může být pro tuzemské, respektive v širším měřítku evropské čtenáře místy problematické, o některých pasážích o charakteru evropské politiky a zdejších reálií by se jistě dalo diskutovat. Zda a do jaké míry stojí jednotlivému čtenáři za to o liberalismus v dnešním světě bojovat, na to Traub odpověď nedává, pomáhá však příznivcům i odpůrcům lépe pochopit jeho obsah a v neposlední řadě ukazuje i na dějinné omyly a slepé uličky, do nichž se vůdčí představitelé hlásící se k liberalismu nejednou dostali. Nakolik si z nich politici i jejich voliči dokáží vzít ponaučení, to už je jiná otázka.

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 26 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.